Pravdou je, že lidi nechal čin mladého výtvarníka Davida Černého a v druhém kole skupiny poslanců tehdejšího Federálního shromáždění chladnými. Žádné masové demonstrace se kvůli přemalování tanku nekonaly, statisícové davy do ulic nevyrazily. Důvodů je jistě víc.

Za prvé Rusové v roce 1968 ztratili kredit, který nezpochybnitelně měli po osvobození v roce 1945. Český národ je ve své velké většině nenáviděl jako okupanty a dával jim to najevo, jak, kdy a kde jen mohl. Markantní to bývalo na mistrovstvích světa v hokejích, kdy sovětská sborná bývala masově vypískávána, jako například při předávání cen v roce 1985. Sám si pamatuji, jak čeští diváci neznajíce anglického jazyka povzbuzovali v tom samém roce hokejové mužstvo Spojených států Amerických v zápase se Sovětským svazem mohutným úsměvným skandováním USA a nikoliv správným jú es ej.

Prostě Rusáci v podstatě dali v srpnu osmašedesátého roku najevo, že jsme jejich otroci. Jeden z tehdejších důstojníků Československé lidové armády vzpomínal na okamžik, když odmítl podat ruskému kolegovi ruku, a ten na něj začal křičet: „ruku nepodáte, budete nám líbat nohy.“ To bylo ono nerozborné přátelství v podání Sovětského svazu, ve skutečnosti s námi rusácká svoloč zacházela jako s otroky. Nelze se tedy divit, že tyto špatné události překryly v paměti lidí ty lepší o třiadvacet let dříve. Kdyby nás tehdy spojenec Sovětský svaz zákeřně nepřepadl, nenastala by tady masivní protiruská averze, protože SSSR byl spojován hlavně s Rusy. I tento pražský tank se stal obětí mohutné nenávisti proti všemu ruskému, kterou mají na svědomí sovětští komunisté a jejich čeští přisluhovači.

Druhou věcí je, že David Černý přemalováním tanku v roce 1991 údajně protestoval proti agresivní ruské zahraniční politice na Kavkaze. Zvykněme si též na to, že žijme v demokracii a každý v ní má právo dávat najevo své mínění a to i dost razantně. Není možné vnucovat lidem jeden oficiální a stranou daný názor. Chápu ovšem, že tohle těžko chápou ti, kteří si svůj svět utvářeli podle příručky mladého komsomolce z padesátých let.

Tank na Smíchově mohl někomu připomínat osvobození, jinému ovšem okupaci. Rozumně se k takovému problému postavilo Estonsko, jehož parlament přijal zákon, podle kterého mají být z veřejných míst odstraněny památníky, které se negativně dotýkají citů obyvatelstva. Proto před několika lety došlo v této pobaltské republice k přemístění sochy vojáka Rudé armády, kterému Rusové říkali Kolja osvoboditel, kdežto pro Estonce to byl Kolja znásilňovač, z centra Tallinnu na sovětský vojenský hřbitov.

Je fakt, že na mně působil onen masivní tank na pražském smíchovském náměstí Kinských dost násilně a nepřirozeně. Rozhodně jeho současná úprava s kašnou je daleko milejší a sympatičtější.

Osobně i přes všechny výhrady nemám nic proti památníkům tvořenými tanky sovětskými i jinými pokud jsou umístěny v místech bojů, jako třeba v okolím Ostravy, Brna nebo na slovenské Dukle.

Je fakt, že mně velmi vadila neskutečná tupost brněnských komunistů, kteří místní Ústřední hřbitov, kde jsou rovněž pohřbeni rumunští a sovětští vojáci, zaneřádili tanky, děly a další vojenskou technikou. Něco takového mohla vymyslet bezcitná individua. Hřbitovy jsou místa posledního odpočinku lidí, míru a klidu. Proto na nich nemají zbraně určené k zabíjení co dělat a je dobře, že po roce 1990 byl od nich hlavní brněnský hřbitov v souladu s přáním většiny Brňanů vyčištěn.