Bulvární skandál jak má být
Jefim Fištejn

„Nedělní odpoledne, nejspíše v dávných předválečných dobách. Manželka podřimuje v ušáku, dětičky jsou vypraveny na pěkně dlouhou procházku. S nohama na pohovce, na nose brýle, listujete si deníkem The News of the World. V takto blaženém stavu, o čem se asi tak chcete v tom listu dočíst? Samozřejmě, že o nějaké vraždě.“ Tyto úvodní věty z Orwellovy eseje Soumrak anglické vraždy se dnes náramně hodí každému, kdo chce komentovat nucený zánik zmíněného bulvárního titulu v důsledku odposlechové aféry, jež hýbe nyní britskou veřejností. Již v roce 1946 jako nikdo jiný zasadil George Orwell fenomén britského bulváru do jeho přirozeného historického a kulturního kontextu.

V těchto dnech kdekdo ve Velké Británii lamentuje nad pokleslostí tisku, jeho senzacechtivostí a komerční podbízivostí. Deník The News of the World zejména a celé tiskové impérium Ruperta Murdocha obecně jsou vykreslovány jako ztělesnění všech bulvárních nectností. Je jen přirozené, že jak opoziční parlamentáři, tak mediální konkurenti Murdochovy korporace chtějí vytřískat z aféry co možná největší kapitál. Avšak herec Hugh Grant, který nyní dští síru na adresu provinilých novinářů, coby morální apoštol vypadá krajně nevěrohodně. Stejně nejapně působí snahy některých labouristických poslanců vydávat Murdochův bulvár za přirozeného spojence pravice. Nikoli náhodou se ve zmíněné Orwellově eseji dočteme, že nejčastějšími objekty skandalizování v deníku The News of the World odjakživa byli „předseda místní organizace Konzervativní strany, vážený stoupenec Abstinenční ligy, anebo jiný obdobný vašnosta.“ Určitě to nebyl Rupert Murdoch, kdo způsobil ve Velké Británii úpadek mravů, snížil laťku novinářského profesionalismu a naočkoval lůze chorobný zájem o cizí soukromí. Do Murdochovy informační říše patří také deníky The Times a The Wall Street Journal a ani jeden z nich neklesl na úroveň tabloidu. The News of the World byl založen před 168 lety a jeho cílovou skupinou vždy byli dělníci, kteří se sotva naučili číst. Odjakživa hlavní náplní listu byla policejní a světská kronika, popisy policejních zátahů v nevěstincích a jiné stejně hodnotné počteníčko.

 

Pro tento skandál je příznačné, že dostal nebývalé grády až teď, ač se vleče po měsíce, dokonce léta. Mnohé jeho postavy byly již párkrát ve vězení – jako soukromý detektiv Glenn Mulcaire, který napichoval mobily a odposlouchával soukromé hovory. Jiní – jako herečka Sienna Miller nebo sportovní komentátor Andy Grey – souhlasili s vysokým bolestným za príkoří, která jim způsobili štvaví novináři. Někteří vysvětlují neobvykle ostrou reakci veřejnosti tím, že vymazáním zpráv z hlasové schránky mobilního telefonu Milly Dowler, úchylem zavražděné školačky, byla „překročena čára“ – vyšetřování mohlo být mařeno, rodiče dívky uváděni v lichou naději, že jejich dcera žije. Důvod je to sporný – vždyť i dříve štvaní celebrit nenechavými papparazi, odhalování nevěr a tajných neřestí mohly způsobit psychologická traumata, případně dohnat oběti k sebevraždě. Detektiv, který odposlouchával telefon unesené školačky, se řídil nachlup stejnými motivy jako slídil, co nahrával schůzky prince Charlese a Camilly, nebo policejní důstojníci, kteří bez soudního příkazu prohledávali domácnosti prominentů ve snaze najít choulostivé fotky či jiné kompromitující materiály, jež by se daly zpeněžit. A že pohotových kupců je vždy dost, ať už to byl nebohý News of the World nebo stále prosperující Sun, Daily Express, Daily Mirror, Daily Mail a další, co jich je. Těžko lze zaplašit podezření, že psychologický mechanizmus nebetyčného zájmu o tento skandál, celého toho veřejného pohoršení, hněvivých filipik celebrit ještě včera naháněných „žlutými“ novináři, je zhruba stejný jako ten, co způsobuje celkovou oblíbenost britského pokleslého čtiva. Uvržení vlivného novináře Andyho Coulsona do šatlavy, ponížená omluva tiskového krále Ruperta Murdocha, občanská poprava šéfky korporace News International Rebeky Brooksové blaží srdce typického čtenáře bulváru víc než cokoli z toho, co v poslední době četl.

 

Velká Británie totiž je domovinou nejen nejvyšších, ale také nejnižších standardů žurnalistiky. Zde jsou tabloidy doma. Pro červenou barvu titulků se jim v Británii říká „rudý“ tisk, nikoli „žlutý“ jako všude jinde. Intelektuálové nad nimi mohou zvedat obočí, ale žádný seriózní list se nemůže pochlubit jejich náklady. Tak třeba zesnulý deník, co tento skandál spustil, míval běžně přes dva a půl milionu prodaných výtisků. Je to zkrátka voličská základna každé politické strany. Mít přátele mezi vlivnými redaktory bulváru bylo samozřejmostí pro každého britského politika. Hvězdy pokleslého žánru bývaly běžně povolávány do nejvyšších pater moci. Než odstoupil letos v lednu, řídil nyní zatčený Andy Coulson tiskové oddělení vlády premiéra Davida Camerona. Redaktor konkurenčního tabloidu Daily Mirror Alister Campbell zastával stejnou funkci za Tonyho Blaira a byl pokládán za druhého nejvlivnějšího muže v kabinetu. Schopnost větřit změny politických nálad a vždy cítit tep veřejného mínění, jíž pokleslí novináři vládnou dokonale, byla, je a nejspíš bude velmi žádanou vlastností v očích politiků usilujících o sympatie mimořádně náladového voličstva.

 

Klíčovou zásadou, kterou se řídí britské sdělovací prostředky obecně, a tisk zvlášť, je tzv. „veřejný zájem“, rozuměj právo veřejnosti na informaci, právo vědět cokoli o osobách veřejného zájmu. Tento princip až doteď chránil novináře před mocenským nátlakem. Výklad pojmu „veřejný zájem“ byl bezmezně natahovací. Mělo se za to, že právo bulvárů hrabat se ve špinavém prádle politiků, hvězd šoubyznysu a jiných celebrit je svým způsobem hlavní zárukou toho, že i „seriózní“ deníky budou mít možnost nerušeně vyšetřovat případy korupce a zneužívání moci státními úředníky. Prakticky totiž není možné chirurgickým řezem oddělit „správný“ veřejný zájem od „nesprávného“, označit hranici mezi „čistými“ a „nečistými“ tématy. Každé dělítko bude umělé. Počty odhalených nepravostí a rezignací způsobených bulvárními investigativci jdou do tisíců a svědčí o tom, že svou očistnou funkci plní tisk i na tomto úseku. Příklady zneužití reprefondů vládními poslanci odhalené v roce 2009 deníkem Daily Telegraph otřásly postavením labouristického kabinetu Gordona Browna a silně ovlivnily výsledky parlamentních voleb následujícího roku.

 

Je kuriózní, s jakou vervou se politici vládního i opozičního tábora jali odsuzovat „příliš těsné styky moci s tiskem“, jako kdyby o nich až doteď nevěděli. Zvlášť hustý stín pochybností vrhá aféra na premiéra Camerona – to on přece zaměstnal osobu morálně nepevnou coby veřejnou tvář kabinetu. Proto premiér mluví o budování nových vztahů mezi společností, politikou a tiskem, o nutnosti zavedení nového regulačního orgánu, vzhledem k naprosté nefunkčnosti stávající Tiskové arbitrážní komory. Toto vlivné těleso ani nemůže být dvakrát funkční, neboť je složeno ze zástupců navzájem si konkurujících tiskovin a vzájemné vyvažování jejich zájmů ho činí naprosto neakceschopným.

 

Kolektivní procitnutí vždy zavání špatnými úmysly. Již dnes se v Británii ozývají hlasy varující před tím, aby povšechné odsouzení deníkářů nebylo zneužito k revizi odvěkých vztahů mezi společností, tiskem, soudnictvím a politickou třídou. Právě tento vztah vždy zajišťoval britskému tisku sebevědomý a neservilní postoj vůči moci a zároveň citlivost vůči informační poptávce veřejnosti. Že státní byrokracie bude chtít pod záminkou hromadného umravňování nasadit neuctivému tisku opratě, o tom nikdo nepochybuje. Bylo by smutným paradoxem, kdyby boj s nezákonnými metodami „rudých“ tabloidů vyústil nakonec v omezení práva veřejnosti na informaci – práva, které zajišťují jak vysokobrví aristokrati seriózní žurnalistiky, tak i cyničtí a vlezlí nádeníci z tabloidů.

 

Rupert Murdoch, který už už slavil další zajímavou akvizici – chtěl přikoupit British Sky Broadcasting (BSkyB), největší britskou družicovou televizní síť s 10 miliony předplatiteli – si bude muset posečkat: podpis smlouvy byl odložen regulátorem na neurčito. V zájmu omezení škod se jeho korporace rozhodla uzavřít jeden z nejstarších a nejčtenějších britských deníků. Poslední číslo News of the World s nominální hodnotou jedné libry se prodávalo na portálu eBay za 30 liber. Prodáno bylo zhruba 5 milionů výtisků. Poslední vydání z 10. července obsahovalo sběratelskou kopii prvního vydání z roku 1843 opatřenou tehdejším podtitulním sloganem „Zde je celý lidský život“. Redakce se rozloučila se čtenáři slovy: „Děkujeme a nashledanou!“ Sotva lze pochybovat o tom, že bulvární zpravodajství a britský čtenář se ani na vteřinu neloučí. Skandál jen poskytuje a bude poskytovat potravu soudním kronikám jiných tabloidů. Rebekah Brooks z News International, když oznamovala vynucenou rezignaci, učinila temnou, leč výmluvnou narážku: „A budete se divit, jaká odhalení ještě přijdou!“ Nejen bulváry se chvějí sladkou a bolestnou předtuchou. Nekonečný skandál pokračuje.

Uložit

Uložit