Odbory za osmnáct, Vláda bez dvou za dvacet
Jaroslav Cabal

Již alespoň tři týdny mobilizují odborářští bossové své věrné a brousí zbraně. Oficiálně kvůli boji s nespravedlivými změnami zákonů (neodvažuji si psát v této souvislosti zprofanované slovo „reforma“), avšak pro člověka znalého místních politických poměrů je tento útok formou stávky a blokád dopravy veden spíše proti doslova chatrné stabilitě pravicové vlády, s cílem dosáhnout konečně jejího rozpadu a nových parlamentních voleb. Neslaná a nemastná levice strmě (a pro mě nepochopitelně) nabrala preferencí, přestože ji nedávno občané ve volebních místnostech kvůli hojným korupčním skandálům notně oslabili. Průšvihy na hraně zločinů zasáhly dokonce jí nominovaného premiéra, šéfa úřadu vlády a spoustu funkcionářů z nižších pater.

Neblahé trendy, v rámci kterých dochází jen k přelévání sil mezi několika zprofanovanými politickými stranami a jejich klony, tedy pokračují. Přitom se zcela jasně nabízí změna volebních zvyklostí ve prospěch neparlamntních stran jako lék na současné neduhy české politiky. Předpokladem k obratu může být jen prozření mediální moci a smysluplnější, chcete-li odpovědnější působení v informačním světě České republiky. Můžeme to však od současných sdělovacích prostředků realisticky očekávat? Z mediální mocnosti se u nás vytratila hloubka referencí o problémech dnešní doby a také hlavní úkol, který má naplňovat ve zdravé demokracii: hlídat ji jako oko, jako život sám. Mediální sektor také zklamává v odborné nabídce alternativ hospodářského a politického dění.

Vraťme se však k současnému zlému hašteřeníse Vlády ČR s odbory. Vůbec se nedivím, že k takové vypjaté situaci došlo. Jednak z výše uvedených důvodů a jednak z příčin, které si dále dovoluji popsat.

Jak předchozí vlády (včetně levicových), tak i ta současná, se podílely na vytvoření dnešních silných stávkových nálad. Ty socialistické mrhaly penězi a majetkem na stále rozbujelejší sociální systém či bobtnající státní správu. Pouze verbálně nesocialistické vlády po nich toto rozhazování neodbourávaly, a již vůbec nešetřily. Pokud ovšem ještě něco navíc nerozdaly. Všechny se pak svorně velmi aktivně podílely na kultivaci prostředí pro beztrestný růst korupčního chování a nepotěšitelném prohlubování zadlužení veřejné správy.

Po posledních volbách naši občané k novému vedení této země vesměs vzhlíželi s nadějí. Koaliční vládu se totiž podařilo sestavit z politiků, kteří před volbami vehementně slibovali radikální změnu poměrů. V ODS se prý uchopilo moci Nečasovo křídlo „čistých“, předsedou Věcí veřejných je přece novinář, který korupční neduhy nemilosrdně potíral přímo před našima očima na televizních obrazovkách a monumentálně důvěryhodná postava Karla Schwarzenberga v čele TOP 09 budila respekt svou noblesou.

Naděje se však brzy počaly řítit k nule. Za nováčky na politické scéně se začali objevovat jejich skuteční hybatelé: Kalousek a Bárta. Nečas rázně nezatočil s korupčníky ve vlastních řadách – naopak s lidmi, kteří se proti nim postavili, si poradil rychle… John a Dobeš mají plná ústa šetření, avšak své oblíbené spolupracovníky neuvěřitelně štědře odmění. A mohli bychom pokračovat. Celá vláda také zbytečně povolí nátlakům profesních skupin – lékařů, pracovníků ve zdravotnictví, učitelů a částečně i složkám záchranného systému.

Není tedy divné, že se důrazně ozvou prostřednictvím odborových bossů i ostatní zaměstnanci navázaní na veřejné rozpočty. Vláda ještě k tomu nevychovaně a arogantně minulý pátek šťouchne do odborových předáků tím, že nesmyslné zrušení svolaného jednání jejich delegaci oznámí svým postavením neodpovídající osoba – nějaký pracovník úřadu vlády...

Naproti tomu se odborářský rival nynější pravicové vlády nezbavil sympatií a loajality k socialisticko-komunistickému bloku v Parlamentu České republiky, do kterého navíc pro utužení vzájemných vazeb nominoval několik svých nejvýznamnějších představitelů. Odboráři se tak snaží vlámat do politiky s tím, že vlastně prosazují hlavní body volebních programů KSČM a ČSSD. Využívají tak zároveň bohatě neřestí, prohřešků a slabin chatrné, avšak i hloupě arogantní Nečasovy vlády. Současnému koaličnímu vedení naší země by nepochybně více slušelo kdyby nepoužívalo podobné podpásové metody, které často užívá jeho méně kvalifikovaný soupeř. Vláda by tedy měla být více nad věcí, chovat se slušně i v situaci, kdy je neférově okopávána, nenabízet opozici hojnou munici přehršlí korupčních afér a polovičatých řešení.

Odbory pak snadno nalézají hloupé, avšak docela přesvědčivé důvody k vyvolávání střetů s Vládou, a hlavně s obyvateli naší země, přesněji s plátci daní: to oni pak stejně na svých bedrech ponesou všechny škody vzniklé v důsledku chyb Vlády či stávek a blokád. Skuteční viníci aktuálního stavu veřejných financí a organizátorů nátlaků důsledky zcela jistě nepocítí.

Předáci odborářské zálohy (a líhně) představitelů levicových stran v našem Parlamentu mají jistě dostatek informací o stavu ekonomik v prostoru Evropské unie. Znají tedy důsledky neodborného a hloupého (úspěšného) nátlaku na ty vlády, které se proto nyní potýkají s udržením svých ekonomik před totálním bankrotem. Málo se setkávám s informacemi o tom, co takový bankrot státu pro jeho obyvatele vlastně znamená. Odbory o těchto důsledcích nemluví vůbec, protože jejich hlavním cílem není stimulace hospodářského prostředí k větším výkonům, ale jen zoufalá, sobecká a neodpovědná snaha prospět jedné skupině na úkor druhé, a to bez respektu k realitě, až k možnému ožebračení i vlastních členů.

Důsledky krachu státu bývají obrovské, zasahují zejména ty nejchudší a nejméně orientované skupiny obyvatel, kterým se nepodaří své úspory přesunout do klidnějších teritorií. Zhroutí se ve značné míře sociální systémy, důchodové fondy, rapidně se sníží hodnota úspor a stejně rychle oslabí koupěschopnost rozhodující většiny obyvatel státu.

V tomto smyslu je třeba říci, že Česká republika a její veřejné finance mají jednoznačně nakročeno k tomuto ponurému scénáři, i přes dosud přijatá rozpočtová a personální opatření. K popsanému neblahému trendu vehementně přispívají současné odbory svým neodpovědným zamlžováním výhledu na nebezpečí, která se nám nepříjemně rychle přibližují, a generováním škod v důsledku stávek či blokád.

Z této cesty vedoucí k bolestivému pádu jaký nemá od roku 1953 (měna) obdoby je možné sejít jen na základě velmi důsledného šetření ve veřejné správě a nekompromisních zásahů proti korupci a plýtvání. Je všeobecně známo, že veřejné dluhy vytvářené v naší zemi mohou ročně bobtnat i o stovku miliard právě v důsledku těchto zločinných jevů. Zbytek připadá na sociální systém, který neodpovídá našim reálným ekonomickým možnostem – zkrátka si tak štědrý systém nemůžeme dovolit.

Sáhnout na sociální systém je však vždy bolestné, nelze tedy taková opatření preferovat před vším ostatním. Proto považuji za důležité upřednostnit a urychlit zásadní boj proti korupci i nešetrnosti, protože taková opatření mohou přinášet téměř okamžité výsledky. Je nezbytné rychle zasáhnout proti nemorální výši odměňování ve státem řízených organizacích, společnostech a složkách záchranného systému (pouze u vedoucích funkcionářů a v oblasti výsluh, které mohou být „zastropovány“ na maximálně 10.000 Kč za měsíc).

Považoval bych za vhodné poohlédnou se po některých podnětných návrzích prezentovaných ve volebních programech neparlamentních stran, zejména těch, které se hlásí ke konzervatismu. V situaci naší současné ekonomiky, a zejména veřejných financí, je nanejvýš inspirativní hledat recepty k ozdravení hospodářství a společnosti osvědčené v životě generací, které nás předcházely a poučit se i z tvrdosti jejich představitelů jakými byli Margaret Tatcherová a Ronald Reagan.

Tato země si zaslouží rozhodné zákroky od filosoficky jasně a pevně ukotvené a odborně fundované vlády. Zvládne to i ta naše současná, u které tyto základní prvky úspěchu dosud postrádám?

člověku musí být těch

člověku musí být těch levičáků a odborářů snad až líto.Každodenně ulehat a vstávat s tou obavou a černou můrou, že lidé této země bohatnou, podnikům se začíná dařit, nezaměstnanost klesá.....a že již nikdo nebude zvědavý na jejich hudební produkci na vuvuzely a hlubokomyslné transparenty......to musí být stresující!!!
Takže jim to ještě naposled dopřejme....bude to stejně fiasko, ohlášeno 120 tis. lidí, skutečnost bude někde kolem 40-60 tis.......??!!

Souhlas Gregory.

Souhlas Gregory. Mimoparlamentní partaje se od těch parlamentních liší maximálně tím, že nejsou v parlamentu. Źádný další rozdíl nenajdete. Zkoušel jsem oťuknout Machovy Svobodné berany. Zdálo by se, že aspoň tu personální sestavu by mohli mít ucházející, ale ouha - jejich "osobnosti" se vzájemně pečlivě negují.

___________________________________________________________________________________