Všem stejnou spravedlnost
Martin Stín

Politikon

Pořad Reportéři ČT ze dne 25.ledna 2010 znova připomněl hezkou reportáží Evy Tomanové další z překvapivých činů paní ministryně Daniely Kovářové: nebývale rychlé vyhovění podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch bývalého policisty Martina Barkóciho, spojené s přerušením výkonu trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Abych nebyl podezírán z nepřátelství vůči obšťastněnému: nemám důvod si myslet, že rozhodnutí paní ministryně bylo věcně nesprávné a přeji panu Barkócimu, aby měl úspěch také u Nejvyššího soudu ČR. Jeho případem se budu v tomto článku zabývat pouze jako projevem určitého způsobu jednání ministerstva, ministrů spravedlnosti obecně a paní ministryně zvlášť, a také z hlediska vlivu médií na nestrannost moci výkonné a nezávislost soudů.

Když se Eva Tomanová ptala paní ministryně po příčinách její vstřícnosti, dostalo se jí (cituji přibližně) této odpovědi: "...jsem tady od toho, aby se každému občanu tohoto státu dostalo stejné spravedlnosti...aby s každým bylo zacházeno stejně..." K tomu paní ministryně dodala, že na její e-mailovou adresu začaly docházet petice, které vzbudily její pozornost. Pak přišel na ministerstvo podnět ke stížnosti pro porušení zákona, na jehož základě nechala vyzvednout od soudu trestní spis a přezkoumat jej experty ministerstva. Podle jejich názoru došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného, podala tedy stížnost a současně jej nechala propustit z vězení.

Přičítám paní ministryni k dobru, že se pokusila o vysvětlení. Mohla docela dobře odpovědět, že stížnost pro porušení zákona je jejím osobním právem ústavního činitele, z jehož používání není povinna skládat účty. Obdobná vysvětlení přicházela z ministerstva za časů jejích předchůdců, snad s částečnou výjimkou "panování" exministra Pavla Němce, neboť takto byli vychováni ministerští úředníci. V tomto směru se postavení ministra spravedlnosti poněkud přibližuje pravomoci prezidenta republiky udělit milost, ovšem s tím rozdílem, že stížností pro porušení zákona nelze dosáhnout ničeho více, než přezkoumání případu Nejvyšším soudem ČR, jenž není stanoviskem ministra nijak vázán, a v praxi se s ním ztotožňuje jen někdy.

Vysvětlení znělo krásně, a paní ministryni při tom přívětivý úsměv a hezká vázačka v záběru kamery skutečně slušely, ale pravý důvod jejího počínání stejně zůstal zastřený. Celá akce ve prospěch Martina Barkóciho totiž přímo odporuje požadavku "aby s každým bylo zacházeno stejně", neboť v naprosté většině případů se ministři spravedlnosti a jejich úředníci chovají úplně jinak.

Až dosud jsem zaznamenal několik málo projevů její tolerance k nestejnému přístupu orgánů činných v trestním řízení k účastníkům. Mám na mysli například její úspěšný pokus o odvrácení pozornosti veřejnosti od zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, který byl rovněž výjimečný, nebo její netečnost ke stížnostem na jednání soudců a státních zástupců, zneužívajících svého postavení k potlačení práv účastníků řízení. Toto je prvý mně známý případ, kdy  neprojevila toleranci k výchylkám u jiných, ale do  neobvyklého podniku se pustila sama z vlastní iniciativy.

Ale vraťtme se k případu Martina Barkóciho! Dlužno dodat, že institut stížnosti pro porušení zákona sám o sobě nemůže naplnit požadavek stejné spravedlnosti pro všecky, byť je dle mého soudu ze všech mimořádných opravných prostředků pro nespravedlivě odsouzené nejnadějnější. Je ale nástrojem výjimečným, jehož dobrodiní se může dostat jen malému procentu žadatelů. Ministr spravedlnosti nemá povinnost podnětu vyhovět, nemusí žadateli ani veřejnosti zdůvodňovat své rozhodnutí, a ostatně ministerstvo ani nemá pracovní kapacitu na to, aby všechny podněty řádně vyhodnotilo. Vypomáhá si tím, že je po předběžném vytřídění nechává výběr z nich přezkoumat státnímu zastupitelství, čímž dává orgánu žaloby dvojitou příležitost, aby zmařil záměry obhajoby: po prvé znectěním podnětu ještě před rozhodnutím ministra, a pokud se ministr jeho stanovisku nepodřídí (není jím vázán), pak znova přímo při projednání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR.  

Odhaduji, že ministr pomůže ke spravedlnosti jen zlomku odsouzených, jejichž rozsudky by zasluhovaly přezkoumání Nejvyšším soudem ČR. Exministr Pavel Němec byl k žadatelům tak vstřícný, že si za to vysloužil policejní vyšetřování, ale ani on nepodal více než přibližně 200 stížností za rok. Jeho nástupce, který chtěl "dělat vše jinak než jeho předchůdce", snížil jejich četnost přibližně na polovinu. Již z toho plyne, že stížnost pro porušení zákona je vždy projevem odlišnosti přístupu ministra k vybranému odsouzenému oproti většině. 

Postup paní ministryně ve věci Martina Barkóciho se navíc liší od zavedených zvyklostí. Neobvyklá je rychlost vyřízení, která byla umožněna již další výjimečností, a to tím, že si paní ministryně vyhradila rozhodnutí bez předchozího přezkoumání spisu státním zastupitelstvím. Mám důvod se domnívat, že v běžných případech úředníci ministerstva odesílají podněty na státní zastupitelství dříve, než se o nich ministr doví, přičemž zvlášť špatně nakládají s těmi, jež předkladatel označí jako naléhavé: nechají je několik týdnů uležet, a pak je postoupí k přezkumu, který vždy trvá několik měsíců. Tím v praxi znemožňují uplatnění synergického efektu projednání dovolání a stížnosti pro porušení zákona ve společném řízení před Nejvyšším soudem ČR.

V tomto případě možná Martinu Barkócimu pomohlo bombardování soukromé e-mailové adresy paní ministryně poselstvími jeho zastánců. Ale i v tom případě jde o odlišnost, protože i takto ošetřený podnět může na ministerstvu zmizet beze stopy a nikdo se jím nebude zabývat.

Rozhodující nemusela být ani intervence senátora Horníka. Znám případ jiného odsouzeného Roma, o kterého se spolek Šalamoun začal s ministerstvem "přetahovat" již za působení exministra Jiřího Pospíšila. V jeho případě vyslovil podporu dopisem paní ministryni pan ministr Kocáb, ale nemělo to žádný vliv. Z vysvětlení, které k případu ministerstvo podalo, usuzuji, že seznamování s velmi složitým případem skončilo u povrchního přečtení rozsudků.

Ponechám tedy záhadu důvodů výjimečného rozhodnutí paní ministryně stranou, protože použila své výsadní právo, z kterého není povinna skládat účty, a je docela dobře možné, že rozhodla ve prospěch dobré věci. Mnoho škod napáchat nemohla, protože o osudu Martina Barkóciho rozhodne Nejvyšší soud ČR, který je na ní a jejích názorech skutečně zcela nezávislý.

Úplně výjimečné je souběžné propuštění z výkonu trestu. Ze své praxe znám jediný případ, jehož se odvážil exministr Pavel Němec (čímž nevylučuji, že může být i několik málo dalších). Prvostupňový soudce tehdy nevydal spis k přezkumu. Nejvyšší soud ČR pak projevil nelibost nikoli nad chováním soudce, ale nad jednáním ministra, kterého podezíral, že rozhodl bez znalosti spisu: ministerstvo samozřejmě mělo úplnou kopii, dodanou obhajobou, ale ta nemá v očích soudu váhu. Odsouzený nakonec přece jen za mříže musel, a byl propuštěn za dobré chování po odpykání poloviny trestu. V těchto dnech se po třetí pokouší o povolení obnovy řízení, aby dosáhl očisty svého jména.

Naproti tomu znám jiný případ, v němž Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona, podané exministrem Jiřím Pospíšilem, odsouzeného na místě zprostil viny. Byla to výjimka: nejčastěji Nejvyšší soud ČR vrací věc obecným soudům k novému projednání.  Odsouzený ale zůstal ve výkonu trestu až do vynesení rozsudku. 

V obou případech propuštění byli zřejmě ministři zvlášť pevně přesvědčeni, že se odsouzenému nedostalo spravedlivého procesu a má mimořádně velkou naději na zprošťující rozsudek v obnoveném řízení. Exministr Pavel Němec se dle soudu mýlil, paní ministryně Daniela Kovářová má seznámení s míněním Nejvyššího soudu ČR před sebou.

Případ Martina Barkóciho vyvolává také otázku po reálném vlivu médií na rozhodování ministra a soudů v mediálně sledovaných případech. Mnozí z později odsouzených čelili během trestního stíhání také nenávistné kampani ve sdělovacích prostředcích, někdy vyostřené přítomností pobouřené veřejnosti v soudní síni. Za komunistické diktatury kampaně organizovaly režimní orgány. Jejich účel a původce byli známí. Není zřejmé, kdo a proč je vyvolává nyní, a jak je možné, že všechny noviny píší stejně, byť jejich redakce mají různé vlastníky a poněkud odlišné názorové zabarvení.

Z procesů, doprovázených novinářským rámusením, které se odehrály v nedávné minulosti, stojí za zmínku např. vražda olešnické stařenky, kauza "katarského prince", trestní stíhání Jiřího Čunka samo o sobě a zásah státních zástupců do něho zvlášť, případ městského strážníka, jenž pobodal Američana, a nakonec i řízení proti Martinu Barkócimu. Ve vzdálenější minulosti musel přežít nelásku novinářů Erguen Uzunoglu. Na základech mediálních útoků proti "katarskému princi" se vyvinula daleko rozsáhlejší štvanice proti exministru Pavlovi Němcovi, účinně podporovaná bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou. A útoky na příslušníky skupiny právníků, označovaných původně Marií Benešovou za "justiční mafii", dosáhly v jistém období intenzity psychologického lynčování.

V jiných případech novináři naopak vehementně podporovali odsouzené. Vzpomínám v této souvislosti například na kauzu Adélky Rajdlové nebo Rostislava Roztočila. Výjimečně se stává, že novináři povstanou na obranu někoho, komu jejich předchůdci kdysi pilně pomáhali za mříže. Je to jistě také případ Martina Barkóciho a v nedávné minulosti mimořádně silná podpora Erguena Uzunoglu, do které se nechaly zatáhnout i některé významné osobnosti veřejného života.

Negativní kampaně měly občas neblahé důsledky pro politické strany, jejichž představitelé se zapletli do sledovaných procesů. Pocítila to jak Unie svobody, tak občanští demokraté.

Se znalostí trestních spisů bych si u některých procesů troufl vyslovit domněnku, že v nich lze vytušit  vliv médií a tlaku veřejnosti na rozhodování soudů. Ovšem prokázat to nezpochybnitelným způsobem samozřejmě nelze.

Ministři spravedlnosti se obvykle nenechávali ovlivnit v postojích ke konkrétním kauzám rámusením novinářů. Stejně tak bych nepodezíral pana prezidenta, že se při rozhodování o milostech nechává ovlivnit tím, co píší noviny či vysílá televize.

Myslím si, že bezprostřední vliv médií a veřejnosti na rozhodování soudů je nepatrný. Účinek vytrvalého mediálního tlaku se projeví spíše v postupném ovlivňování obecného chování soudců a státních zástupců směrem ke zlepšení dosavadního stavu.

___________________________________________________________________________________