V jedné ostravské nemocnici zemřela žena, shodou okolností zaměstnanec nemocnice. Pro pana Rudolfa Mládka důvod k tomu, aby za její smrt obvinil systém.  Píše: „ Drahé vyšetření, které by bylo nadějí na záchranu jejich vlastní kolegyně, zjevně neposkytli. Zemřela, protože tým lékařů se nepokusil veškerými dostupnými prostředky hrozivý vývoj jejího léčení změnit.“ A o kousek dál se dočteme, že „Peníze ve zdravotnictví trvale mizí, ředitelé pojišťoven dostávají miliónové honoráře (a dokonce i miliónové prémie při neplnění manažerských smluv), a občané mnohdy zbytečně umírají. Ti, co to vše platí, tedy občané, totiž nemají žádné osobní zdravotní účty, a proto argument, že si zemřelá za svůj život do svých 55 let dávno na drahé vyšetření našetřila, nelze právně prokázat, a tedy ani použít.“

Na rozdíl od autora se však nedomnívám, že je daný případ dokladem „selhání systému zdravotnictví“. Dokonce velmi kvituji jiný postřeh autora, když kromě systému zdravotní péče viní společenskou situaci, v níž se nalézáme. Uvádí: „Zatímco ve Velké Británii jsou poslanci, kteří zneužili poslaneckých náhrad, z politiky eliminováni a někteří i odsouzeni, v České republice se stejný „obratný“ politik stane šéfem významné strany a nejpopulárnějším politikem na předních místech politického žebříčku.“ To je dle mého soudu úvaha, která mnohem lépe odpovídá naší situaci.

O zdravotních účtech se u nás popsaly metráky papíru. Nakonec neprošly i díky tuhému odporu české levice, která v nich vcelku správně viděla počátek individuálního přístupu k pacientovi a „potlačení principu solidarity“. Reforma systému zdravotní péče, má-li mít vůbec nějaký smysl, musí vést k větší spoluúčasti pacienta. Větší spoluúčast logicky vede k menší míře ochoty pacienta nechat se „vláčet po doktorech“ a k tomu, aby za svou spoluúčast žádal lepší zdravotní péči. Ale ani zvýšení spoluúčasti pacientů není a ani nebude zárukou toho, že se lékaři budou automaticky starat o své pacienty s větší péčí. Individuální selhání, ke kterému došlo v případě, který popisuje autor, nelze pravděpodobně nikdy zcela vyloučit. Případ zmíněný v článku pana Mládka by bylo zřejmě velmi správné zakončit žalobou na lékařský tým, který o pacientku pečoval tak, aby byl případný prohřešek v kvalitě péče lékařům prokázán a ti pak byli podle zákona i potrestáni. Velmi dobře si však uvědomuji, že sebelepší výsledek soudu, který i prokáže vinu lékaře, pacientovi život nevrátí. Odtud tedy zřejmě pramení i pocit marnosti, který v naprosté většině podobných případů vede k tomu, že se pozůstalí na soudy obracejí pouze výjimečně.

To, že se v českých podmínkách reforma zdravotní péče opět dostává do roviny „zvyšování poplatků“ místo tolik potřebné definice toho, co je možné z veřejného zdravotního pojištění hradit, je trapné politikum. Dnes kromě levice, která stále sází na populismus a tezi o tom, že všichni máme nárok na všechno, zejména hodně podporované představiteli Věcí veřejných. A připomeneme-li si i ukončení vyděračské akce „Děkujeme, odcházíme“, která skončila tím, že ministr zdravotnictví slíbil a podepsal de facto skokové zvýšení platů lékařů v nemocnicích, je pak jeho snaha rychle sehnat peníze na toto zvýšení pochopitelná.

Proto se celkem logicky kloním k tomu, co naznačuje i pan Mládek. Hlavní problém reforem je jejich politická průchodnost či spíše neprůchodnost. V českém Kocourkově se pak bohužel klidně může stát, že lékař nepoužije moderní diagnostickou techniku ani ne tak kvůli nákladnosti, ale z pouhé lenosti či, což musíme dnes vzít do úvahy i u lékařů, z neznalosti. Není žádný důvod se domnívat, že zhoršující se trendy v kvalitě vysokoškoláků se lékařským fakultám jakoby zázrakem vyhýbají.

Ano, systém českého zdravotnictví je špatný, protože má málo samoregulačních procesů. Lékaři využívají toho, že jen málokterý politik odmítne bezhlavé nakupování „špičkové techniky a technologie“, která je pak relativně málo využívána a obsluhována nedostatečně kvalifikovaným personálem. Často se potom zjišťuje, že byla tato technika pořízena za nevýhodných finančních podmínek nebo nebude dostatečně využívána, a tudíž bude i velmi drahý její provoz.

Poslední poznámka se týká výsledků tripartity ke zdravotní reformě. Zaměstnavatelé si totiž padli do náruče s odbory a vyzvali vládu, aby nejprve „utěsnila díry, kterými ve zdravotnictví utíkají peníze“ a teprve potom, aby se zabývala samotnou reformou. Ministr zdravotnictví by tak dle mého soudu mohl využít stanovisko partnerů vlády v tripartitě a stopnout na předem definovanou dobu (půl roku až rok) všechny investice do nové techniky a technologií a během této doby zadat audit techniky v českém zdravotnictví a jejího využívání. Vždyť už je veřejným tajemstvím, že se nákup špičkové techniky a technologie stal spíše prestižní záležitostí, aniž by se důkladně promyslely skutečné potřeby českých nemocnic.