EURO 35/2011

Sockarta, což bude zřejmě brzy nelichotivá přezdívka „karty sociálních systémů“, je projekt, který by měl daňový poplatník bděle sledovat hned z několika důvodů. Tím prvním je ekonomické porovnání přínosů a nákladů, druhým je ochrana osobních údajů před potenciálně velmi vlezlým okem Velkého bratra, třetím je sociální stigma, jež může být s jejím užíváním spojeno.

V Česku je přes 6000 obcí a většina z nich nemá žádné bankomaty – kupříkladu Česká spořitelna, o níž se v souvislosti s výběrovým řízením na provozovatele sockarty v kuloárech hovoří jako o favoritovi, jich má podle webových stránek 1317. Samozřejmě koncentrovaných ve velkých aglomeracích. Dokonce i v případě dávek v hmotné nouzi, kde jsou sociálně inženýrské ambice spojované se sockartou největší, je dostává 24 procent příjemců na bankovní účet, k němuž má většina klientů vydanou platební kartu. U dávek státní sociální pomoci, jež jsou z hlediska finančního objemu nejvýznamnější skupinou, je to však 64 procent. Pro srovnání například s USA, kde se rovněž přechází na elektronický systém povinně pro všechny příjemce dávek od roku 2013, je jejich „sockarta“ Direct Express nabízena pouze těm příjemcům sociálních dávek, kteří nemají zřízen bankovní účet. To je ovšem podstatný rozdíl: v Americe si můžete vybrat, v Česku nikoli.

Nechat protékat potenciálně obrovský objem peněz (zvlášť pokud by se přes karty začaly vyplácet i důchody) přes jednu banku, která splní podivná kritéria výběrového řízení, jež vůbec nemají snahu maximalizovat přínos pro držitele karet, to je z hlediska konkurenčního prostředí na beztak již vysoce koncentrovaném českém bankovním trhu natolik chybný záměr, že mě překvapuje, proč se proti tomu dosud nevzbouřila celá odborná ekonomická veřejnost. Holt chytré načasování na letní měsíce.

Pro mnohé Čechy je přechod na sociální kartu spojen s nepohodlím, vícenáklady, ušlými úroky a zvýšenými riziky. Zejména v případě těch, kteří si již dnes nechávají posílat sociální dávky na svůj účet nebo je dostávají od poštovních doručovatelů v hotovosti, na čemž zejména důchodci pochopitelně velmi lpějí. Bezplatný standard služeb zakotvený v podmínkách výběrového řízení je navíc velmi úzký: jeden výběr hotovosti zdarma na kartu bude nutit příjemce vybrat všechno naráz, navíc z omezeného počtu bankomatů, což je špatně. Nic se nepíše o zhodnocení zůstatků, což je samozřejmě taky špatně, a jednou převést všechno na vlastní účet zdarma, to je rovněž pěkná hovadina, protože jste to mohli mít na účtu rovnou.

Argument ministerstva práce a sociálních věcí, že karta má generovat podstatné úspory, stojí na vodě. Pokud stát nechce nadále platit České poště za doručování výplat v hotovosti, může jejich výplatu zatížit poplatkem, který by poště uhradil prokázané náklady, a vytvořit tím ekonomický stimul u příjemců dávek pro přechod na bezhotovostní převody na účet do kterékoli banky určené klientem.

Dalším argumentem obhájců projektu je omezit možnost zneužívání dávek tím, že pro příjemce účelových příspěvků bude užití karet limitováno na nákup služeb a zboží „nezávadného charakteru“. Sociální antropolog by hovořil o vytvoření sociálního stigmatu, jež je úmyslně do karty sociálního systému vloženo, snad ve víře, že bude příjemce účelových dávek odrazovat od života na dávkách vůbec, případně bude komplikovat přístup k závadným aktivitám nebo zboží. Ekonom řekne, že kvazipeníze ze sockaret budou směňovány za reálné peníze v nevýhodném kurzu. Profitovat bude samozřejmě „směnárník“.

Další kategorií příjemců účelových dávek, kde se od sockarty očekává účelová vazba, jsou příspěvky na péči. Je-li toto cílem, pak jednodušší systém je vydat příjemcům vouchery nebo šeky, zkrátka poukázky, jež by vystavil příjemce dávky na jméno registrovaného poskytovatele, který by si je mohl nechat proplatit. Zejména v případě terénních služeb typu homecare je to jednodušší než je vybavit terminály. U stacionárních zařízení není nic jednoduššího než posílat peníze rovnou poskytovateli.

Chce-li ministerstvo udělat pořádek v databázích, aby v reálném čase vědělo, kdo které dávky bere, budiž, to mělo dělat dávno, respektive problém neměl nikdy vzniknout. Chce-li ušetřit na poštovném, pojďme se o tom bavit. Chce-li však v podstatě celý národ strkat do nějakého orwellovského systému, který přinese významnou tržní výhodu jednomu či několika vyvoleným subjektům, pak je třeba říct NE, NE a ještě stokrát NE.