Klaus jako Melancholia
Martin Stín

Při sledování tragikomických prvků dění na naší politické scéně se mi vybavuje film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera, vykreslující atmosféru společnosti, prožívající úzkost a pocit bezmoci z blížící se neodvratné katastrofy. Podobnost je zřejmá: úlohu Melancholie v tomto případě hraje Václav Klaus, jehož vstup na kolbiště střetávání politických stran a straniček a jejich samolibých vůdců hrozí zničením jejich světa. 

 

Představa, že pan prezident po vypršení mandátu založí novou politickou stranu, s kterou začne konkurovat novodobé „národní frontě“, vyvolává v kruzích partajních vůdců značnou nervozitu a nedůtklivost vůči všemu, co se tváří podezřele jako její možný zárodek. Výsledky průzkumů veřejného mínění přilévají olej do ohně, neboť ukazují, že setrvání Václava Klause v politice si přeje velká část občanů a mnozí by byli ochotni jeho případnou stranu podporovat ve volbách.  

 

Sám pan prezident je ve věcech svých plánů do budoucna sdílný jako sfinga. Nicméně jeho vitalita nesvědčí ve prospěch domněnky, že bude následovat moudrý příklad Miloše Zemana a odklidí se pro změnu třeba do Krkonoš. V případě, že se vrhne do nové politické aktivity, bude „ národní frontu“ skutečně vážně ohrožovat. Vzhledem k jeho osobnostním kvalitám, zkušenosti, autoritě a oblíbenosti by jeho strana mohla rázem ukousnout velký kus z koláče hlasů voličů. Zejména příslušníkům komparsu politického divadla jde přímo o chleba, neboť jejich prostor zaberou nově příchozí: dlouhé roky se živí předváděním loajality k předákům svých stran, původní řemeslo dávno zapomněli, neumí už nic než prošoupávat kalhoty o parlamentní křesla nebo úřednické židle, hlasovat podle pokynů vedení a plnit přání stranických bossů. Skončí-li jejich politická kariéra, mnozí nebudou mít kam jít.

 

Nervozita dosud nestoupla natolik, aby vyvolala přímé útoky na Václava Klause. Zatím směřují na zástupné cíle, jimiž jsou lidé z jeho okolí a občanská aktivita D.O.S.T. : Ladislav Jakl, Petr Hájek, Ladislav Bátora ... Jejich projevy jsou nedůstojné vážné situace, v které se nachází  stát. Zatímco se prohlubují příznaky krize hospodářské, politické a mravní, a země se pomalu ale jistě vydává po „řecké“ cestě, „otcové vlasti“ místo odpovědného řešení životně důležitých problémů marní čas nesmyslnými reakcemi na neméně nesmyslné „výšplechty“ jednotlivců, jimž by se za normálních okolností rozumní lidé pobaveně zasmáli. 

 

Absurdní je reakce TOP 09 na odpověď Ladislava Bátory na odsuzující výrok Karla Schwarzenberga o jeho způsobilosti pracovat ve funkci personálního šéfa ministerstva školství. Přirovnání k pazdeří ve vztahu k jisté části těla není o nic méně znevažující než výrok o starém prskajícím chudáčkovi. Ostatně sdílím názor Ladislava Jakla, že po půlroční mediální štvanici má Ladislav Bátora na projev nelibosti svaté právo. 

 

Zdá se ale, že Ladislav Bátora mínil svá slova jako laskavý posměšek a sám postižený se jimi necítil uražen. Mám soukromý důvod hluboce si vážit Karla Schwarzenberga a chovat k němu sympatie, neboť jsem měl příležitost osobně se přesvědčit o jeho ušlechtilosti. Přesto musím říci, že mi je nepochopitelné, že nejsa osobně uražen neusměrní své stranické kolegy, kteří se cítí dotčeni za něj, a kvůli této „ptákovině“ se rozhodli bojkotovat zasedání vlády. Když jim voliči dávali hlasy, určitě netušili, že za jejich peníze budou schopni dopustit se takové neodpovědnosti. 

 

Představitelé TOP 09 ve vztahu k působení Ladislava Bátory na ministerstvu školství projevují větší nesnášenlivost než komunisté v době normalizace vůči „pomýleným“ stoupencům pražského jara. Tehdy byla řada „kontrarevolucionářů“ nucena opustit svá místa. Ale strana mlčky trpěla, že pak působili někde jinde pod záštitou nadřízeného, který byl politicky „pevný v kramflecích“. Přirozeně, že „odpovědný soudruh“ musel ručit za to, že jeho problémový chráněnec nebude ze svého místa škodit a také odvede kus práce. Je věcí každého ministra, koho si vybere pro obsazení vedoucích míst ve svém úřadě. Nikdo další mu do toho nemá co mluvit. Za výsledky působení Ladislava Bátory v ředitelské funkci na ministerstvu stejně odpovídá pan ministr Josef Dobeš. Ostatně sama skutečnost, že někdo kádruje způsobilost úředníka zastávat funkci kvůli politickým názorům a aktivitám, zavání návratem před Listopad 1989. 

 

Rozuměl jsem Miroslavu Kalouskovi, když se nechtěl vzdát svého poradce  Radka Šnábla. Nerozumím, proč strká nos do personální politiky svého kolegy ve vládě. 

 

Dodávám, že Ladislava Bátoru osobně neznám, a určitě se s ním názorově neshoduji, nicméně trvám na tom, že v demokratickém státě nesmí být nikdo šikanován kvůli politickým názorům, pokud jeho chování nepřejde do fáze přípravy jejich realizace nezákonným postupem.

 

S politováním konstatuji, že přecitlivělost se projevila i v druhém táboře nerudnou reakcí Petra Hájka na označení za poskoka Václava Klause Karlem Schwarzenbergem. Nejzábavnější na tom je, že je zde určitá obdoba s chováním „topkařů“. Stejně, jako se ministři TOP 09 urazili za neuraženého Karla Schwarzenberga, Petr Hájek se neurazil za sebe, ale za pana prezidenta, jenž se k věci nevyjadřuje.

 

S Petrem Hájkem lze v ledačems nesouhlasit, nicméně nelze mu upřít  svébytnost myšlení, kterou různé malé duše dokáže řádně rozžhavit k odporu. Právě proto mě překvapuje, že neprojevil více velkorysosti a nad výrokem Karla Schwarzenberga nemávl rukou s vědomím, že k jeho obvyklému způsobu vyjadřování patří určitá kousavost a „polopatismus“. Ostatně být „poskokem“ Václava Klause je čest, protože lidská nula by nárokům tohoto postavení nedostála. 

 

Kromě filmu Melancholia mi chování našich politických špiček připomíná Titanic: loď se potápí, ale honorace na palubě tančí a zabývá se „ptákovinami“. Rozdíl je v počtu záchranných člunů. Na naší lodi skoro žádné nejsou, takže v hrozící hospodářské katastrofě se utopíme všichni až na pár nejbohatších jedinců.

Uložit

Uložit