WikiLeaks, zpráva BIS, ministr negeroj, válka policajtů aj. střípky z oblasti trestního řízení
Zdeněk Jemelík

Mediální ohlasy z posledních dnů na dění v orgánech činných v trestním řízení a kolem nich působí dojmem průběžného zpravodajství z lodi bláznů.

Prostřednictvím serveru WikiLeaks byly zveřejněny diplomatické depeše pražského zastupitelského úřadu U.S.A., informující americkou administrativu o situaci v resortu spravedlnosti na pozadí zpráv, přinášených na ambasádu předními představiteli odvětví: Jaroslavem Fenykem, tehdy náměstkem nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, Ivou Brožovou, předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, Pavlem Rychetským, předsedou Ústavního soudu ČR a Josefem Baxou, předsedou Nejvyššího správního soudu ČR. Návštěvníci velvyslanectví se spolehli na diskretnost diplomatického prostředí. Netušili, že by se jejich výroky mohly dostat na veřejnost. Obrázek, který za těchto okolností svým hostitelům namalovali, se poněkud lišil od toho, co říkají při oficiálních příležitostech, a nebyl pro jeho předlohu zrovna lichotivý. Ve zprávách ovšem chybí sebekritické doznání vlastního podílu mocných na znepokojivém stavu. Mlčky sdělují, že jej určitě zavinil někdo jiný, hlavně ministři spravedlnosti.

Hovoří-li takto v uzavřené společnosti o stavu odvětví jeho elitní představitelé, neměla by nás zaskočit hojně citovaná a zejména mnohé soudce pobuřující výroční zpráva BIS, která se objevila bezprostředně po zveřejnění depeší, i když je drsnější: není pochyb o tom, že v resortu se děje mnoho špatného a jazyk zpravodajců je tvrdší než vyjadřování diplomatů. Přece jen jsou ale na místě pochyby. Na tisíce stížností, jež přicházejí na státní zástupce a soudce, připadá žalostných několik desítek kárných žalob a k trestnímu stíhání státních zástupců a soudců dochází jen ojediněle, a to ještě převážně kvůli trestným činům, jež nespadají do trestněprávní kvalifikace, zmiňované ve  zprávě BIS: tento stav je v příkrém rozporu s chmurným obrazem, který vykreslila BIS. Je to podobné jako v případě tradičních zpráv BIS o sílících aktivitách ruských zpravodajských služeb u nás: špiony se to zde prý přímo hemží, ale za dvacet let ještě žádný nebyl dopaden a vypovězen. Kdoví, zda nepronikli i do BIS (sic!).

Je škoda, že BIS neuveřejnila, v kolika případech podala policii, státním zástupcům nebo kárným žalobcům podnět k trestnímu nebo kárnému řízení. Propast mezi vykresleným obrazem stavu resortu a tím, jak jej přístupem ke stížnostem občanů hodnotí odpovědní činitelé, je tak velká, že opravňuje veřejnost, aby se ptala po příčinách její existence a hloubky. Provozování BIS je nákladná záležitost, placená z peněz daňových poplatníků. Vycházejí-li z něho skutečně použitelné výstupy, musí se vláda postarat o jejich zužitkování. Pokud ale výstupy nejsou a výroční zpráva je jen planým slohovým cvičením, nezbývá než volit mezi zásadní výměnou vedení služby a jejím rozpuštěním nebo možná přikročit k zásadní  obměně politických elit, kterým nežádoucí stav vyhovuje.

Zprávu BIS na sebe vztáhli především soudci, kteří si neuvědomili, že BIS používá pojem „justice“ v jeho širším významu, tedy že do něj zahrnuje i státní zástupce. Soudcovská unie vydala zásadní nesouhlasné prohlášení a působivě se ohradil v televizním vystoupení předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Kupodivu se  neozvala obvykle aktivistická Unie státních zástupců.

Ač díky praxi člena spolku Šalamoun vím o nešvarech justice možná více než námi vážený soudce Jan Sváček, pod jeho prohlášení bych se s čistým svědomím podepsal s výhradou, že je považuji za účelově jednostranné: oprávněně hájí soudce proti přehnaným tvrzením BIS, ale nešíří se o jiných nepravostech, které jdou mimo rámec zájmu tajných služeb. Poukazuji na to, že v soudnictví je prostředí pro uplatnění záporných faktorů, zmiňovaných ve zprávě, poměrně nepříznivé z důvodu veřejnosti řízení, převážně senátního rozhodování a veřejného projednávání opravných prostředků. Samozřejmě dochází k nespravedlivým rozsudkům a různým projevům soudcovské svévole, ale jejich příčiny jsou většinou jiné než ty, na které ukazuje BIS. Připouštím, že dochází k podplácení a dalším nepřístojnostem, ale je to věc „černých ovcí“ ve stádu, nikoli masově rozšířený jev.

Příznivější podmínky pro uplatnění nešvarů, uváděných ve zprávě BIS, jsou ve státním zastupitelství, u policie, v Inspekci PČR a možná dokonce v samotné BIS, protože tyto úřady se vymykají kontrole veřejnosti a jejich vnitřní kontrolní a stížnostní systém je nedostatečně rozvinutý. Velkým problémem je vysoký podíl předlistopadových prokurátorů a vojenských prokurátorů – vesměs bývalých členů KSČ-  ve sboru státních zástupců, kteří obsazují většinu vedoucích míst. Je to významné z hlediska náchylnosti ke klientelistickému a korupčnímu jednání.  Tito lidé byli zvyklí respektovat pokyny politické moci a není záruka, že se od návyku oprostili. Není patrně náhodou, že pro vykonání známého zásahu státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka byli vybráni právě výrazní představitelé této skupiny. Někteří  bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři zachovávají „soudružské vztahy“ s bývalými kolegy, kteří museli prokuraturu po Listopadu 1989 opustit. Mnozí přešli do advokacie a obhajují obviněné, které jejich bývalí soudruzi stíhají. Když pak dojde k podivnému zastavení trestního stíhání, vznikají různá ošklivá podezření.

Poněkud lepší situace je v tomto ohledu u policejního sboru, u kterého došlo v posledních letech k velmi rozsáhlé obměně kádrů.

Jan Sváček si právem posteskl, že se proti vyhrocenému vyznění zprávy BIS neohradil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. To ovšem od ministra negeroje nemohl žádat, protože z dlouhodobého sledování jeho mediálních výstupů vyplývá poznatek, že se vždy objevuje jen ve spojení s událostmi, které lze hodnotit jako úspěch, projev jeho dovednosti nebo aspoň dobrý příslib do budoucna. Ostatně by ani nebylo taktické, aby ministr hodnotil zprávu BIS ve stejném duchu, jak to učinil Jan Sváček, protože BIS je podřízena vládě a ministr musí brát ohled na její kolektivní názor a na stanovisko předsedy vlády zvlášť. Za Jiřího Pospíšila se k věci vyjádřil jeho náměstek Filip Melzer, který se stále více profiluje jako náměstek pro nepopulární záležitosti. V jeho pojetí je zpráva BIS všední záležitost, kvůli které není třeba se vzrušovat.

Výchozím článkem řetězce orgánů činných v trestním řízení je policie. I zde se v posledních dnech odehrály věci jindy nevídané, neslýchané. Zdá se, že v souvislosti s odhalením brněnského tzv. Toflova gangu vypukla další „válka policajtů“, z které stříká bláto až na policejního prezidenta Petra Lessyho. Události posledních dnů působí dojmem, že se blíží začátek jeho konce ve funkci, některými očekávaný od nepochopitelného vyklizení pozice minista vnitra Radkem Johnem.

6. září poskytli známí přeborníci ve skandalizaci Janek Kroupa a Josef Klíma   v pořadu „Soukromá dramata“ TV Prima  prostor vrchnímu komisaři Vladimíru Kučerovi, dříve podřízenému Petra Lessyho jako náměstka krajského policejního ředitele v Brně, v současné době přeloženému na studijní pobyt na Okresní ředitelství PČR v Blansku. Z jeho vystoupení se diváci dověděli, že Petr Lessy ve své praxi náměstka krajského ředitele uplatňoval neúnosné praktiky, zejména kryl pochybení svých kamarádů. Kvůli tomu na něho počátkem roku  podal trestní oznámení, jímž se zabývala Inspekce PČR, ale on sám byl přeložen. Podle vyjádření mluvčího ministerstva vnitra Inspekce PČR došla k závěru, že se policejní prezident nedopustil trestného činu a předala věc ministrovi vnitra k posouzení, zda by obsah oznámení měl vyhodnotit jako kázeňský přestupek.

Vladimír Kučera s tímto výsledkem není spokojen. Není známo, že by si kdokoli z nadřízených všiml jeho televizního vystoupení a patřičně je „ocenil“.

7. září se pak policejní prezident dopustil nepochopitelné nepředloženosti veřejným vystoupením, v němž nařkl náměstka zlínského krajského policejního ředitele Jaroslava Vaňka  ze zapletení do zločinů Toflova gangu a vyzval jej k resignaci. Na rozdíl od vrchního komisaře Kučery mu to neprošlo.  Ministr vnitra Jan Kubice odpověděl nevlídným prohlášením, v němž zmínil i možnost odvolání Petra Lessyho z funkce policejního prezidenta. Je pravda, že při vystoupení v nedělních Otázkách Václava Moravce ostrost vystoupení zmírnil, nicméně lze říci, že v neuváženosti původního vyjádření nezůstal za policejním prezidentem pozadu.

Novináře, kteří Kubiceho vystoupení komentovali, zaujala zmínka o informačním monopolu, který si pro vyšetřování Toflova gangu vyhradil dozorový státní zástupce. Interpretovali ji tak, že policejní prezident porušil zákaz státního zástupce. Policejní prezident ale není orgán činný v trestním řízení, není součástí vyšetřujícího týmu a pravděpodobně o stavu vyšetřování mnoho neví. Nemůže tedy vynášet zprávy z vyšetřování. Představa, že by se měl podřizovat pokynu státního zástupce, působícího na nižší úrovni řízení, je směšná.

Ministr vnitra si patrně neuvědomil, že  odvoláváním Petra Lessyho by se pustil do řešení kvadratury kruhu. Zákon o policii z dílny Ivana Langera činí policejního prezidenta prakticky neodvolatelným.

Jan Kubice by si ale měl především uvědomit, že občané nemuseli zapomenout na umanutost, s kterou Petr Nečas bránil odvolání Oldřicha Martinů a později jmenování Petra Lessyho. Nemohl se zřejmě smířit s tím, že Radek John, chovající se jako neřiditelná střela, vyrval obsazení funkce policejního prezidenta z politickomocenského vlivu ODS. Častoval ho proto různými projevy  povýšenecké nezdvořilosti. Pokud tedy bude ministr vnitra pokračovat v krocích k odvolání policejního prezidenta, musí počítat s tím, že může být podezírán, že po vydání „Kubiceho zprávy“ plní další zadání ODS. Věřím, že necítí potřebu poškodit tímto způsobem svou pověst poctivého apolitického policajta.

___________________________________________________________________________________