Dějiny židovského národa jsou mimořádné, přesto už dva tisíce let nemá všeobecně uznávaný nárok na vlastní zem. Je to těžko pochopitelné. Cítíme přirozené sympatie, občas rozčarování. Moje návštěva Izraele byla ten případ.
 
Výmluvná příhoda začala tak, že v průběhu návštěvy Izraele jsme zjišťovali možnost individuální cesty do jordánské Petry. V recepci našeho hotelu to překvapivě drsně vyloučili. V turistickém info-centru stejně tak. Naši spolucestující tak vystrašili, že si cestu do Jordánska rozmyslela úplně. Dostali jsme jedinou možnost - autobusový zájezd, dost drahý.
 
Odjakživa nesnáším vše hromadně organizované, natož předražené, hledal jsem dál. V půjčovně od níž jsme měli auto, nebyli ochotni nás s ním pustit za hranici do Jordánska, což jsme samozřejmě ani neočekávali, ovšem velmi nás zaskočilo, že nebyli ochotni kvůli nám ani zatelefonovat do pobočky stejné(!) půjčovny aut Avis do bezprostředně sousedící jordánské Akaby. To bylo nemilé, byli jsme jejich zákazníci, ale Izraelci se s jordánskou pobočkou stejné americké půjčovny aut sídlící asi 2km od nich prostě ani nebaví. Díky Internetu jsme ale nakonec užitečné informace našli a vše dopadlo nad očekávání skvěle – hned za ostře hlídanou hranicí, pěšky překonanou, jsme našli jordánského ochotného taxikáře a obětavého průvodce v jednom. S ním jsme cestovali asi 3x levněji a elegantněji než nabízeným izraelským busem. Byl velmi přátelský. Zjistili jsme také, že hned za hranicí čeká na poučené cestovatele zcela pravidelně hned několik jordánských taxíků. Můžeme doporučit.
 
Jordánsko je turisticky pravděpodobně nejpříjemnější arabská zem, ani pouliční prodavači tam nejsou orientálně neodbytní, turistů si tu evidentně cení. Informace ze jmenovaných míst v Izraeli byly překroucené až nehorázně, velmi nevlídné vůči nám coby návštěvníkům Izraele, také velmi zaujaté vůči poměrně rozumným Jordáncům. To bylo pro nás nepříjemné překvapení. Opravdu chtějí Izraelci se svými sousedy dobře vycházet nebo na ně prostě kašlou jak na nás?
 
Zklamalo nás to. Názor na celou zem či stát dokáže svým chováním výrazně ovlivnit i jediný člověk. V Izraeli se nám to přihodilo. Bylo už pozdě v sobotu večer a my nemohli najít volný hotel v Eilatu. Už to začínalo být beznadějné, když se tenhle chlápek doslechl o našich problémech. Sehnal volný pokoj v jiném hotelu, a abychom to nemuseli hledat, dokonce nás tam zavezl. Taková příhoda dokáže změnit Váš pohled na celou zem. Mluvil perfektně anglicky a tak se spolucestující, učitelka angličtiny, ptala, kde se tak skvěle naučil. Bylo to prosté – byl z Missouri. Amerika je fajn zem.
Jeden umírněný arabský imám vyjádřil, že Arabové a Židé jsou bratranci. Příbuznost tam asi bude, mluví semitskými jazyky. To leccos osvětluje. Občas až komický vztah Arabů k faktům je notoricky provařený a tak by to příbuzenství mohlo trochu objasňovat i ty až nepochopitelně zkreslené informace od Izraelců. A možná by se z toho úhlu pohledu daly osvětlit i některé nepochopitelné události tuzemské i světové. To ponechám na fantazii čtenáře. Tvrdí nám ale také, že demokracie pro Araby není, prý o ni nestojí. A co Židé? A co Češi? Zrovna teď to vypadá, že Arabové stojí o demokracii víc, než mnohé východoevropské státy.

Ten bratranecký vztah Židů a Arabů by mohl dobře objasnit i jejich nenávist. Vznik smrtelných nenávistí je nejběžnější a nejčastější právě mezi blízkými, sousedy, příbuznými, z původně převeliké lásky apod. A mívají jedno společné – kdo se do sporu zamíchá, tomu se dostává nevděku z obou stran. Přesně tak probíhá tenhle celoplanetární evergreen. Kdyby si to vyřídili mezi sebou, byl by samozřejmě už dávno klid. Namísto toho se konflikt vleče do nekonečna a nejvíc na něj absurdně doplácí za oceánem Amerika. Ta krásná zem je po desetiletí ničena schizofrenií ve snaze zavděčit se oběma stranám. Apely na zdravý rozum se míjí účinkem, zúčastněným stranám de facto konflikt spíše vyhovuje, obě strany mají své bohaté sponzory a horlivé fandy po celém světě. Kdo ví, stojí-li o řešení.
 
Obdivně bývá zmiňován podíl Židů na počtu Nobelových cen. To je jistě úžasné, o to nepochopitelnější je, že ten národ nemá stát, který by se obešel bez masívní podpory zvenčí. Izrael není schopen samostatné existence a vypadá to, že na tom úkolu ani usilovně nepracuje. Nesnaží se získat skutečné spojence v okolních státech nebo aspoň nějaké sympatie, spoléhá na silnou Ameriku a je otázka, kdy jí dojde trpělivost či téměř neomezené možnosti. Primárně totiž Amerika žádný svůj problém s Araby nemá, hlavní problém Ameriky s Araby se jmenuje Palestina a Izrael.

 Budoucnost Izraele je proto dosti nejasná, ale to platí vlastně i o nás.
Obraťme pozornost domů. Každé lidské etnikum vykazuje znaky signifikantního jednání, některé jsou příjemné, některé méně. Naše české vlastnosti svět také nemiluje. Naše pověst v Evropě dokonce upadá a není divu. Cynická schopnost našich politických elit zneužít vše ve svůj prospěch bez ohledu na společenský dopad, to je standard prosakující do celé společnosti. Na bezohledné svržení vlády uprostřed evropského předsednictví, na to musí mít aktéři naprostý nezájem o českou pověst ve světě. V naší dnešní politické situaci se už nevyzná ani našinec, natož cizinci. Dávné pověsti o tom, jací jsou Češi přirozeně demokratický národ, dostávají vážné trhliny.
 
Neschopnost s jakou se český stát desetiletí potýká např. s mizerným bodovým systémem a není schopen mu dát rozumné kontury, autolékárničky řeší na třetí pokus, jak není schopen jednoznačně se vyjádřit ani k tolerované hranici alkoholu za volantem, která je v civilizovaném světě už půl století běžná, jak přitom český stát trapně kličkuje, že to vlastně povolené není, že pokuty za to budou, ale že nebudou body, ovšem že vám vezmou řidičák na půl roku, s katastrofálním volebním zákonem a neschopností politiků a nezájmem politologů i médií jej změnit, ta směs jakési totální zabedněnosti, vyčůranosti a alibistické zbabělosti, to je něco pro český stát typické, je tu s námi pořád a dává nám to dosti beznadějné vyhlídky. V české kotlince nemá příliš šancí vznik skutečně demokratického státu pro svobodné, svéprávné lidi, počítačovou terminologií řečeno výstižně a prostě uživatelsky příjemný stát. Český stát, kromě toho že je náš a momentálně hokeje, nemá bohužel skoro nic přitažlivého.

Zdá se, že pomaloučku ale nezadržitelně se blížíme vytvoření nějaké formy autoritativního, vše regulujícího policejního státu. Policistů máme nejvíc v Evropě, nejlíp jim jde bodování a pokutování, v tom jsou skvělí. A Češi, přes strašlivé zkušenosti s ubohou kvalitou českých zákonů, první co udělají při nějaké nové situaci je, že volají po novém zákoně.
 
Také zdánlivě přirozený závěr, že největší oporou demokratického režimu budou po svých zkušenostech logicky Židé, dostává vážné šrámy. Největšími fanoušky našeho bývalého premiéra, autokratického Paroubka s posláním od vyšší bytosti, byly totiž jen asi dvě opravdu význačné osobnosti a obě židovského původu. Valtr Komárek o něm pronesl obdivný výrok o buldozeru s kybernetickým mozkem a Arnošt Lustig, ten s ním dokonce zatoužil napsat knihu rozhovorů. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tihle světaznalí lidé, staří, zkušení, zaživší na vlastní kůži totalitní perzekuci nacistů, téměř velebili průzračně čistého egoistu, směšně vychloubačného, se sociální inteligencí dosahující pravděpodobně záporných hodnot. Tihle lidé tedy bohužel oporu opravdu svobodné společnosti nepředstavují. Mimochodem, od údajně pravicového Klause jsem neslyšel proti levicovému Paroubkovi ani jedinou větu, levicový Zeman ho odkázal do patřičných mezí velmi rychle a jednoznačně. Tu záhadu ponechávám rovněž na fantazii čtenáře.

Kam se obrátit, klade-li si člověk nevysvětlitelné otázky? Literatura zabývající se těmito ožehavými tématy má nálepku antisemitismu. Našel jsem na webu Mein Kampf a procvičil se v angličtině, u nás je už prý opět zakázaný. Je to v podstatě útok na německé národní city, k obhajobě čehokoliv stačí prospěch národa či rasy. To je mizerný postulát, přesto fungoval. Důvod vzniku vypjatého antisemitismu není jasný. Diktátoři ale jako naprostou životní nutnost potřebují nepřítele a jsou schopni si jej i uměle vytvořit a pěstovat.
 
Hitler neměl prý téměř žádné formální vzdělání, ale měl dobré znalosti zejména v oborech politických. Například zvrhnutí marxistické ideologie do barbarství považoval za zákonité, což před 85 lety říkal málokdo, bolševici gulagy teprve vynalézali. Překvapivě dost uznával anglickou demokracii, zároveň opovrhoval rakouským parlamentem. To je zdánlivě nepochopitelné, ale sledujete ještě fungování českého parlamentu? Poučný a zábavný je jeho názor na sociální demokraty – byli prý mistři propagandy a naučil se prý nejvíc od nich. Jednoznačně se také vyjádřil o neschopnosti mas porozumět složitějším jevům. Svůj konec odhadnout nedokázal.

Překvapivě podobně, že masy se téměř vždy mýlí, se vyjádřil v jednom interview také prezident Klaus. Od politika demokratického je to podivné, od nejpopulárnějšího je to paradoxně úsměvné.
 
Žádné vysvětlení nevysvětlitelných záhad jsem nenašel, nicméně docela dobře je v té knize osvětleno něco jiného podstatného - jak může dojít k tomu, že vysoce civilizovaný národ podlehne poměrně snadno despocii. Což je u nás opět aktuální.

Recept je jasný - deprimovaným lidem předestřít kýčovitý obraz, ve kterém se jich většina zhlédne, na vše je jednoduchá odpověď včetně jasného obrazu nepřítele. V čem se tento postup zásadně liší například od stavu dnešní ruské společnosti Putinem formované? Přesto Klaus nepochopitelně považuje za nebezpečnější Brusel. Kdo se nepoučí z historie, je prý odsouzen ji prožít znovu.
 
Už zhruba 10 let to jde u nás s demokracií i svobodou víceméně pořád s kopce, jsme stále více omezováni a sešněrováváni a dirigováni, samozřejmě pod ušlechtilými záminkami. Do jaké míry už splňujeme základní podmínku pro vznik despocie - deprimované obyvatelstvo, ponechávám na zvážení čtenáři. Myslím, že na tomto poli bylo v uplynulém desetiletí českými politiky učiněno nejvíc.

Máme nejvíc policistů na počet obyvatel v Evropě, prý 3x víc než za totality. Odposlechy patří mezi nejoblíbenější kratochvíle, masivně zneužívané. Banální prohřešky prostého lidu se řeší v tak hojném počtu, že přes rekordní počet policistů je nestíhají. Zato všechny miliardové kauzy, a že jich tu už bylo, dokonale zametají pod koberec, vyšetřeno jich bylo přesně 0,0%. Krásné motto Pomáhat a chránit opsali z policejních aut v nějakém americkém filmu, ale pokud u nás skutečně platí, tak leda snad v cynicky zcela převráceném gardu. Působí spíš jako výsměch, vypadá to, že ani nechápou, co to znamená.

A náš všeznalý prezident nechtěl ani uvěřit, že se žádná velká politická kauza u nás nikdy nevyšetřila. Že to prý není možné. Jen si na žádnou vyřešenou nevzpomněl. Musí sledovat ledovce.
Jestli nedojde k nějakému národnímu obrození, bude brzo s demokracií v Česku definitivní konec.