La tete en friche (Hlava ležící ladem) je francouzský film, který stojí za vidění. Alespoň  ti kdo se snaží hledat odpovědi  na zdánlivě malicherné otázky typu Proč je to tak a ne jinak,  Čí je to vina že se stalo to či ono,  nebo Co je možné změnit aby život začal mít smysl,  by si jej neměli nechat ujít.  Říká se – a je jedno je-li člověk věřící nebo ne – že Bible se svým Starým  a Novým zákonem, tedy texty napsanými před tisíciletími, je moudrá kniha plná obrazů ze života, která ani přes své vysoké stáří neztrácí na aktuálnosti a je poselstvím pro každou dobu, i tu naši moderní ve 21. století. Na světě existuje jen velmi málo knih, které si navzdory své tisícileté historii zachovaly svou životodárnou moudrost a trvalé poselství pravdy o životě. Ti, kteří se studiem bible zabývají, tak jako kdysi i já, potvrdí, že je to sice kniha o Bohu, lépe řečeno o hledání cesty k Bohu, ale psaná nikoliv abstraktními, uměle vykonstruovanými formulacemi o Boží dokonalosti, nýbrž někdy až primitivním jazykem zachycujícím ty nejbanálnější scény z každodenního života, na jejichž osnově je nesena věčná, stále živá pravda. Bible je kniha obrazů ze života. Nastavíme-li těmto obrazům zrcadlo, neuvidíme v něm totéž, ale jako na videofilmu se nám promítne aktuální okamžik ze současnosti.  Když se na něj zahledíme, neztrácejíce přitom ze zřetele onen původní biblický obraz, máme šanci objevit na něm stopy, tahy štětce jemně poukazujícího na Boží záměr, na Boží odkaz...

Zmíněný, nedávno natočený film francouzského režiséra Jeana Beckera, považovaného za mistra v zachycování prostého venkovského života, do něhož dokáže geniálním způsobem zasadit velikost lidství tkvícího v konkrétních postavách tzv. malých lidí, je skvostem jeho tvorby. K úspěchu filmu nesporně přispěl také výkon skvělého herce Gérarda Depardieu. 

Na mě tento film zapůsobil tak, že bych ho nazval filmem o nikdy nevyřčené lásce, o nikdy neprojeveném uznání a citech. “Je tolik možností jak projevit lásku, i když to člověk mnohdy nedokáže vyslovit,” zní věta z jedné jeho scény. 

Hlavní hrdina, asi padesátiletý muž prostého, nepřitažlivého vzhledu, bez zvláštního vzdělání, téměř analfabet, zraněný surovým chováním své matky, která mu odpočátku dává najevo odpor a neskrývá před ním pocit viny a hanby za jeho narození, následek několikaminutové aféry podnícené alkoholickým opojením a citovým vzrušením, se v parku, kam si rád odběhne během pracovní pauzy pozorovat holuby, náhodou seznámí s 96letou ženou, která tam chodívá ze stejného důvodu. Netrvá dlouho a oba zjistí, že holubi, které znají podle barvy peří a chování, se stávají v přeneseném smyslu symboly jejich vlastních životů: tito mírumilovní ptáci se odjakživa používali k doručování listovních zásilek, jako zprostředkovatelé komunikace. Jeden i druhý trpí celoživotní samotou, i když ve zcela odlišných podmínkách: Germain nikdy nepoznal otce, matka se za něho styděla a od narození ho bila, ve škole se mu posmívali. Margueritte je velmi vzdělaná a sečtělá, ale nikdy nikoho neměla. Žije teď sice v krásném domově důchodců, kde se může denně věnovat svému oblíbenému čtení knih, ale je tam jen z milosti své vzdálené rodiny, která její pobyt částečně financuje, protože ona sama by si to nemohla dovolit.

Germain vidí, že stará paní chodí do parku kromě holubů také proto, aby si v příjemné atmosféře zeleně a klidu mohla číst své knihy, a jednou ji znenadání poprosí, aby četla nahlas. V tomto okamžiku se v něm probudila duše malého chlapce – zvědavého, dychtícího poznat nepoznané, toužícího po nových obzorech. Doma mu nikdo nečetl, knížky neměl, matka o to neměla zájem, a ve škole se mu v hodinách čtení vysmívali. To, po čem vždycky prahl a toužil, se mu nyní náhle nabízelo. 

Taktně si se starou paní domluvil další termín, a potom další a další, nejenom v parku, ale i přímo v domově důchodců. Přes čerstvě objevenou lásku k literatuře začal růst na duchu, začaly se mu otvírat nové, dosud nepoznané obzory. V jeho nitru pomalu docházelo ke změně. Přes tuto starou paní se mu začalo dostávat toho, co v dětství nikdy nepoznal – lásky. Co na tom, že to přišlo tak pozdě, hlavně  že konečně začal žít.

 Řecký filozof Epikuros kdysi svým žákům říkával, že nikdo není ani příliš mladý ani příĺiš starý na to, aby mohl něco udělat pro zdraví své duše. A přesně to začal Germain při svých setkáních se starou paní dělat – uzdravovat svou duši. Když se v tomto léčebném procesu dostal už velmi daleko, zemřela náhle, bez rozloučení jeho stará matka. Celý život holdovala cigaretám a alkoholu, celý život nebyla schopná říci svému jedinému synovi, že ho miluje, že je dítětem, které si vysnila, po kterém toužila. Odešla navždy, beze slov, a Germain se při její smrti hořce rozplakal. Zažil také zvláštní věc. Notář mu odevzdal malý balíček, který matka pro Germaina celý život v skrytosti opatrovala. Byly v něm připomínky na jeho narození, mezi jiným šatičky, které nosíval jako nemluvně.  Právník mu oznámil, že mu matka darovala dům, na který celý život těžce vydělávala a šetřila, jen proto, aby mu ho jednou mohla odkázat. 

 Když si se starou paní v parku vyprávěl o dětech, Margueritte řekla: “Dítě je plodem lásky.” Germain na to odpověděl: “Ne každé. Některé  děti jsou plody vypočítavosti a pomatenosti smyslů.” Margueritte mlčela. Když po matčině smrti otevřel krabici s věcmi, našel v ní i společnou fotografii své mladé matky s mužem, který byl jeho otcem. Na první pohled bylo zřejmé, že pochází z období, kdy se měli rádi, protože na ní oba přímo zářili. Germain se nedokázal rozvzpomenout, kdy a zda vůbec někdy viděl matku tak úžasně šťastnou a spokojenou, plnou radosti a jistoty jako na této fotografii... Když ji ukázal Margueritte, zeptala se: “Jak dlouho trvala jejich láska?” Bez velkého  otálení  odvětil: “Nevím, možná tak  pět minut.” Celý život si o matce myslel, že to byla lehká žena, a nyní se poprvé zamyslel nad tím, co to vlastně říká. Poprvé mu došlo, že jeho matka nebyla lehká žena! Poprvé pochopil, jak ho měla ráda, co pro ni znamenal, jak trpěla tím, že není schopná mu to říci.  Celý život schovávala tuto fotografii a další věci, které  s jeho narozením souvisely, protože to byl jediný způsob, jak mu dokázala projevit svou lásku.  

Celý život dřela a nikdy mu ani nenaznačila, že dům, ve kterém platí nájem, chce koupit, aby alespoň on mohl vlastnit nějaký majetek. Celý život se sebou bojovala, jak toužila samu sebe přemoci, vystoupit ze stínu toho co s sebou vlekla jako břemeno po rodičích a jejich výchově, po ztracené lásce k mužovi, kterého milovala nejvíc a s jehož ztrátou sa nikdy nedokázala vyrovnat. Srdce jí krvácelo, že nedokáže být jiná, že nedokáže svého jediného syna objat, polaskat, povědět mu, že ho má ráda.... Ale i když toho nebyla schopná navenek, přece jen to dokázala. Její oběť nebyla zbytečná.

Podrobnosti dalšího děje tohoto fascinujícího filmu netřeba popisovat, nejsou pro tuto úvahu důležité. Ta hluboká, na samém dně skrytá, tlející, a na povrch se dobývající myšlenka, že život bez lásky je to největší utrpení, jaké může člověka postihnout,  je jednou z těch pravd, o kterých mluví bible a kterou každému z nás dosvědčuje život sám.