Až po osmi letech se blýská na ukončení žaloby jednoho státního úřadu vůči občanovi, který si dovolil v České televizi vyslovit svůj názor (aniž by kohokoli jmenoval), že v úřadě se berou úplatky. Samotný úřad, navíc zřízen pouze dočasně, se bránil žalobou na ochranu dobrého jména. Mezitím ovšem byla v inkriminovaném úřadě korupce skutečně odhalena a její aktéři jiným soudem potrestáni. Soudem, který řešil žalobu na ochranu osobnosti, tato skutečnost ale nepohnula a občana kritika odsoudil. Nejvyšší soud sice všechna tato zjevně hloupá rozhodnutí zrušil ve prospěch stíhaného občana, ale muselo uplynout osm let. Zjevná šikanóznost žaloby státního úřadu, který mezitím přestal existovat, z celé žaloby čiší.

Pokud by soudy byly ochotny takové žaloby opětně projednávat, tak se blížíme k socialistickému státu, kde za výrok „Prezident je vůl“ dostal jeho autor Vladimír Škutina rok vězení. Dobré jméno si totiž může hlídat i např. vláda. Znamená to, že každý novinář, který ji zkritizuje, bude čelit žalobě na ochranu osobnosti?
 
Státní úřad žádný „goodwill“, tedy dobré jméno oceněné a vyjádřené v penězích, nemá a mít ani nemůže, protože je to nepodnikatelský subjekt. Není tedy co chránit a proč ho chránit takovou žalobou.  Státní úřad je jen exekutiva veřejné správy nic jiného. Veřejná správa podléhá veřejné kontrole, tedy i kontrole občanů, a pokud se vyjadřují v pochybnostech, (a jak se prokázalo v oprávněných), pak soud by měl takovou žalobu zcela odmítnout, neboť nelze soudit poškození něčeho, co neexistuje.
 
Žalobami podobného typu se to v poslední době jen hemží. Státní České dráhy je podávají, státní úřady je podávají, brzy je začne podávat i státní ČEZ? Přesně v duchu ochrany proti útokům na „socialistické zřízení“?  Přípustnost takových žalob by si měla soudní moc vyjasnit už na těch prvních článcích, nikoliv až na Nejvyšších soudech. Protože činovníci státních firem, kteří žaloby podávají, opravdu sledují jen šikanu kritika jejich práce a nic jiného. Ze svého platu soudní poplatky neplatí, ani advokáty ne, a jen celý systém zbytečně zatěžují svou osobní mstou. Být soudcem, k takovým hrátkám státních úředníků bych se nepropůjčil. Když už pro nic jiného, tak proto, že takové jednání ihned vyvolává podezření, že v celé věci je jen další korupce, tentokráte soudců.
 
Po vyjádření řady špiček soudní moci v soukromého rozhovoru s americkým velvyslancem, které mělo potvrzovat existenci justiční mafie, a po zprávě BIS, která nepokrytě o korupci justice hovoří (jistě zahrnuje i státní zástupce), navíc po aféře šesti soudců, jejichž jmenování není nikdo schopen prokázat, je pozice důvěry v moc soudní hodně narušena. A pokud soudci předvolání na jednání  soudu budou posílat fixním doručením s vykázáním do 24 hodin a lhůtou 10 dnů pro jednání v době dovolených,(jak se již stalo) pak je zřejmé, že jsou mezi soudci ti, kteří by tam nikdy neměli být. Kontrola soudní moci je omezená, avšak neplatí, že není. Ta nejdůležitější je ale na soudech samotných.  A začíná to odmítnutím zjevně šikanózních a materiálně nesmyslných žalob, které státní úředníci podávají za naše peníze. Na osobní msty jim je nesvěřujeme.