V nedávno uveřejněném článku Tomia Okamury „ Kdy přijde vláda zdravého rozumu“ zaznívá spravedlivé rozhořčení autora nad křivdou vůči manželům Pištělákovým z Kutné Hory, kterým exekutor zabavil byt za dluh člověka, který jim byt - už exekučně zabavený - podvodně prodal.  Vyvolávaný „zdravý rozum“  Tomiou Okamurou trpí, jak sám autor ve svém článku přiznává, autorovou neznalostí práva. Okamura se zlobí na soudy, že akceptují postup exekutora. Jenomže nemožnost nabýt věc, kterou prodal neoprávněný vlastník, znalo už římské právo, a není to tedy výmysl zákonodárců České republiky. Navíc tento princip platí jak v kontinentálním právu, tak i v anglo-americkém. Okamurou v článku kritizovaná soudkyně Jolana Maršíková jen konstatovala kogentní ustanovení zákona. Pro srovnání, proč je takový zákon správný: U Krajského soudu v Českých Budějovicích je případ, u kterého je zmiňované ustanovení také aplikováno. Ale příběh je jiný: Podnikatel - fyzická osoba se silně zadlužil, a svůj dluh v desítkách miliónů korun vůči státu a bankám nebyl schopen splácet. I tady došlo k exekuci. Prohnaný podnikatel však celý svůj majetek převedl bez vědomí věřitelů (ale se spoluprací Katastrálního úřadu!) na svého kumpána, a po prekluzní lhůtě více jak jednoho roku sám na sebe podal úspěšný návrh na konkurz. V nové, účelově vytvořené firmě se samozřejmě ihned stal ředitelem. Počítal, že soud jeho konkurz pro nedostatek majetku rychle uzavře, a spolu se svým komplicem si pak ukrytý majetek rozdělí, a on sám pak bude na manželčino jméno podnikat dál. I tady ale insolvenční správce postupuje podle zákona, a vyvedený majetek správně vložil zpět do konkurzní podstaty. Policie navíc začala prošetřovat, zda se vychytralý podnikatel plánovaným konkurzem nechtěl vyhnout daňové povinnosti vůči státu, protože takový úmyslný čin spadá do oblasti trestního práva. Dva odlišné případy, ale správně posuzované podle stejného zákona. Zjevně nelze žádat, aby jednou zákon platil a jindy, protože se to zrovna hodí, neplatil.

Je jinou otázkou, proč jsou manželé Pištělákovi zřejmě nespravedlivou obětí státního lajdáctví, ke kterému nepochybně muselo dojít (není-li pravda jiná, podobná výše nastíněnému případu v Českých Budějovicích).  Jistě by si byt zabavený v exekuci nikdy nekoupili, pokud by takovou skutečnost věděli. Záznam o vykonatelnosti exekuce na jimi koupený byt v příslušném Katastru nemovitost vyznačen nebyl. Otázkou je: „Kdo je viník, a jak je možné škodu Pištělákových nahradit?“ Pokud manželé podají žalobu na stát, výsledek je dnes nepředvídatelný a proces dlouhodobý. Nikdo nevíme, kdo vlastně pochybil, a zda soud tuto hádanku rozplete a viníka uzná, včetně náhrady pro postižené manžele. Ale jen stát jim může nahradit škody, které chybující státní zaměstnanec svou špatnou činností způsobil. Avšak jen 20% podaných žalob na stát je úspěšných. Současná beztrestnost státních úředníků dosahuje v České republice skoro „berijovského“ rozměru. Téměř absolutní beztrestnost státních úředníků, jaká je v České republice, se ani v kontinentálním právu Evropské unie, ani v anglo-americkém právu neakceptuje.  V České republice tedy jde o zásadní rozdíl pojetí ochrany občana, protože v normální společnosti, pokud by státní úředník prokazatelně pochybil, by museli být manželé Pištělákovi státem odškodněni a koupili by si buď nový byt, nebo dokonce od exekutora ten, který dnes užívají.

Pan Tomia Okamura pláče nad osudem manželů Pištělákových, ale obvinění soudkyně Maršíkové z prejudikace je nevhodné, neboť ta jen upozornila na platný zákon. A není náhodou, že zákonodárci hodlají i v Obchodním zákoníku zrušit možnost nabýt vydržením ve lhůtě tří let kradenou věc. Kritika soudnictví  Okamurou, byť příliš zobecněná, je sice krok dobrým směrem, ale problém ochrany občanů před státem je především v zákonech. Lze souhlasit s Okamurou, že někteří soudci jsou nekontrolovatelní, bez reálné odpovědnosti, že opisují cizí rozsudky, že opilí spí při jednání a někteří berou pravděpodobně úplatky, dále pak, že porušují práva obviněných, ignorují důkazy a přijímají i falešné znalecké posudky jako důkazy. Můžeme přímo v akci vidět soudce městského soudu v Praze, který si soudní řízení plete s revolučním tribunálem, nepřiznává žalující straně ani nejzákladnější ústavní práva, obrací koncentraci důkazního řízení účelově v neprospěch žalující strany a sám vytváří proti žalující straně (sic nullo modo!) nepodložená obvinění a přijímá za důkazy zjevné podvrhy. Zda jeho konání učiní konec Vrchní soud v Praze, nelze seriózně předpovědět, stejně tak nelze předpovědět, zda se poškození manželé Pištělákovi dovolají svých práv a odškodnění. Někteří soudci totiž žaloby na stát pojímají v duchu komunistické doktríny, že žaloba na stát je vlastně žalobou na ně samotné, a je nutné se takovým žalobám bránit. Ostatně nezapomeňme, že stovky soudců byli oddanými komunisty až do roku 1989, a pražský soudce, jehož „revoluční“ praktiky jsem výše nastínil, je prokazatelně podle zveřejněných seznamů právě takovým KSČ soudcem.

Tomio Okamura má pravdu v tom, že se z části české společnosti ztratil zdravý rozum. Ale řešením je změna zákonů, aby stát, který v reálném právním světě představuje veřejně - právní korporaci, byl za své chyby odpovědný a musel své chyby odčinit, včetně finančního odškodnění tomu, komu svou chybnou činností způsobil škodu. Uvedení starší lidé budou zákonným postupem exekutora nespravedlivě ožebračení, ale to nezpůsobil soud, nýbrž původní dlužník, co jim byt prodal, a především pak špatně pracující státní úředníci, které si platíme ze svých daní, a kteří skutečné a pravdivé informace o bytu v exekuci  kupujícím manželům neposkytli. A pokud se chce někdo seznámit s tím, jak je dnes možné od státu dosáhnout odškodnění, pak právní rozbor v článku „Je možná náhrada za škody způsobené nesprávným úředním postupem?“ jsem na svých stránkách www.rudolfmladek.cz  již zveřejnil. Optimistické čtení to není. Proto na rozdíl od Tomia Okamury nevolám po změně postoje soudkyně Jolany Maršíkové, ale po změně zákonů, které učiní stát odpovědný za jeho konání, a to v smysluplném čase a rozsahu.  O tom je hlavní problém České republiky, která se ve všech hodnocení propadá, a propadá se na beznadějně poslední místa těch nejhorších žebříčků. Přestože „věřím je té statistice, kterou jsem si zfalšoval sám“ (Winston Churchill), skutečné postavení českých občanů před státem je v roli bezbranných a snadno ožebračovaných. Taková nedemokracie nikde dlouho nevydrží.