Půjčil Goldflam Hitlerovi Prager Tagblatt?
Josef Mlejnek

Představení Divadla v Dlouhé U Hitlerů v kuchyni vzniklo spojením šesti skečů Arnošta Goldflama, hudby, ponejvíce operetních duet, a autorových konferenciérských vstupů. Árie z českých operet zazněly patrně také proto, že místní scéna oslavivší loni osmdesáté výročí svého založení původně začínala jako scéna operetní. 

Šílenost nadpřírodních dějinných úkazů jako Hitler nebo Stalin by šlo jen těžko redukovat ad absurdum tak, že by se názorně přehnalo zlo, jehož důsledným šířením oba mužové "přepisovali dějiny" - v nich si sáhlo na svůj strop. Vděčného komického účinu lze však dosáhnout tím, že jsou oblíbenci bohů, kteří se tváří, že se snad ani nenarodili z ženy, sníženi na úroveň normálních smrtelníků.
 
Stačí si přilepit hitlerovský knírek a téměř každý se v tu chvíli může "geniovi průměrnosti" nápadně podobat, někdy postačí kousek černého hřebene. (U Stalinova kníru něco podobného nefunguje.) Nejspíš i proto si režisér Jan Borna mohl dovolit přepych a hlavní roli obsadit v každé epizodce jinou osobou. V té úvodní však budoucí führer knírek ještě nemá, protože je na cestě do Vídně k (neúspěšným) přijímačkám na akademii. Pavel Tesař ho hraje nenápadně, zlověstné rysy se vždy vynoří na povrch v příhodný okamžik i v odpovídající míře. (Odkud asi do té Vídně cestuje, když musí přesedat ausgerechnet v neznámém provinčním městečku, v Brně?) V pauze na nádraží dokonce učiní - zčásti - dobrý skutek, když se - zčásti - postará o chlapce, kterému se ztratil tatínek. Tím chlapcem je mladý Georg Tabori, budoucí autor hry Mein Kampf. Ve stejnou dobu se na nádraží objevuje rovněž teprve budoucí vůdce, Josef Stalin. Džugašvili je na cestě do Švýcar, kde má k vyřizování nějaké věci, patrně hodně mokré. Oba vůdcové měli k sobě blízko, skutečný Stalin měl dokonce o skutečném Hitlerovi mluvit s obdivem jako o "čertovském chlapisku". V Goldflamově obraze se scházejí dva mladí "ideálisté", kteří v závěru epizody předvedou úplný kolozpěv svých vizí, konečných řešení. Nevadilo by ani tak, že je Čeněk Koliáš na "malého Sosa" postavou příliš velký, ale Stalina paroduje a zbytečně přehání, až se mu sypou hlasivky.

U Hitlerů v kuchyni se divák ocitne ve druhém obrazu: typická měšťanská domácnost, učiněný hnědý biedermeier. U stolu nakaboněný Adolfek při bábovce od věrných SS-Waffen a povídavá "Evuš" Braunová. Marie Turková vytvořila správně volenými akcenty i gesty z první dámy třetí říše odzbrojující, přímo neodolatelně mudrující blondýnu, která se bezelstně dožaduje nejen zpestření života v ložnici, ale chce být muži po boku i na veřejnosti - co takhle zajet si do Březinky-Birkenau a procházet se spolu březovými háji? Zaperlí i při setkání s paní Goebelsovou (Ivana Lokajová), jíž doporučuje, aby "toho svého" přemluvila k transplantaci koňské nohy: Podívejte, je válka, nohou je všude dost. Adolfek (bezchybný Miroslav Hanuš) je však co se týče "mravních" zásad stejně neoblomný jako ve svém vegetariánství, nicméně své družce slíbí udělat dítě - ale až po vyhrané válce. Také druhá epizoda vrcholí vizí: Adolfek vystoupí na stůl a líčí své blondýně (ta mu obdivně odečítá ze rtů) budoucí početí führerovského potomka za asistence německých žen s plentami, oddílů SS, vzducholodi Zeppelin a Wagnerovy hudby.

Kulisy se s jednotlivými scénami proměňují - obrazy idyly střídají na stěnách interiéru válečná letadla, nakonec ji tvoří jen namalované trubky a vedení proudu ve válečném krytu. Jan Vondráček v "inseminátorské" scéně občas lacině ohne Hitlera do podoby známé z válečných karikatur. Magdaléna Zimová svého kolegu zastíní nejen v roli sekretářky, nevčasně se šplhounsky smějíc vtipům, které jí "vůdce" diktuje do stroje, a především pak v obraze, kde se, už oblečená v uniformě führera, zbavuje nejbližších spolupracovníků pomocí otrávených lentilek. Je to velká legrace, když se hovadský tlusťoch Göring v parádní bílé uniformě (Miroslav Hanuš), černý "intelektuál" Himmler (Pavel Tesař) a ublížený Goebbels (Jan Vondráček) mezi sebou servou před mapou s šipkami, které vyznačují závěrečné drtivé údery Spojenců. Postavou drobná herečka dokázala Hitlerovi vtisknout groteskní přízračnost, a když ten vítězoslavně stane na mrtvolách svých nohsledů, ze scény spíš mrazí.
 
Během představení se mi několikrát vybavil známý vtip o panu Kohnovi, který se spoluvězňům v táboře svěřuje, jak se Hitlerovi po válce nejlépe pomstí: Bude takhle sedět ve své oblíbené kavárně a číst si Prager Tagblatt. Až přijde Hitler a bude chtít, aby mu noviny půjčil, Kohn mu říká: Vám, pane Hitler, vám nikdy! - Měl jsem pocit, jako kdyby závěrečným obrazem Goldflam Hitlerovi své oblíbené noviny půjčil. Hitler podle něj, jak také pravila jedna z poválečných fám, v roce 1945 nezemřel, ale podařilo se mu uprchnout do Brazílie, kde se pod jménem Adolfo Munoz živí, a dobře živí, malováním. Jeho obrazy jdou na odbyt a kupují je i bohatí Židé z USA, kteří před ním utekli z Evropy. Kde by bez něj byli, holedbá se strýček Adolfo, hodný k dětem, které častuje neotrávenými lentilkami. Jí prý hovězí bifteky, prohání ženské, a chce se dokonce oženit s míšenkou. V závěrečném dějství jej, už bez knírku, ztělesnil Vlastimil Zavřel, který navíc spolu s Hanou Czvišovou podmanivě odezpíval všechny duety - a všechny mají potřebný operetní odér. Na konci propuká v Adolfově Riu karnevalové veselí - inu, život je pestrý, vše je dovoleno. Ale v posledním obraze nejde, na rozdíl od těch předcházejících, jiskřících, o nic než o plošně rozvedený nápad.

Pro herce jsou to jen zdánlivě snadné role. Bez plastické "odvázanosti", bez vyhrání všech detailů i bez vnitřního souznění se zvláštním druhem autorova humoru by se představení mohlo lehce scvrknout na estrádu.


Divadlo v Dlouhé, Praha - Arnošt Goldflam: U Hitlerů v kuchyni. Scéna Jaroslav Milfajt. Kostýmy Petra Goldflamová-Štětinová. Psáno z premiéry 4. prosince 2009 a reprízy z 12. ledna 2010.

Vyšlo v Divadelních novinách 2/2010.

Uložit

Uložit