Jeden z nejlepších německých velitelů generál Heinz Guderian si začátkem srpna 1941 při tažení proti bolševickému Rusku zapsal do svého deníku. „Pro chování civilního obyvatelstva bylo příznačné, že ženy z jedné vesnice v bojové oblasti ke mně přišly s chlebem, máslem a vejci na dřevěných talířích a nepřestaly naléha, dokud jsem něco nesnědl. Bohužel tento příznivý postoj vůči Němcům vydržel jen tak dlouho, dokud fungovala přející vojenská správa. Takzvaným říšským komisařům se pak v krátkém čase podařilo zničit veškeré sympatie k Němcům a připravit tak půdu partyzánským hnutím“ (Viz Vzpomínky generála, nakladatelství JOTA, str. 195). Také se Guderian několik zmínil o tom, že německé velení dovolilo ukrajinským a ruským vesničanům na jejich žádost otevřít kostely, které bolševici předtím uzavřeli.

Známý německý teolog Bernard Härring, který tehdy ve Wehrmachtu sloužil jako zdravotník popisuje svoje setkání s ruským vesničanem v knize Když šlo o přežití. Obyčejný mužik mu řekl velice moudře. „Mysleli jsme si, že nás jdete osvobodit, ale teď víme, že ten váš netvor je stejně hrozný jako ten náš netvor a chce nás vyhladit. V tom případě budeme bojovat za toho našeho netvora.“

S německým útokem na Sovětský svaz před sedmdesáti lety to není vůbec jednoduché. Klišé o statečných rudoarmějcích, kteří od počátku hrdinně bránili svoji vlast před zlými Němci, je potřeba poslat do „věčných lovišť“.

Když pominu fakt, že kvůli Stalinově totální hlouposti Rudá armáda zcela v prvních válených dnech selhala, a za chyby bolševického vůdce pykali nevinní lidé, jako například velitel Západního frontu armádní generál Pavlov, který byl vybrán jako obětní beránek a popraven, tak se musíme smířit s tím, že mnoho obyvatel Sovětského svazu německou armádu nevnímalo jako okupantskou, ale osvoboditelskou.

Ruští bolševici během roční okupace Pobaltí deportovali a pozabíjeli statisíce Estonců, Litevců a Lotyšů. Ještě na konci června 1941 oddíly NKVD i Rudé armády vraždily při ústupu civilisty, například 26. června v Panevežysu zmasakrovaly personál nemocnice včetně lékařů a zdravotních sester a rovněž dělníky v místním cukrovaru.

Logickým výsledkem bolševických zločinů bylo mohutné protisovětské povstání v Pobaltí, kterého se jen na Litvě zúčastnilo asi sto tisíc lidí. Většinu území včetně hlavního města Vilniusu a Kaunasu se podařilo litevským vlastencům osvobodit od bolševiků ještě před příchodem německých jednotek. Válku hitlerovského Německa se Stalinovým Ruskem proto vnímám jako souboj dvou masových vrahů a zločinců o kořist spojenou s dobytím a podmaněním nových území.