Jsou země, které se dostaly na dlouhá desetiletí do moci zla, které se nazývalo diktatura proletariátu, kterého ideologií byl marxismus a kterého nástrojem bylo třídní právo. Ty země se za toho vládnoucího zla nebyly nakonec schopny uživit a tak se marxisti naoko vzdali ideologie a začali si hrát na svobodu vlastnických vztahů, na které si osobně značně přilepšili. To přilepšení jim jistili druzi, kteří nechtěli podstoupit nejistotu podnikání a tak zůstali například v justici. Aby to náhodou nepokazili nějací zpovykaní politici, tak to jistili nejlepší marxisté mezi právníky, vyslaní do ústavních soudů. A ti začali praktikovat ústavní právo a současně zajišťovat kontinuitu ekonomické moci svých marxistických soudruhů. K tomu slouží dvojí právo.

To první právo je takové, že by se o něm měli školit soudci nejdříve ve škole a pak opakovaně hlavně praktikující třídní právníci v justici. Návazně na mnou presentovaný korupční příběh justiční konkurzní mafie je to příklad následujících vzorných rozhodnutí našeho Ústavního soudu o tom, že: 

1.    stát se nemůže spokojit s tím, že někdo prohlásí, že je generální ředitel či president firmy navíc v situaci, kdy to někdo popírá, protože: „lze proto jednoznačně říci, že pokud je v řízení před správním orgánem zpochybněno oprávnění jednat jménem právnických osob (postavení statutárních orgánů nezapsaných v obch. rejstříku), … nemůže správní orgán ve své rozhodovací praxi tento fakt ponechat stranou pozornosti.“

2.    pokud soud nějaké své rozhodnutí založí na tom, že například určitá osoba není oprávněna za firmu jednat, pak „při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka …, že akt státu jednou vyslovený je platný …“. Tomuhle se říká „řešení prejudiciální otázky“ a bylo též zdůrazněno, že „při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí“.

3.    když žalobce prokazuje, v mém případě, že určitá osoba není oprávněna za firmu jednat, tak „soudy  jsou  povinny  se  podle  ustanovení  § 132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90  Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“

4.    pro lepší pochopení byl opakovaně vyslovován právní závěr, že „je nepřípustná formulace tzv. souhrnného zjištění, kterým se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se však uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi“.
   
     Tak tohle nebo podobné oběť justiční konkurzní mafie v některém postsocialistickém státě nastuduje a naplní se tak zvaným „legitimním očekáváním“, protože například náš „Ústavní soud konstatuje, že princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že sociální filosofie došla k závěru, že jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákonu, je nejistá i svoboda - srov. např. Rawls, J., Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing, 1995, str. 145). Ochrana legitimního očekávání je integrální součástí vlády práva.“

Pak se udá v takové postkomunistické zemi, že justiční konkurzní mafie postaví ukradení stovek miliónů a při tom způsobené miliardové škody na deklaraci korunního svědka vylhané obžaloby proti členům statutárního orgánu do role generálního ředitele. Netušíc, že oběť se bude bránit, nechají soudce odvolacího soudu v dalších řízeních parkrát rozhodnout, že to není pravda. A dokonce to precizně zdůvodnit. Jenže ten konkurzní soud dál tu zlodějinu korupčně podpořen prokurátory kryje tím, že tvrdí, že právní úkony toho zloděje v prokurátory deklarované funkci generálního ředitele platí. Poškození dají žalobu na určení, že neplatili nikdy a jejich platnost je v rozporu se zápisem v Obchodním rejstříku nebo jak se to kde jmenuje. Pak kolega konkurzního soudce žalobu jako nedůvodnou odmítne a justiční konkurzní mafií již správně poučený odvolací soud vše postaví na hlavu, zapře své předchozí rozsudky a samotnou žalobu i s odvoláním. Dokonce vysloví právní názor, kterým definuje, že žalobce sám tvrdí, že jsou právní úkony toho prokurátory nasazeného svědka a jejich nástroje těch zlodějin ve fiktivní roli generálního ředitele legitimní. Takže odmítnutí žaloby odmítnuto i když z jiného důvodu než u soudu prvního stupně.

Krásná nahrávka k uplatnění stížnosti na zmaření legitimních očekávání a s výše uvedenou argumentací k ústavnímu soudu! Jenže co se nestalo. V té zemi, co je Ústavní soud soudem dvojího práva, musel Ústavní soud ochránit justiční konkurzní mafii. A jak to udělal? Definoval to druhé, nepsané, ale rozhodující právo. Rozhodl, že „není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani “hodnotit” jejich hodnocení důkazů, pokud byly zásady uvedené v ustanovení § xy procesního řádu respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou dle § xy procesního řádu vždy věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. … nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ obecnými soudy učiněné hodnocení, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.“

Takže vrcholem práva v takové zemi pokračujícího třídního práva je, že „hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou vždy věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.“ Toto právo soudce tvrdit, že 1+1 jsou čtyři a černé je bílé, může být tedy naprosto odtrženo od reality a být zcela nezávislé na logice, tak, jak byla definována touto civilizací a na základě které nám fungují monitory, jezdí auta a jsou nám distribuovány potraviny. Nad tím stojí ústavní právo na nezávislost justiční mafie. Ještě že tohle snad neplatí i u nás! Nebo ano? Máte vlastně jedinou jistotu, jediné „legitimní očekávání“, že vlastně právo vůbec neplatí, musíte si jej u justiční mafie koupit, když Ústavní soud v té zkorumpované zemi ujišťuje, že koupené „hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností“ dle koupeného „vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu“ vždy obhájí.

Abych dokreslil praktické důsledky tyhle paralýzy do české společnosti, tak vám předvedu, jak se ignorace k racionálnu těch přátel a příbuzných politiků a státních úředníků prosadila v tom jejich využívání státu jako nástroje jejich vlastního sociálního zabezpečení v mafiánské variantě zabezpečení celých jejich rodin. Vyloučení jakékoliv kvalifikace ve státní správě krásně dokumentuje Česká správa sociálního zabezpečení. Není se co divit, když státní služba je trafika a její výkon se buď zpeněžuje nebo „autsorsuje“. Takže k tomu příkladu:

Máme důchod 11510,- Kč a dostaneme oznámení, že vzhledem k třem vyživovaným osobám bude prováděna srážka ve prospěch exekuce ve výši 729,- Kč. A teď zdůvodnění. Nezabavitelná částka prý činí 5326,- Kč, na vyživovanou osobu 1331,50 Kč, aby částka, nad kterou se zbytek důchodu srazí bez omezení, činila 7989,- Kč. Z toho vyplývá, že se jim ztratila jedna vyživovaná osoba a neuměli odečíst 7989 od 11510. V normální fatálně nezkorumpované zemi by šetřili na režii úřadu a dělal by to automaticky informační počítačový systém nebo by zaměstnali někoho, kdo by na to měl EXCELovou tabulku. Protože k tomuhle došlo v úřadě, který má počítání jako základní nástroj své činnosti, je to důkazem absolutního zhroucení tohoto státu, který drží nad vodou jen to, že naši komunisti tu naše germánské tradice tolik neposrali jako dnešní budovatelé sociálního státu, Němci to sem mají blízko a jsme levnější nádeníci než Turci v Německu.

  V normální fatálně nezkorumpované zemi by nezkorumpovaní soudci zkorumpované jednání vylučovali ze společnosti a distancovali se od zkorumpovaných kolegů. Pak by soudci neriskovali, že jim zkorumpovaný stát nebude umět spočítat ani tu žebráckou penzi. V normální fatálně nezkorumpované zemi by se našel aspoň jeden politik, který by byl schopen problém pojmenovat, a aspoň jeden novinář, který by mu dal prostor. Tady naopak Jurečkův a Kindlův ministr nespravedlnosti posiluje exekutorskou moc tím, že exekutoři budou moci útočit na soukromé vlastnictví bez souhlasu soudu a vůbec se ministr nenamáhá řešit excesy útoků na bytovou svobodu a majetek osob, které nejsou dlužníky, čímž vydává tuto zemi do rukou svých kmotrů, protože vylučuje jakoukoliv funkčnost justice. A vůbec nepřipadá v úvahu, že by se objevil politik, který by zvedl prapor ochrany vlastnických práv, takže samí marxisti-leninisti.

Pozoruhodné na téhle demonstraci úřední neschopnosti státu je vlastně porovnání se zdravotnictvím. Tam korupce, tedy úplatek a čest uplácených, působí jako tržní faktor, který lékaře nutí odvádět kvalifikované výkony. Kdežto státní úřad, který není s tržní korupcí, to je masovým úplatkářstvím konfrontován, tak je vydán jen zcela fatální přirozené korupci sociálního státu, kdy je zcela podřízen tomu, aby svým zaměstnancům poskytoval sociální jistoty, když výběr zaměstnanců k tomuto sociálnímu zajištění nemá nic společného s jejich kvalifikací a výkonností. Ono je to nakonec stejně fatálně neefektivní jako volení systém, který nedokáže vygenerovat politika, který by byl schopen něco vyjednat, jak ukázalo sobotní nejdříve sklonění se před odbory a následná výhružka.