Noviny plné bludů
Zdeněk Jemelík

Včerejšek jsem strávil u Okresního soudu v Liberci, kde jsem sledoval  proces s šesti obžalovanými.  Až na jednu ženu jde o policisty a hlavní postavou je bývalý okresní ředitel policie. Soudní řízení bylo zahájeno na podzim loňského roku. Veřejnost na ně byla upozorněna televizním přenosem hysterického výbuchu předsedy senátu, který psychicky nezvládl polemiku s hlavním obžalovaným, trvajícím na právu sdělit soudu vše, co považuje za nutné pro svou obhajobu. Místopředsedkyně soudu vzápětí potrestala soudce za tento výstup výtkou. Sama pak dostala výtku od předsedkyně Nejvyššího soudu ČR za to, že si přivlastnila nepřenosnou kázeňskou pravomoc předsedkyně soudu. Je možné, že rychlostí zachránila provinilce před přísnějším potrestáním. 

 

Obsahem obžaloby je obtížně přehledný slepenec celkem nevýznamných skutků, odpovídající přísloví „stokrát nic umořilo osla“. Řízení se chýlí ke konci. Výsledek nepředjímám, neboť tento soud je nevypočítatelný.  

 

Až po návratu jsem otevřel Lidové noviny, které jsem měl celý den u sebe. A nevěřícně jsem zíral na článek Tomáše Němečka „Čisté ruce v Liberci“, jenž čtenáře zasvěceně informuje o zmíněném řízení. Po jeho přečtení jsem nabyl dojem, že chodím k úplně jinému soudu než autor.

 

Tomáš Němeček v podstatě popisuje obsah obžaloby jako prověřenou pravdu bez ohledu na vývoj dokazování, které  se uskutečnilo během řady pokračování hlavního líčení. Má zřejmě za jisté, že skutky se staly tak, jak je obžaloba předložila soudu. Čtenář článku se v podstatě dovídá, že bývalý policejní ředitel je prostě špinavec. Dokazování dosud neskončilo, ale novinář odsoudil obžalovaného se suverenní jistotou předem. 

 

K základům našeho práva patří zásada, že o vině rozhoduje pouze soud (nikoli tedy žalobce!). Na toho, kdo nebyl odsouzen, se má pohlížet jako na nevinného. Pošpinit pověst obžalovaného novinářskými zvratky je snadné, ale její očištění v případě zprošťujícího rozsudku bývá obtížné a neodpovědní novináři se na něm obvykle nepodílejí.    

 

Tomáš Němeček je nad presumpci neviny a ochranu soukromí povznesen. Zřejmě se domýšlivě považuje za nositele nějaké vyšší spravedlnosti, nadřazené našemu právnímu řádu. Procesu přikládá nesmírný význam. Doslova uvádí: „Tahle maloměstská akce Mani pulite je pro mě nejdůležitější trestní případ v soudním stadiu, který zrovna v zemi probíhá“. To je samozřejmě značně přehnané hodnocení.

 

Uvědomuje si ale malichernost žalovaných skutků, neboť dále říká: „nikdo nikoho nezabil, částky jsou umatlaně nízké.“ Žalobce a předsedu senátu povyšuje na hrdiny, kteří se odvážili „soudit někoho, kdo byl třicet let u policie a kdekoho zná“. Zřejmě netuší, že nejde o věc jejich volby, ale o plnění úřední povinnosti, která na ně náhodou připadla. Ostatně sám soudce při výše zmíněném úletu vykřičel do světa, jaká esa už soudil, aniž by se jich polekal.

 

Autor dále lituje soudce, že zůstal na těžký úděl bojovníka za spravedlnost sám, neboť původní žalobce odešel na zahraniční misi. Střídání žalobců v průběhu jednoho řízení není ničím neobvyklým. Došlo k němu v této věci již dříve a nyní znova: soudce prostě sám nezůstal, žalobce funguje. Ostatně autor patrně neví, že přípravné řízení vedlo jiné státní zastupitelství a jiný žalobce než jeho oblíbenec. Ten jím pohřešovaný v podstatě „přišel k hotovému“, včetně balastu v podobě balíku procesně nepoužitelných důkazů.

 

Nakonec vyslovuje naději, že „třeba soudci pomůže vědomí, že ho v tuto chvíli nesledují lidé zdaleka jen z Liberce. A že silný rozsudek v téhle lokální sféře může mít vliv i na celostátní poměry“. Čiší z toho nenávistný duch  volání po přísném potrestání třídních nepřátel a agentů imperialismu z období politických procesů 50. let minulého století. Protože musíme počítat s možností, že soudce čte u snídaně Lidovky, lze článek chápat jako vzkaz novináře, jak by měl soudit, aby se líbil novinám. 

 

Celý článek je plný hystriónského patosu, ale objektivní informaci o stavu řízení nepodává. Mimo jiné ukazuje, jak daleko pokročily Lidovky na sešupu k bulvarizaci.

 

Poněkud lepší je včerejší odpolední zpráva ČTK, která je aspoň nepřesným pokusem o věcnou informaci o tom, co se u soudu dělo. Nicméně zamlčela významnou skutečnost: pro jednoho z obžalovaných řízení již na 1.stupni skončilo, a to zprošťujícím rozsudkem. Nespokojený žalobce, který navrhoval aspoň malý podmíněný trest, si vzal lhůtu na rozmyšlenou, takže rozsudek není pravomocný.

 

Jako by tohoto matení veřejnosti nebylo dost, objevily se současně v médiích zprávy o zahájení trestního řízení proti bývalé ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové kvůli podezření, že přijala úplatek za přerušení výkonu trestu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, údajných pachatelů krádeže 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. 

 

Na vlastní zprávě není nic výjimečného. Počin Daniely Kovářové je skutečně neobvyklý a otázky po motivu jejího jednání jsou na místě. Připouštím to, přestože osobně si paní exministryně vážím a jsem pevně přesvědčen, že co se její osoby týká, nic než víra v platnost naivně ušlechtilých zásad ochrany osobní svobody před justiční svévolí za jejím rozhodnutím nebyla – pokud vůbec příslušná rozhodnutí podepsala vědomě.

 

Mohu pouze v této souvislosti vyslovit politování nad tím, že je opět „otloukánkem“, jakým byla od chvíle, kdy se roznesla zpráva, že bude jmenována ministryní. Považuji to za nespravedlivé na pozadí skutečnosti, že k pokusu o trestní řízení proti pachatelům tzv. „kauzy Čunek“ se protikorupční policie stavěla neochotně a státní zastupitelství jej zadusilo hned v počátcích. A to se jednalo o největší polistopadový justiční skandál, k jehož závažnosti se pochybení Daniely Kovářové zdaleka nepřibližuje.

 

Nicméně již od červnového článku v Respektu se šíří bludy, které mají ovlivnit náladu veřejnosti v neprospěch postižené. Především se neodlišuje od sebe problematika stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu.

 

Novináři se snaží vyvolat ve veřejnosti přesvědčení, že Daniela Kovářová se dopustila nepřístojnosti, když nedbala názoru řadové referentky ministerstva, která dvakrát přezkoumala podněty ke stížnosti pro porušení zákona a rozhodla, že jim nemá být vyhověno. Právo stížnosti pro porušení zákona je osobním právem ministra jako ústavního činitele. Aparát ministerstva má v této souvislosti pouze postavení servisu, jehož názor není vůbec pro ministra závazný. Podáním stížnosti pro porušení zákona ministr nic nenarušuje ani neriskuje: pouze postupuje věc k přezkumu nejkvalifikovanějším soudcům, kteří jsou k disposici.

 

Dovídáme se dále, že navzdory zápornému stanovisku bezvýznamné úřednice byly podněty postoupeny k novému přezkoumání neznámo kým soudci,  který byl na ministerstvu na stáži. Dá se předpokládat, že soudce je odborně vyzrálejší než nicka z ministerstva, takže takový krok lze hodnotit kladně.

 

Neuvěřitelné je ale vyjádření soudce k okolnostem jeho účasti na vypracování stížností pro porušení zákona. Podle médií tvrdí, že podklady našel ve své příhradě, vložené do červených desek, což bylo označení pro naléhavé úkoly. Ve složce našel obě vyjádření referentky. Protože byla záporná, prý pochopil, že se po něm žádá vypracování kladného rozhodnutí a doufal, že se v průběhu řízení, vyvolaného stížnostmi pro porušení zákona, nějaké důkazy pro jejich důvodnost najdou. To je důležité: pan soudce bere rozhodnutí na sebe jako výsledek svého subjektivního chápání způsobu doručení podkladů. Neposkytuje žádný usvědčující důkaz proti Daniele Kovářové, ani proti komukoli dalšímu. Není ani jiný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že přidělení věci panu soudci bylo výsledkem rozhodnutí paní exministryně.

 

Soudce ovšem zůstává soudcem, i když je dočasně přidělen k plnění jiných úkolů, a z toho důvodu je v rozhodování nezávislý na vůli mocných. Pokud skutečně potlačil  svou názorovou soudcovskou nezávislost a udělal něco, o čem nebyl přesvědčen, že je správné, dopustil se nesmírně závažného provinění proti soudcovské etice. Navíc se k tomu přiznal novinářům, což zpochybňuje jeho inteligenci, potažmo způsobilost soudit. Překvapuje mě, že příslušný předseda soudu ani ministr spravedlnosti již nezahájili proti němu kárné řízení s návrhem na zbavení funkce soudce.

 

Kvalita stížností pro porušení zákona ale výše uvedenému popisu okolností jejich vzniku neodpovídá. Jsou pečlivě vypracované a obsahují závažné argumenty, zpochybňující rozsudky nad oběma odsouzenými. Pro názornost uvádím, že hlavním důkazem proti obžalovaným byla až změněná výpověď „od přírody“ nevěrohodného svědka, řidiče vozidla, učiněná po delším pobytu ve vazbě, spojeném s intenzivním vytěžováním policií. 

Podle mého názoru pan soudce nemá důvod se za své dílo stydět. Naopak, za blud lze považovat novinářské tvrzení  o neprůstřelnosti rozsudků v této kauze.

 

Důkazem správnosti mého hodnocení stížností pro porušení zákona je skutečnost, že Nejvyšší soud ČR nařídil k jejich projednání veřejné zasedání. Zamítání stížností se provádí téměř vždy v neveřejném zasedání. To znamená, že soudci po předběžném seznámení se spisem a stížnostmi přinejmenším nevyloučili, že by mohli věc Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka vrátit obecným soudům k novému projednání. Nelze tedy vyloučit, že by se jeden nebo oba odsouzení v dalším řízení domohli zprošťujícího rozsudku.

 

V této souvislosti je dalším bludem představa, že zpětvzetí stížností pro porušení zákona je záslužným činem, zajišťujícím průchod spravedlnosti. Naopak Jiří Pospíšil  surově zbavil oba odsouzené možnosti, aby jejich věc přezkoumala elita našeho trestního soudnictví. Učinil tak za několik dní po nástupu do úřadu bez seznámení se spisem, který držel Nejvyšší soud ČR. V soudním řízení je zakázáno  činit jakákoli rozhodnutí, není-li k disposici spis. Tím spíš se měl rozhodování zdržet ministr, jehož rozhodovací pravomoci v trestním řízení jsou nepatrné. Zpětvzetí mu sice dovolilo platné znění trestního řádu, ovšem to je totalitní předpis z r.1961, nezohledňující tehdy neznámé zásady Listiny základních práv a svobod. Jako laik jsem přesvědčen, že pan ministr krátil odsouzené v právu na zákonného soudce a současně zasáhl do nezávislosti Nejvyššího soudu ČR.

 

Podle osobního sdělení Josefa Blažka, jehož pravdivost nemám možnost ověřit, odsouzení čekali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR doma. Když se dověděli, že Jiří Pospíšil stáhl stížnosti pro porušení zákona, ztratili naději na dosažení spravedlnosti a v zoufalství se rozhodli k útěku do zahraničí. S tím ostatně mohl počítat i člověk méně inteligentní než Jiří Pospíšil, kdyby ho nezaslepila nechuť k předchůdkyni, kamarádce nenáviděného Pavla Němce.

 

Názor, že Daniela Kovářová neměla podat stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, považuji na základě výše uvedeného za souhrnný blud.

 

Naproti tomu rozhodnutí o přerušení výkonu trestu považuji za sporné. Po právní stránce bylo v naprostém pořádku a ušlechtilé motivy, jimiž Daniela Kovářová své rozhodnutí zdůvodňuje, mají vysokou etickou hodnotu: jsouc přesvědčena, že odsouzení dosáhnou v dalším řízení s největší pravděpodobností zprošťujícího rozsudku, považovala jejich další věznění za nelidské týrání. Proti tomu nelze nic namítat, až na to, že možnost, že víra v jejich nevinu může být mylná a se 74 miliony v kapse se dobře utíká, měla vést k opatrnosti. Přiznám se cynicky, že sice chápu názor Daniely Kovářové, ale v dané situaci by se mi pokračování v nespravedlivém věznění po dobu několika měsíců nezdálo nepřijatelné vzhledem k tomu, že i tak by došlo k zásadnímu zkrácení délky pobytu ve vězení proti deseti letům dle rozsudku. Nezkušenost zřejmě nevarovala paní exministryni před možností, že by se odsouzení v případě neúspěchu stížností mohli zachovat nevděčně a do vězení se nevrátit.

 

Nicméně v žádném případě v přerušení výkonu trestu nelze spatřovat trestný čin, nebylo-li rozhodnutí poplatné protiprávním pohnutkám, což v případě Daniely Kovářové subjektivně vylučuji.

 

Orgány činné v trestním řízení se budou muset zabývat také otázkou, jak se stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o jejich propuštění dostaly na stůl paní exministryně k podpisu. Spis provází protokol, tzv. referátník, na němž se jako první podpisuje zpracovatel. Věc pak postupuje instančním postupem až k ministrovi a každý, komu prochází rukama, se podpisuje a vyjadřuje. Mrazí mě z neochoty ministerstva tento protokol zveřejnit: je zde nebezpečí jeho zničení nebo dodatečné účelové úpravy ke škodě paní exministryně. 

 

Je také otázka, zda dočasný únik dvou odsouzených na svobodu má tak zásadní význam, jaký mu její kritici přičítají. V našich přeplněných věznicích se nachází 23 tisíc odsouzených. Dalších více než 6 tisíc se vyhýbá trestu a nikdo je příliš neshání. O dva uprchlíky více nebo méně nemá na tuto situaci žádný vliv. Na svobodu musí být propuštěni nepravomocně zproštění vazebně stíhaní  obžalovaní, a to bez ohledu na odvolání státního zástupce v jejich neprospěch, přičemž zcela určitě někteří z nich se k odvolacímu řízení nevrátí a zmizí do neznáma. Příkladem budiž „vor v zakoně“ Andranik Soghojan, souzený za nejpřísnějších bezpečnostních opatření v soudní budově, obsazené samopalníky: po zprošťujícím rozsudku hrdě odkráčel kolem nich jako svobodný člověk, ač se žalobce odvolal.

 

Novinářským bludem je rovněž tvrzení, že nástroj přerušení výkonu trestu při podání stížnosti pro porušení zákona se nikdy dříve nepoužíval. Např. dne 11.10.2005 byl tímto způsobem v souvislostí se stížností pro porušení zákona ministra Pavla Němce propuštěn z výkonu trestu odsouzený J.H. Nejvyšší soud ČR ale ministrovu stížnost zamítl, takže odsouzený se musel vrátit do věznice. Byl pak propuštěn za dobré chování po odpykání více než poloviny trestu. Až po propuštění se mu podařil třetí pokus o povolení obnovy procesu a počátkem letošního roku byl zproštěn obžaloby. Zmařený kus života mu ovšem nikdo nenahradí.   

 

A to je velmi pádný argument pro to, aby institut přerušení výkonu trestu při podání stížnosti pro porušení zákona zůstal zachován. Měli by se nad tím zamyslet poslanci, kteří nyní mají ve druhém čtení Pospíšilovu novelu trestního řádu, kterou má být tento instrument zrušen. Jiří Pospíšil vidí zajištění průchodu spravedlnosti v přeplněných věznicích a neprolomitelnosti soudního rozhodnutí. Podezření, že v našich věznicích strádá jistě nejméně několik desítek vězňů, jejichž odsouzení je výsledkem selhání justice nebo dokonce justičního zločinu, jeho svědomí nikterak netíží. Možná si myslí, že silácká gesta k „upevňování pořádku“ pomohou udržet jeho popularitu, získají mu preferenční hlasy ve volbách a trvalý politický vzestup.

 

Jistě ho nikdo nemůže nutit, aby sám nařizoval přerušení výkonu trestu, ale nevidím důvod, proč by měl o toto právo připravit své nástupce, kteří mohou mít větší životní zkušenost a následně  úplně jiný právní a etický přístup k hodnotě lidské svobody.  

Titulek článku NOVINY PLNÉ

Titulek článku NOVINY PLNÉ BLUDŮ se mi náramně hodí. Pokusím se vysvětlit. Diskutér pod jedním blogem, omylem napsal místo epidemie, epimedie. Mně se ta přesmyčka /?/ moc líbila, přidal jsem pouze dlouhé "é". A vznikla EPIMÉDIE, ještě lépa EPIMÉDIA. Nevystihuje tento novotvar funkci médií? Namátkou: nemoc šílených krav, ptačí chřipka, prasečí chřipka, e.coli na okurkách? O nastolených ostatních tématech ani nemluvím.

Obohatí nick Mind the gap český jazyk slovem EPIMÉDIA? A co na to Ústav pro jazyk český?

___________________________________________________________________________________