Revue Politika 5/2011

Rozhovor s profesorem Petrem Chalupou o politice a společnosti Kuby a jihu Ameriky obecně

Profesor Petr Chalupa je regionální geograf a vysokoškolský učitel. Vystudoval zeměpis a biologii, po roce 1989 vedl patnáct let katedru geografie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Dosud na několika školách přednáší problematiku Latinské Ameriky a na místě samém realizuje studentské odborné terénní praxe.

Začnu s dovolením osobnější, odlehčeně pojatou otázkou: Jakými cestami jste se vlastně dostal k celoživotnímu studiu Latinské Ameriky a kdy jste ji prvně navštívil?

V dětství to bylo četbou cestopisů a následně hlavně díky vynikajícím učitelům geografie na střední a vysoké škole. Jako vysokoškolský student jsem se asi před čtyřmi desítkami let začal o tento region vážněji zajímat. K praktickému poznání této části světa jsem se ale dostal až po roce 1989. A proč zrovna Latinská Amerika? Jako geografa mne zajímá Latinská Amerika proto, že je to nejen přírodně nesmírně pestrý region, ale je to i oblast, která má nejrychleji rostoucí populaci. A navíc v současnosti prochází výraznou ekonomickou a zejména politickou proměnou, což lze přirovnat k situaci před dvěma stoletími, kdy se tamější země snažily zbavit španělské a portugalské nadvlády. Nyní jde hlavně o vlastní využívání nemalých přírodních zdrojů, o jiné, „spravedlivější" způsoby přerozdělování národního důchodu nebo o zajištění mezinárodní dělby práce bez politických bariér a omezování. Heslo „Mejor mundo es posible" (lepší svět je možný) doznalo rozšíření v mnoha zemích Latinské Ameriky.

Často pracovně navštěvujete (post)castrovskou Kubu, „perlu Antil", s níž mělo socialistické Československo vynikající vztahy. ČSSR dávno odvál čas, mnohé se změnilo a například senátor a někdejší disident Pithart se dal slyšet, jak Kubánce mrzí, že právě my jsme otočili o 180 stupňů. Setkal jste se s tím také?

Poznal jsem všechny latinskoamerické země, některé jsem navštívil mnohokrát a na Kubu jezdím pravidelně každý rok. Odpovědně mohu prohlásit, že vztah obyčejných Kubánců k naší zemi je stále velmi vřelý, i po roce 1989 zůstal stejný. Jsou družní, veselí a přátelští. Vědí, že došlo k rozdělení republiky, ale většina naší zemi stále říká „Československo". Ruční zbraně, motocykly, nákladní automobily, ložiska, sklo, bižuterie, textil, boty, nábytek, cementárny, pivovary a další továrny či výrobky na ostrově stále výborně slouží. Označení „Made in Czechoslovakia" je tam značkou nejvyšší kvality. Mnozí starší Kubánci obstojně mluví česky a rádi vzpomínají na svůj pobyt v Praze, Kladně, Adamově, Třebíči, Ostravě, Brně i jinde. Tvrzení senátora Pitharta je zcela pravdivé. Kubánci ale v této souvislosti nehovoří o Češích, nýbrž o vládní politice a politicích a celkem běžně říkají, že naše vláda je „lokajem Spojených států".

S Kubou máme po mnoho let chladné diplomatické vztahy. V devadesátých letech došlo k incidentu přímo na našem velvyslanectví, neboť český zastupitelský úřad poskytoval širokou podporu místní opozici. Došlo od té doby k nějaké změně?

V roce 1987 předložily Spojené státy v Komisi OSN pro lidská práva návrh rezoluce o potlačování lidských práv na Kubě, nebyl ale přijat. Totéž se opakovalo v následujících dvou letech. Rezoluce byla pravidelně přijímána mezi lety 1990-1997, až v roce 1998 americký návrh opět neprošel. Proto začalo rezoluci navrhovat Česko, což dostalo oficiální česko-kubánsko vztahy na ještě nižší úroveň. Další z příčin určité izolace Kuby u nás je také to, že Československo v roce 1990 vypovědělo dohodu o zastupování Kuby v USA, v červenci 1991 odvolalo z Havany velvyslance a přešlo na zastoupení na úrovni chargé d'affaires. V roce 2000 byla odložena dohoda o obchodní a ekonomické spolupráci na dobu „až zavládne mezi zeměmi lepší ovzduší". Tedy ve vzdálenější perspektivě. Stačí jen připomenout misi jednoho našeho někdejšího poslance na podporu kubánského disentu, iniciativu exprezidenta Václava Havla a ministra zahraničí Cyrila Svobody při projednávání změny stanoviska EU ke Kubě anebo naopak stanovisko Havany k naší zahraniční politice, kdy na 60. zasedání Komise OSN pro lidská práva kubánský ministr zahraničí označil naši republiku za „opovrženíhodného patolízala Spojených států". Vzájemně chladné oficiální politické vztahy se tedy nijak nemění.

Castrovská Kuba měla vždy korektní vztahy se Španělskem, původní vlastí Fidelova otce, a to i když na Iberském poloostrově vládl generál Franco. Jak byste charakterizoval roli současného Madridu na jihu amerického světadílu?

Nejen na Kubě, ale prakticky ve všech zemích, jež v minulosti kolonizovali Španělé, je patrný jejich kulturní vliv. Po přijetí Španělska a Portugalska do Evropské unie vzrostl také její zájem o Latinskou Ameriku. Korektní politika Španělska v Latinské Americe a spolupráce bez jazykových bariér se projevují ve všech oblastech. Například na Kubě vznikají nové moderní rekreační komplexy, jinde se otevírají knihovny, probíhá společná restaurace předkolumbovských a koloniálních památek a na vysokých školách se řeší společné výzkumné projekty. Nutno ale dodat, že na Kubu začíná ekonomicky výrazně pronikat i Čína; nehledí na politiku, prostě investuje a obchoduje. Podobně se vůči Kubě chová také Kanada.

Letitý, avšak dosud charismatický Fidel Castro, nemanželský syn bohatého latifundisty, je v revolucionářském důchodu a formálně vládne jeho o dva roky mladší bratr Raúl. Ten navrhuje další změny systému. Postupně se mění struktura hospodářství a na svobodu jsou propouštěni političtí vězni. Kam až Havana podle vás míní v liberalizačních reformách zajít?

Nejprve je třeba připomenout dvě věci. První je fakt, že Fidel Castro si na rozdíl od představitelů řady ostatních zemí někdejšího sovětského bloku nenechal od Sovětů tolik poroučet. Dokonce ani tehdy, když hrozili uzavřením ropných kohoutků. Když 2. ledna 1959 v Santiagu vyhlásil vítězství nad Batistou, nic za svoji revoluci nedlužil ani Sovětskému svazu, ani kubánským komunistům. Druhou poněkud opomíjenou skutečností je, že současná Kuba není nějakým zkamenělým skanzenem socialismu ani kopií našich předlistopadových poměrů. Tropická rozvojová ostrovní země se zcela jiným historickým vývojem byla výrazně odlišná už před rokem 1989 a dynamický ekonomickopolitický vývoj v současném období, označovaném jako Época especial, ji ještě více kvalitativně pozměnil. Politické a ekonomické změny po nástupu Raúla Castra do vedení země akcelerují a tento proces se letos po VI. sjezdu kubánských komunistů ještě zrychlil. Změny vycházejí z výhledu do roku 2015 schváleného Radou ministrů už v květnu loňského roku. Např. půl milionu osob by v rámci jeho realizace mělo přejít ze státního sektoru do soukromé sféry. Řadoví Kubánci se o připravované změny velmi zajímají. U nás o tom - kvůli tématům kubánského disentu a politických vězňů - moc nevíme.

Co přesně tím máte na mysli?

Třeba jen za poslední tři roky se ve spolupráci s Pekingem mění autobusový park a po ostrově jezdí moderní vozy rychlé lékařské pomoci. Ve spolupráci se zahraničními společnostmi se zvyšuje těžba ropy. Na tržnicích lze za národní měnu nakoupit maso, rýži, ovoce a zeleninu. Také sortiment spotřebního zboží je stále širší. Přibývají nová bistra, kavárničky, soukromé restaurace a bary. Stát ušetřil třetinu elektrické energie tím, že vyměňuje všem občanům za symbolické poplatky staré sovětské ledničky a varné hrnce za nové moderní. Čínské a korejské tepelné elektrárny zajišťují v současnosti bez výpadků dostatek elektřiny, již rozvádí po celé Kubě modernizovaná rozvodná síť. V rámci hospodářského sdružení ALBA se rozvíjí obchodní spolupráce s Venezuelou, Bolívií, Ekvádorem, Nikaraguou a dalšími zeměmi. Kuba platí za suroviny a výrobky také vysíláním zdravotníků, pedagogů či trenérů. Například za dodávky venezuelské ropy bylo během jednoho roku provedeno přes sto tisíc očních operací.

Byla Kuba vůbec někdy svobodná? Moderní předcastrovské dějiny znají akorát španělské a americké protektoráty a diktatury včetně té Batistovy. Není volání po „Cuba libre" obdobně úsměvné jako u zemí severní Afriky roku 2011?

Formování kubánského národa akcelerovalo v závěru 19. století v období dvou národně-osvobozeneckých válek. Po vyhnání Španělů se sny Kubánců o nezávislé republice, svobodě a rovnoprávnosti nesplnily. Koloniální Španělsko na počátku minulého století vystřídaly Spojené státy. Zabránily vzniku kubánské armády, na ostrově zůstala rasová segregace, došlo k přílivu amerických imigrantů a generál Wood organizoval na Kubě vše podle vzoru USA. Prvních voleb se mohli zúčastnit jen bílí gramotní Kubánci, kteří vlastnili alespoň 250 dolarů, takže volilo jen asi sto tisíc lidí. Díky Plattovu dodatku Spojené státy přeměnily nově vzniklou republiku ve faktický protektorát. Před rokem 1959 občané Spojených států vlastnili 75 % kubánské orné půdy, 90 % služeb a 40 % cukrovarů. Polovina obyvatel žila bez elektřiny a nájem ve městech činil přes 30 % mzdy. Přes půl milionu lidí přežívalo v barabiznách bez lékařského zabezpečení a hygienických zařízení anebo žilo přímo pod širým nebem. Zisky plynuly do Severní Ameriky a o vzdělání svých dětí, jichž 90 % sužovaly infekční nemoci, si mohli Kubánci nechat jen zdát.

Masová podpora kubánského obyvatelstva umožnila ve druhé polovině 50. let minulého století vítězství revolucionářů ze Sierry. V květnu 1959 byla pod vedením Raúla Castra zahájena pozemková reforma a začal sociální program pro venkovské děti. Během roku Kuba odstranila analfabetismus. V témže roce byla rolníkům rozdělena statkářská půda a půda amerických společností. Došlo i ke znárodnění bank. Následovalo zmrazení cen nájemného, elektřiny a základních potravin. Bytová výstavba z počátku 60. let a vyvlastnění domů a bytů, které patřily Američanům a přisluhovačům předrevolučního Batistova režimu, tehdy prakticky vyřešilo bytovou otázku. V současnosti má 93 % obyvatel zajištěnu dodávku pitné vody, 95 % země je elektrifikováno a 85 % obyvatel své obydlí vlastní. Sociálně nejslabší neplatí za odběr vody a mají snížené poplatky za elektřinu a nájemné. Situace ve zdravotnictví a vysokém školství byla v zemi po revoluci počátkem 60. let velmi složitá. Z celkového počtu 6 286 lékařů jich polovina odešla do USA. Ze 157 vysokoškolských profesorů lékařských fakult jich na ostrově zůstalo pouhých 16. Nyní má v zemi praxi 67 500 lékařů. Ve zcela bezplatných školách pracuje 250 000 vysokoškolsky vzdělaných pedagogů. Oproti tomu je patrná zastaralá dopravní infrastruktura, zchátralý bytový fond, problémy v dopravě a poměrně rozvinutý byrokratický státní aparát.

Jak se vlastně kubánská společnost vyrovnávala s rozpadem bipolárního světa?

V "roce zázraků" došlo k situaci, kterou Kubánci neočekávali. Těžko bychom hledali stát, jehož politické vedení by bylo schopno obdobnou situaci zvládnout. Kuba přestala být téměř ze dne na den masivně ekonomicky podporována zeměmi bývalého sovětského bloku, ty přitom tvořily prakticky její jediné zahraniční obchodní partnery. V poměrně krátké době došlo k rozpadu téměř poloviny zemědělských družstev a k zániku mnoha továren. Citelně poklesla životní úroveň obyvatelstva. Zastavila se roční dodávka 13 milionů tun sovětské ropy. Její nedostatek znamenal obrovské výpadky elektřiny. Byl ukončen nejen dovoz sovětských výrobků, ale také se zastavil kubánský export do SSSR (činil 95 % veškerého kubánského vývozu). Dopravní kolaps Kubánci řešili dovozem půl milionu čínských kol. V zemi byly zcela zastaveny porážky skotu a asi třicet tisíc odstavených traktorů nahradilo prakticky přes noc tři sta tisíc volských potahů. Po dlouhých letech se objevila více než 30% nezaměstnanost. Tehdejší situace se blížila humanitární krizi. V USA demokratičtí senátoři Robert Torricelli a Robert Graham předložili v roce 1992 zákon, který zakazuje obchodovat s Kubou, přičemž zákaz se vztahuje i na dceřiné firmy amerických obchodníků v zahraničí. Zákon se projevil ve schodku kubánského obchodu, z něhož přes devadesát procent připadalo na potraviny a na léky. Torricelliho zákon byl později doplněn zákonem Helms-Burtonovým, který do jisté míry zasahuje do kompetencí mezinárodních organizací. Kdyby třeba mezinárodní finanční instituce poskytla Kubě úvěr, USA proti ní vyhlásí sankce; zákon se vztahuje na jakoukoliv hospodářskou pomoc a jakýkoliv obchod s Kubou. Do USA se nesmějí dovážet ani výrobky z třetích zemí obsahující kubánské suroviny. Americkým manažerům a jejich rodinným příslušníkům je zakázán vstup na kubánské území. Pochopitelně, že podle tohoto zákona nesmějí na Kubu cestovat ani řadoví američtí občané. Zákon dále stanoví, jaké politické poměry musí na Kubě panovat, aby byla blokáda zrušena. Ani každoroční hlasování o embargu v OSN, kdy je drtivá většina zemí pro jeho zrušení, postoj USA nemění.

Kubánský „comandante" nikdy nešel pro velikášské myšlenky daleko. Vždy snil o tom, že patnáctimilionová Kuba (zhruba týmž počtem obyvatel disponovalo i Československo, pozn. aut.) může konat světodějnou politiku. Kubánské expediční sbory a záškodnické skupiny proto operovaly v Etiopii, Angole, v jihoamerických zemích. Lze ještě postřehnout nějaké ozvuky těchto mezinárodních dobrodružství?

Comandante, Jefe - to bylo běžné označení Fidela Castra v době, kdy stál v čele země. Z pohledu většiny Kubánců je paradoxní označování Fidela Castra za „diktátora" a jeho přirovnávání k vedoucím představitelům zemí bývalého východního bloku. Na rozdíl od našich soudruhů si ho drtivá většina obyvatel země váží, nazývá ho křestním jménem, navíc se s ním mnoho dospělých Kubánců setkalo osobně. Po léta totiž bývalo Fidelovým zvykem zajíždět do každého sebezastrčenějšího koutu země. Stávalo se, že stál najednou mezi rolníky na třtinové plantáži a pomáhal při sklizni. Nebylo neobvyklé, že když „comandante" míjel někde u vesnice sportovní utkání, vystoupil z vozu a začal hrát baseball. S Castrem lidé otevřeně diskutovali a navzájem si tykali. Byl zde sice patrný respekt, možná trošku i ostych, ale nebyl zde strach. Vše se vždycky obešlo bez transparentů, vlaječek, proslovů místních funkcionářů a jejich jímavých řečí na uvítanou. Zvláště starší generace Kubánců ví, za co jsou mu vděčni, co pro jejich zemi udělal. Neopomenou zdůraznit, že nikdy nebylo jeho zvykem spolubojovníkům velet „vpřed!", ale „za mnou!". Připomínám, že vše se dělo v době, kdy USA vydávaly na odstranění Castra 45 milionů dolarů ročně a na atentátech, kterých bylo připraveno asi 600, pracovalo dva tisíce agentů CIA. Bylo za tím i to, že velmoci 60. let usilovaly, aby do sféry svého vlivu dostaly země postupně se zbavující koloniální nadvlády. Kubánci tehdy notně přispívali k rozpadu koloniálního systému v Africe a změnili k lepšímu život milionů Afričanů v Mosambiku, Kongu a Guínei Bisau.

Projevy jihoamerické vzájemnosti jsou mnohé. Patří k nim i kontroverzní angažmá „svatého" světové revoluce, Ernesta Guevary. Antikapitalista „Che" dnes dostává nálepku „jihoamerického řezníka", leč kterak bývá nahlížen v zemích, kde jej znají méně zprostředkovaně?

Ernesta Rafaela Guevaru de la Serna řadí většina lidí v Latinské Americe ke stejným osobnostem, jakými byli Miguel Hidalgo, Augustin Iturbíde, José de San Martí, Simon Bolívar anebo José Martí. Ovlivnily je ideje francouzské revoluce, nechtěli se smířit s politickou, společenskou a zejména s ekonomickou nadřazeností ústřední vlády v Madridu, a tak zahájili boj za nezávislost. Ernesto Guevara ve svých jednadvaceti letech při cestě po Jižní Americe pochopil, že španělská koloniální nadvláda s pomocí katolické církve odřízla na tři století obrovské území od progresivnějších duchovních vlivů Evropy a americké zlato, stříbro a další suroviny včetně milionů lidských životů přispěly k vytvoření takzvaného bohatého Severu. Poznal, že rozhodujícím hospodářským činitelem v tehdejší Latinské Americe byl velkostatkář se svými přehnanými pravomocemi. Přesvědčil se, že kořeny diktátorského centralismu a byrokracie z časů španělských místokrálovství stále ochromují správu a ekonomický rozvoj. Spojenými státy dosazovaní anebo podporovaní diktátoři zase umožnili Washingtonu využívat nerostné bohatství a zemědělskou půdu, takže výsledkem bylo vytvoření dalších obrovských sociálních protikladů. Che to chtěl v dobách nejostřejší studené války změnit. Nevyužíval svého postavení, nehromadil majetek a zemřel v necelých čtyřiceti letech, aniž si svůj sen splnil. Myslím, že mnozí, kteří Che Guevaru dnes - většinou bez hlubší znalosti o něm - odsuzují anebo na druhé straně nekriticky obdivují, se pohybují na propotipólech mnohobarevného spektra této osobnosti.

Tradičně negativně vystupuje většina médií i vůči venezuelskému prezidentu Chavézovi, jihoamerickému antiamerikanistovi až do morku kostí, který hovoří o socialismu 21. století. Jaké je reálné postavení tohoto bývalého výsadkáře v jeho rodné zemi a na jihu Ameriky obecně?

V Latinské Americe dnes nenajdeme zemi, která by byla tak společensky polarizovaná jako Venezuela. Snad ještě v Chile se společnost dělí obdobně - ve vztahu k bývalému geografovi a pozdějšímu generálovi Pinochetovi. Abychom pochopili situaci ve Venezuele, je třeba se vrátit do historie. V únoru 1992 se pokusil plukovník Hugo Sánchez Fríaz neúspěšně o převrat; pozici prezidenta Carlose Andrése Péreze se mu nepodařilo ohrozit ani s tanky a letadly. Zhruba po půl roce se stávky a demonstrace opakovaly a vláda svou pozici opět uhájila. Politická situace se nadále vyhrocovala v souvislosti s Pérezovou korupční aférou, jeho odstoupením, s krachem bank a devalvací národní měny, kterou provedl jeho nástupce Rafael Caldera. Kongres obvinil tehdejšího prezidenta z korupce a poslal ho na dva roky do domácího vězení. Zdá se to být nemožné, ale v zemi tak bohaté na ropu vzrostly v roce 1996 ceny plynu o 500 %. O dva roky později již žily další statisíce nespokojených lidí pod hranicí chudoby. Přibylo hrůzných slumů kolem hlavního města. Na druhé straně si úzká vrstva nejbohatších mohla dál spokojeně žít ve své luxusní caracaské čtvrti Las Mercedes. Daná sociální situace vytvářela podhoubí pro růst kriminality a distribuci drog. Projevilo se to, co američtí geografové Jared Diamond a Shaun Miller při své analýze ekonomického vývoje na tomto kontinentě od roku 1492 označili za „paradox prokletí přírodních zdrojů". V dalších prezidentských volbách v roce 1998 proti sobě stáli levicově orientovaný plukovník Hugo Chávez Frías, starostka Chacao a bývalá Miss Universe Irene Sáezová a guverner státu Carabolo Henrique Salas Comez. S drtivým rozdílem zvítězila levicová strana Moviento Bolivariano Revolucionario se svým programem „mírové demokratické sociální revoluce". Do čela země se postavil charismatický Chavéz, v jehož žilách podle vzhledu koluje směsice španělské, indiánské a černošské krve. Je zajímavé, že nikdy předtím nezastával veřejný úřad a jako voják, který sedmnáct let sloužil, nikdy předtím nevolil. Je ale znalcem venezuelské historie, Bolívarovým obdivovatelem - a přítelem Fidela Castra. Po sedmi letech v prezidentské funkci získal přízeň většiny chudých Venezuelanů. Ve všelidovém referendu, v němž už osmkrát zvítězil, si nechal potvrdit značné pravomoci a přistoupil ke kubánskému modelu postupných ekonomických, politických a sociálních přeměn. V osobě plukovníka nesmíme hledat nějakého extremistického jihoamerického levicového politika - ale ani naivního fantastu a demokrata. Musíme přijmout fakt, že ve Venezuele má dnes téměř neomezenou moc. Jmenoval desítky nových plukovníků a generálů, zvýšil výdaje na armádu a vytvořil si velkou podporu v dobře organizované Národní gardě. Na své straně má, jak dnes může každý návštěvník Venezuely vidět, drtivou většinu nejen chudšího obyvatelstva, ale i drobných podnikatelů. Opozici mu tvoří „jen" nejbohatší skupiny obyvatelstva země, bohatší podnikatelé a část středních vrstev.

Co vlastně Chavéz míní oním socialismem 21. století?

Chávez zahájil tzv. bolívarovskou revoluci ve vzdělání, kultuře a práci. Díky ní se asi 1,2 milionu dospělých Venezuelanů teprve nedávno naučilo číst a psát. Projekty, označované jako misiónes, se snaží zlepšit životní situaci obyvatelstva. Existují misiónes zdravotnické, kde působí kubánští lékaři, vzdělávací, kulturní a další. Tyto akce jsou realizovatelné také proto, že do státní pokladny plynou peníze z prodeje ropy. V ryze politické sféře přeměnil prezident dvoukomorový parlament v jednokomorový a vytvořil post víceméně jmenovaného viceprezidenta. Původní indiánské obyvatelstvo získalo Chávezovou zásluhou právo na tři poslanecká místa v Národním shromáždění. Zařídil také, že řadoví dělníci volí přímo členy odborových rad, což mnohdy nevyhovuje zájmům majitelů továren. Zjištění, že méně než procento Venezuelanů vlastní přes 60 % půdy, inspirovalo prezidenta k vytvoření zákona, podle něhož je možno vyvlastnit půdu, která je neobdělávaná, a přidělit ji bezzemkům. Současní vlastníci půdy musí prokázat, že ji vlastnili již v koloniálním období, nikoliv až od roku 1821 (tehdy Venezuelu osvobodil Simon Bolívar). V důsledku této politiky se země začala polarizovat podle třídních linií. Ve volbách v roce 2000 se Chávez sice bezpečně stal vítězem, ale ani to mu nezaručilo přijetí veškerou venezuelskou politickou reprezentací. Netrvalo dlouho a došlo k prvním střetům mezi ním a představitelem podnikatelských skupin vedených P. Carmonou Estangou. Situace ve Venezuele se tehdy začala nápadně podobat situaci v Chile po vítězství Salvadora Allendeho. Na stránkách venezuelského tisku se tehdy objevily titulky „Bude se ve Venezuele opakovat Chile?". Realita ukázala, že se tak téměř stalo. Stejně jako v Chile došlo i ve Venezuele k dočasnému třídennímu Chávezovu sesazení. Urychleně byla vytvořena nová vláda, ihned uznaná a podporovaná USA, nenašla ale podporu chudého obyvatelstva, jež v zemi tvoří volební většinu. Napjatá a nejistá situace pokračuje. Chudá většina Cháveze miluje a bohatá menšina nenávidí.

Hugo Chavéz se s gustem vyjadřuje k lecčemu, globální otázky nevyjímaje, má k tomu i vlastní televizní pořad. Onehdy komentoval občanskou válku v Libyi, odkud měl do Caracasu údajně uprchnout plukovník Kaddáfí. Váží Cháveze ke Kaddáfímu nějaké konkrétnější vazby?

Je pravda, že venezuelský prezident má svůj pravidelný nedělní, často několikahodinový pořad v televizi, populární „Haló, prezidente". Lidé mu tam telefonují a on odpovídá na jejich dotazy. Vyjadřuje se rád, stejně jako to dělává nyní ve svých písemných sděleních Fidel Castro, k celosvětovým politickým problémům a událostem na opačném konci světa. Mnohdy vypadá, že si snad negativní otázky a vyjádření o sobě a své politice objednává, aby je mohl vyvracet. Faktem zůstává, že v roce 1999, kdy přebíral úřad, byla Venezuela hospodářsky nejníže. V dubnu 2002 státní převrat a v roce 2003 ropné sabotáže propad ještě prohloubily. Od roku 2004 je však patrný růst HDP kolem 10 %. Podařilo se snížit nezaměstnanost a zvýšit růst neropného průmyslu. Model přerozdělování národního důchodu, který není příznivě přijímán Mezinárodním měnovým fondem, sice usiluje zmenšit sociální rozdíly mezi obyvatelstvem, vyvolává však stále větší odpor nejbohatších vrstev Venezuelanů. Spolupráce s Kubou je zase trnem v oku USA. Venezuelská centrální banka na pokyn prezidenta dokonce přesunula rezervy mimo území Spojených států. Spolu s Kubou, Nikaraguou, Bolívií a Ekvádorem tvoří seskupení ALBA, kde má Venezuela - díky nerostnému bohatství - dominantní postavení. Dlouhodobým cílem projektu ALBA je jinak jednotný vnitřní trh, společná politika, hospodaření s vlastními surovinovými zdroji a dalším přírodním bohatstvím, uvolnění toků surovin, zboží, osob a peněz mezi zeměmi Latinské Ameriky. V roce 2007 byla ustavena společná banka BANCOSUR, aby členové nebyli závislí na Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu. Ke vztahu mezi Chávezem a Kaddáfím mohu říci jen to, že venezuelský prezident (stejně jako představitelé zemí sdružených v ALBě) odsoudil podporu libyjským povstalcům, kterou jim poskytuje NATO.

Dost znalců hovoří o dynamickém růstu a emancipaci jihoamerických entit od hegemona kontinentu. Takový vývoj souvisí s bushovským avanturismem a hospodářskou krizí. Přidal byste ještě něco?

Máte pravdu, jen bych si dovolil doplnit, že nadvláda USA vytváří v současnosti nový mezinárodní pořádek. V Latinské Americe, kde je dominance USA patrná již dlouhou dobu, od Monroeovy doktríny do současnosti, asi ne všichni kladně přijali slova, jimiž Bill Clinton 20. ledna 1997 charakterizoval budoucí politiku USA: „Minulé století bylo americké a budoucí jím bude ještě více - Spojené státy se postaví do čela celého světa." Na druhou stranu do Latinské Ameriky ekonomicky, a tedy i politicky, stále více proniká Čína, Korea, Japonsko, Ruská federace či EU. Uvedený „paradox prokletí přírodních zdrojů" se projevil tím, že ve zdejších na naftu a nerosty bohatých zemích sice v minulosti docházelo k nárůstu těžby surovin, leč spíše než k hospodářskému růstu to vedlo ke stagnaci anebo dokonce k poklesu HDP. Výsledkem je, že USA a Kanada jsou v současnosti dvakrát tak bohaté než další nejbohatší země Ameriky (Barbados) a dvacetkrát bohatší než nejchudší Haiti. Latinská Amerika, kterou někteří označují jako „laboratoř světové levice", bych proto spíše označil za „region budoucnosti".

V Latinské Americe probíhá řada ekonomicko-politických sjednocovacích procesů, jež čerpají inspiraci také z Evropské unie. Namátkou uveďme například MERCOSUR. Kterou z těchto organizací považujete za nejperspektivnější z hlediska dalšího vývoje regionu?

V Latinské Americe je funkčních mnoho seskupení. Pro informaci uvedu jen ta nejvýznamnější: kromě MERCOSURu, tedy „Společného trhu Jihu", který zaujímá čtvrté místo ve světové ekonomice, je to NAFTA. Její ekonomika sestávající z Kanady, USA a Mexika je největším ekonomickým seskupením na naší planetě; produkuje zhruba 33 % světového HDP. Ve Střední Americe byla v roce 1991 inovována činnost Středoamerického společného trhu (CACM), kde spolupracují Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika. V organizaci Karibského společenství a společného trhu (CARICOM) smluvně spolupracuje hned patnáct zemí této oblasti. Andské společenství (CAN) tvořené Venezuelou, Kolumbií, Ekvádorem, Peru a Bolívií zahrnuje území o rozloze téměř poloviny Evropy, kde žije bezmála 120 milionů obyvatel. Pro Kubu, Venezuelu, Bolívii a další země má význam organizace ALBA, o níž jsem již hovořil. Mezi další seskupení patří Latinskoamerický ekonomický systém (LAES), Laplatská skupina, Amazonský pakt, Skupina Rio, Asociace karibských států či Organizace východokaribských zemí. Inspirace EU je patrná ve snaze většiny organizací odstranit bariéry hranic, celních předpisů a umožnit co nejefektivnější pohyb surovin, zboží a peněz. ALBA dokonce užívá vzájemně směnitelnou měnu.