(Elie Wiesel: Rukojmí)

Téma tzv. stockholmského syndromu (kdy oběť, např. rukojmí, cítí vděčnost a jiné kladné emoce vůči pachateli, např. únosci) a zápas s ním se táhne jako červená nit posledním románem Elieho Wiesela Rukojmí, a to na různých úrovních.

Zatím poslední kniha nositele Nobelovy ceny se odehrává roku 1975 v New Yorku a vychází ze skutečné události. Dvojice teroristů unese Shaltiele Feigenberga (dále jen „Šaltiel“), židovského vypravěče příběhů. Hodlá jej vyměnit za několik Palestinců vězněných v Izraeli. Autorovi se daří udržovat čtenáře v napětí na bezmála čtyřech stovkách stran – hlavně informacemi o vyšetřování a o vývoji vztahu mezi únosci a rukojmím. Po zjištění, že Šaltiel je – jak sám hned tvrdil – bezvýznamný, mu blízkovýchodní fanatik Ahmed vyčte, že je oklamal, avšak Ital Luigi začne se Šaltielem více komunikovat. (Ahmed jej hlídá ve dne, Luigi v noci. Luigi se chová lidštěji – nemučí Šaltiela, ale naopak jej odváže, nechá ho jít na záchod, dá mu napít apod. Hájí před ním „věc revoluce“ a nechává si od něj vyprávět příběhy. Překvapivou pointou jako by Wiesel nad tímto druhem „revolucionářů“ odmítal definitivně zlomit hůl … Při komunikaci s Luigim se Šaltiel v duchu táže sám sebe: „Nepodléhám stockholmskému syndromu?“)

Wieselův těžce zkoušený hrdina předjímá témata, jež jsou dnes obecně aktuální: Jaké ve skutečnosti je ono náboženství, jemuž se Ahmed domnívá sloužit? Jak se asi daný druh terorismu bude vyvíjet dále? Zároveň si v duchu promítá dosavadní život svůj a svých příbuzných (otce a bratrance, kteří přežili Osvětim, bratra Pinchase/Pavla, který oblouzen komunistickými ideály emigroval do Sovětského svazu, aby se po prohlédnutí stal rabínem v Izraeli). Tyto občas halucinační pasáže jsou v knize v souhrnu nejrozsáhlejší. Téma tzv. stockholmského syndromu se překvapivě vyskytne i v těchto reminiscencích: Šlechtický, noblesně vystupující příslušník Canarisovy výzvědné služby, milovník hry šachové, navštěvuje čtrnáctiletého Šaltiela (geniálního šachistu) v ghetu za účelem šachových partií, těsně před deportací Šaltiela (a jeho otce a bratrance) ukryje ve svém domě, kde jej schovává a živí až do konce války (Šaltielův otec a bratranec přes „dobrodincův“ zákaz v noci potají naposledy navštíví gheto, což se jim stane osudným). Jak se mu Šaltiel po válce odvděčí? Tak, že jej „udá“, odhalí jeho poválečný úkryt (v jeho domě se za léta pobytu výtečně orientuje) a vydá jej spravedlnosti (nikoli lynčujícímu davu). Důvod: „dobrodinec“ sice pomohl několika jedincům, jinak ale fungoval v rámci zločinné fašistické mašinérie ... Prismatem tzv. stockholmského syndromu jako by tu Wiesel implicitně relativizoval některé prvky příběhu o „dobrodinci“ vydatně medializovaném, totiž Schindlerovi ...

Mimořádně hluboké dílo! Distance od některých publicistických schémat je v knize o to mocnější, že je provedena jenom jaksi mimochodem, bokem. Hlavní Wieselův důraz není polemický, ale, pokud jsem román dobře pochopil, „meditační“.