Tak jsem se vrátil z Polska.  Katolickiego. Nebyl jsem tam už víc než 30 let. Kdybych neprožil většinu svého života v zemích tzv. Abendlandu se západní kulturou, civilizací a demokracií,  především v Rakousku, kde trvale žiji dodnes,  ale také v  USA, Německu, Švýcarsku, Itálii a Francii, kde často pobývám při návštěvě přátel, kdybych neměl slovanské a – proč to nepřiznat – komunisticko-estébáckým režimem zdeformované kořeny a tedy i zkušenosti, nevím, co bych teď o své návštěvě Polska psal.  Je vůbec nutné o tom psát? Vždyť přece každý člověk má svou hlavu, své zkušenosti, své kořeny, svůj pohled na život, na problémy... Řekněme tedy, že to, co teď píšu, píšu sám pro sebe, a jestli si někdo dá tu námahu mé řádky přece jen číst, získá můj vděk.

Kdysi za komunismu celý svět věděl, že s Poláky nemůže režim dělat všechno to, co dělal s jinými národy. Ve všech zemích ovládaných komunisty katolická církev trpěla: byly zlikvidovány řeholní řády, kněžské semináře, nábožensko-pastorační aktivity; věřící a pár kněží, kterým bylo dovoleno působit a vyznávat svou víru, byli v drtivé menšině a neměli možnost účasti na žádné veřejné duchovní činnosti. Byli jen trpěni, mnozí za svou víru pronásledováni, vězněni a šikanováni. Ne že by v tehdejším Polsku lidé netrpěli. To ne. I tam docházelo k šikaně, a dokonce i k vraždám – vzpomeňme jen na vraždu režimu nepohodlného kněze Jerzyho Popieluszka v roce 1984. 

Avšak polský komunistický režim neměl na to, aby s církví zacházel tak jak tomu bylo např. v tehdejším Československu. Když se téměř sto procent obyvatelstva hlásí ke katolické víře, co můžete s takovou masou národa udělat? A tak v Polsku byly nadále funkční jak mužské, tak ženské řády i kněžské semináře,  kostely byly při bohoslužbách plné věřících... Měl jsem tehdy velikou touhu klášterní život sám poznat a zakusit, a tak jsem mnohokrát, někdy dokonce tajně, jen přes neoficiální hranici přes hory chodil do Polska a prožíval tam celé dny a týdny v klášterech, kde mě už znali. Dodnes mám na tyto mnohdy hodně riskantní pobyty nádherné, nostalgické vzpomínky. Ani nechci domyslet, jak by se byl býval změnil můj život a co by mne bylo bývalo čekalo, kdyby mě na hranici chytili a kdyby se příslušníci polské či československé tajné policie dověděli, že pobývám načerno v některém z klášterů a studuji tam teologii a duchovní literaturu... 

 Mezitím uběhlo 30 let. Dnes vnímám polský katolicismus „zvenku“ a s odstupem času. Na začátku své emigrace jsem prožil pět let v Římě, kde jsem studoval teologii. Potkal jsem tam tisíce Poláků, pro které byl nepředstavitelně silným magnetem polský papež Jan Pavel II. Patřili i mezi mé spolužáky v mezinárodní koleji, takže jsem si nejen oprášil a osvěžil svou polštinu, ale mohl jsem také poznat jinou tvář polské mentality a polského katolicismu. Po odchodu do Rakouska jsem do něj byl ve své duchovní službě chtě nechtě vsazen znovu. Rakouský řád kapucínů, ve kterém jsem působil, sestává již více než dvě desetiletí z poloviny polských členů, protože rakouští kapucíni vymírají. Ve vídeňské arcidiecézi dnes z obdobných důvodů působí více než tři sta polských kněží, a v celé západní Evropě, především v Německu, jich je snad více než tisíc. Avšak problém s úpadkem víry se tím neumenšil. Spíše naopak. Potkávám stále víc lidí, kteří říkají, že již „polské kněze a polské náboženství“ nechtějí. Ne proto, že by nebyli schopni naučit se dobře řeč, to jim místní lidé zcela lehce prominou, ale proto, že nejsou schopni či ochotni – nebo co já vím co přesně – vžít se do zdejšího způsobu života, myšlení, kultury, projevů religiozity... Těmto lidem rozumím. 

Nynější týdenní návštěva Polska, navíc v polské rodině, mě zajímala a těšil jsem se na ni. Toužil jsem alespoň trochu nahlédnout za záclonu myšlení a soukromí dnešních Poláků. Snad jsem měl i trochu štěstí a za své postřehy a zkušenosti jsem vděčný. Opomenu teď úžasnou pohostinnost a přátelskost mých hostitelů, tu znám už dávno.  Za ten týden jsem navštívil mnoho kostelů, ať již během bohoslužeb, nebo jen jako turista obdivující architektonicko-kulturní památky. Co člověka jako první udeří do očí, je množství liturgických slavností, tj. mší, jak v neděli, tak i ve všední dny. A také plné kostely při bohoslužbách i vysoký počet modlících se lidí, kteří kostel navštíví v kterékoliv době během dne, mimo liturgickou slavnost. To je něco, co na Západě, v Čechách a dovolím si říci ani na Slovensku neuvidíte. Tomu říkám NĚCO! 

V každém kostele dnes visí rozměrný obraz, socha v nadlidské velikosti či obrovský reliéf papeže Jana Pavla II.,  který byl 1. května letošního roku v Římě prohlášen za blahoslaveného a stal se polským národním hrdinou. Rakušané, Češi, Němci mají také své světce-hrdiny, ale nikde je nenajdete všude, ve všech kostelích, tak jak to vidíte v Polsku.  

Z dřívější doby si pamatuji, že jedním z důvodů, proč Poláci tak milovali církev, byl odpor církve vůči komunismu. To beru. Dnes už komunismus nehrozí, snad. Všímal jsem si, jaké další obrazy, texty či pamětní desky se v polských kostelech nacházejí. V každém jsem objevil něco, co připomíná chrabrost polských vojáků v minulé válce nebo v různých bojích v historii. Byly to často obrovské monumenty a rozsáhlé texty. Ve vojenském kostele ve Štětíně čtu nápis Adama Mickiewicze, největšího polského básníka: „Jesli my zapomniemy o Nich, to niech Bóg zapomni o nas.“ (Jestli my zapomeneme na ně, ať Bůh zapomene na nás.) Je tam též množství reliéfů znázorňujících boje Poláků za svobodu a nezávislost.  

Snad ještě nikdy jsem si neuvědomil souvislost polských dějin, bojů za svobodu a samostatnost se životem církve tak výrazně. Moji polští přátelé mi říkali: „V Polsku se dnes vede církvi dobře, přestože je ekonomická krize, velká nezaměstnanost a padlo mnoho sociálních výhod a jistot. Lidé totiž o to více chodí do kostela a přispívají penězi. Církev je pro ně něco jako sociální jistota.“

Na jedné procházce mne oslovili dva starší lidé, paní a pán. Myslel jsem nejdřív, že se chtějí zeptat na cestu či směr, a tak povídám: „Ja jestem obcy, ja sie tutaj nie orientuje.“ (Jsem zde cizí, neznám to tady.) Říkají mi, že jsou svědci Jehovovi a prý jestli si se mnou mohou popovídat. A tak si povídáme, oni vidí, že jsem katolík, nesnaží se mě tedy obracet na jejich víru, mluvíme o víře, a pak mi ta starší paní říká: „Czy moze nam pan powiedziec, dlaczego Polacy nie chca z nami rozmawiac tak jak pan?“ (Můžete nám říci, proč s námi Poláci nechtějí mluvit, tak jako s námi mluvíte vy?) Usmívám se a říkám: „Wie pani, w Polsce jest  wam ciezko, bo tu jest bardzo silny kosciol katolicky, prawie wszyscy sa katolikami.  Ja  tez bym tutaj nie dal rady.“ (V Polsku to máte jako jehovisté těžké, protože v Polsku je silná katolická církev, všichni jsou katolíci. Ani mně by se zde nevedlo líp než vám.)

Na jednom hřbitově, který úmyslně navštěvuji, tak jako vždy když jsem v cizině a chci vidět s jakou kulturou a pietou tam pohřbívají, čtu na jednom náhrobku: "Zylam bo chciales, umarlam bo kazales, zbaw - bo mozesz" - Žila jsem, protože si to chtěl (Bůh), zemřela jsem, protože si to přikázal, spas mne, protože můžeš. Tento i mnoho jiných textů na hrobech, u kterých se náhodně zastavuji, svědčí o hluboké víře zemřelých. Mám k nim veliký respekt,  je to jejich víra, mají na to nárok. Kamkoliv oko dohlédne, a to se nemusím nacházet právě na hřbitově, všude je vidět znaky křesťansko-katolického přesvědčení. 

Polská rodina, ve které jsem ubytován, je velice pohostinná. Kdyby bylo možné  zabalit si do kufru všechno to rozmanité jídlo, které připravili každý den k obědu či večeři, potřeboval bych těch kufrů několik a jídlo bych dojídal snad měsíc. Je nad mé síly konzumovat vše to, co přichystali, pořád jen děkuji a pak říkám, aby přiští den již tolik niegotowali, že je to obžerství. Přátelsky se usmívají a přitom říkají: "Tacy sa Polaci." Takoví jsou Poláci. Uvědomuji si, že jsem tuto  větu v různych obměnách slyšel již mnohokrát na jiných místech i před 30 léty. Možná na tom nic není, ale někde v hloubi duše si říkám: nepamatuji si, že jsem někdy slyšel od Rakušana, či Čecha: takoví jsou Rakušané, takoví jsou Češi…

Nevím, snad tento polský nacionálni-katolicizmus dokáže to, co ten západní nedokázal: nepřipustit, aby se  v jejich zemi udomácnili islamisté, začali stavět mešity a minarety a pomalu vytláčet křesťanství. Žeby se opravdu  jednalo  o poslední baštu katolicizmu, ke které raz budou vzhlížet s naději všechny země někdejší západní Evropy?

Nechci vůbec kritizovat, ani moralizovat. Prostě si jen uvědomuji, jak jsou ti Poláci jiní, než jsem já, než jsou Slované jinde, ale jak jsou taky odlišní od křesťanů a katolíků celé západní Evropy. Nevím, jak bych se choval já, kdybych se narodil jako Polák a kdybych neměl zkušenosti, které mám. Připadá mi jen, že tomu polskému katolicismu či lépe řečeno nacionálnímu katolicismu v Polsku rozumím. Jako by sem patřil. Ale nechtěl bych, aby byl implantován tam, kde žiji, do jakékoliv jiné země a kultury. Ať pěkně zůstane v Polsku. 

Nakonec už jen překlad několika myšlenek o tom, co je to živý katolicismus na polský způsob. Tento text jsem si přečetl na vkusně udělané kostelní nástěnce jednoho farního kostela ve Štětíně, do něhož jsem vešel ze dvou důvodů: jednak mě zajímal architektonicky (německá cihlová gotika), jednak jsem byl nesmírně zvědavý, kolik lidí bude na mši v pondělí  8. srpna 2011, ve všední, obyčejný prázdninový den, a v totálně netypickou dobu – v 15 hodin odpoledne.  Skoro všechny lavice byly plné, napočítal jsem přes 200 lidí! Kéž tato slova – doporučení studentům, jak mají prožít prázdniny – připomenou i nám, ještě katolíkům, co jsme možná také někdy slýchávali.  Kéž jsou alespoň ukázkou toho, čemu se v Polsku říká „aktivní, všeobsahující katolicismus“:

Ani jedna neděle beze mše

Ani jeden den bez modlitby

Do ruksaku si přibal modlitební knížku a růženec

Na řetízek si pověs křížek nebo medailonek Panny Marie

Obdivuj v přírodě Boha

Neruš pokoj jiných

Chraň společné dobro

Pošli pohlednici nejbližším

Pomáhej jiným a buď přátelský

Před odchodem na prázdniny se rozžehnej s rodiči, ale nikdy ne s Pánem Bohem