V mém slovníku (a jistě nejen v mém) nemá slovo „policajt“ hanlivý význam. Označuje člověka, který propadl povolání policisty tělem i duší se stejnou oddaností, s jakou by se upsal ďáblu. „Policista“ je označení povolání, „policajt“ osudového poslání.  Jednoho takového odsoudil 4.října 2011 senát předsedy Richarda Skýby Okresního soudu v Liberci na 4 roky do vězení a k zákazu činnosti u policie na dobu deseti let (ve skutečnosti vzhledem  k věku navždy). Dvěma spoluobžalovaným udělil podmíněné tresty v trvání 10 a 8 měsíců a dvouleté zákazy činnosti. Rozsudek není pravomocný, neb žalobce se odvolal v neprospěch obžalovaných a ve svůj prospěch odsouzení.

Některými souvislostmi mi událost připomíná odsouzení bývalého policejního specialisty na finanční kriminalitu Jana Mareše, který vyšetřoval velké kauzy jako krach Agrobanky a Skloexportu, a chodil tak dlouho po světě a u piva vyprávěl, že Josef Tošovský a Ota Kaftan jsou zločinci, až za vlády zmíněného Josefa Tošovského na něj Inspekce ministra vnitra nasadila provokatéra z řad jím vyšetřovaných pachatelů a zatkla jej dříve, než stačil otevřít obálku s údajným úplatkem, kterou mu její zločinný pomocník podstrčil. Mám totiž dojem, že také čas k odchodu Miroslava Dvořáka se naplnil, aniž bych si troufl posuzovat, zda to bylo právem či neprávem. V obou případech se vnucuje otázka, zda to nešlo zařídit kulturněji.

Výše zmíněný závěr soudu s bývalým libereckým okresním ředitelem policie Miroslavem Dvořákem a spoluobžalovanými zaznamenala všechna hlavní média. Oficiálnímu obrazu chybí ale některé podrobnosti a souvislosti.

Na předcházejícím jednání dne 26.srpna 2011 soud ukončil dokazování, vyslechl závěrečné návrhy stran a poslední slova obžalovaných. Hlavní líčení pak bylo odročeno na 4. října 2011 za účelem přípravy a vyhlášení rozsudku. Předpokládal jsem, že v tomto procesním stavu se 4.října neodehraje nic více než vyhlášení rozsudku. Ale čekalo nás překvapení: předseda senátu se dotázal stran, zda mají další návrhy na dokazování a po záporných odpovědích znova vyzval k závěrečným řečem. Strany se ale odvolaly na svá vystoupení na předešlém jednání. Je to neobvyklý postup.

Následovala 15minutová přestávka na poradu senátu a až po ní došlo na rozsudek. Úvodní část byla čtena. Následující krátké odůvodnění bylo neslanou-nemastnou improvizací, která vedla  k dojmu, že soud vytvořil z řídké, leč rozsáhlé sítě skutkových zjištění – převážně nesouvislých a nejednoznačných záznamů z odposlechů a svědectví- ucelené obrazy skutkových dějů  vložením vyfabulovaných významových souvislostí za důsledného používání zásady „in dubio CONTRA reo“ ( v pochybnostech v neprospěch obviněného). Soud měl jasno také o motivací jednání ústředního obžalovaného Miroslava Dvořáka, která dle jeho úsudku byla samozřejmě nízká. Například jeho záměr umístit na přechody přes silnice u škol radary hodnotil jako vytvoření potřeby nákupu radarů, kterým si připravil výchozí postavení pro uplatnění požadavku na úplatek od jejich dodavatele. Že by motivem mohla být neuhasitelná ctižádost mít náskok před kolegy, přinést něco nového, čím se jiné policejní útvary nemohou pochlubit, být ze všech nejlepší, nepřišlo soudu vůbec na mysl. Přitom ctižádost prostupuje celé obžalobou zobrazené chování obžalovaného a je vedle přísnosti k podřízeným podstatnou složkou jeho obrazu „středověkého gubernátora.“  Perlou ve vystoupení předsedy senátu bylo vyjádření podivu nad jmenováním obžalovaného Miroslava Dvořáka do vysoké policejní funkce, k jejímuž výkonu nebyl dle jeho názoru způsobilý. Soudce se možná snažil vyrovnat žalobci, který se v závěrečné řeči vyjádřil, že se obžalovaný Miroslav Dvořák choval jako středověký gubernátor. Považuji oba výroky za nepatřičné a za projev arogance obou činitelů, jímž by se měli kázeňsky zabývat jejich představení. Hodnocení chování a způsobilosti k výkonu funkce obžalovaného nebylo předmětem řízení, nemělo význam pro objasnění skutkové podstaty,  dotýkalo se jeho osobní důstojnosti, ale také zpochybňovalo úroveň personálních rozhodnutí velení PČR. Pohříchu v praxi soudce Richarda Skýby nejde o výjimečný úkaz. Mám ve svém archivu rozsudek, v jehož odůvodnění dokazoval sklon odsouzeného k zločinnému jednání odkazem na dávno zahlazené, více než 10 let staré rozsudky za bagatelní nenásilné trestné činy, po nichž se již dalšího trestného jednání nedopouštěl, přestože podle zákona je soud zmiňovat nesměl. Sestru odsouzeného jako svědkyni obhajoby pak veřejně v soudní síni ponížil, když ji přinutil, aby vypovídala o skutkové podstatě dávných prohřešků svého bratra.

Předběžný výsledek řízení odhaluje jednu z příčin přetížení soudů: nepřesnou práci státního zastupitelství. Obžaloba byla podána k sedmi útokům trestné činnosti proti šesti obžalovaným. Rozsudkem byla přijata v šesti bodech ze sedmi, ale tři obžalovaní byli zproštěni obžaloby. Soud se musel téměř rok přehrabovat v balastu důkazních prostředků nestejné hodnoty, aby z nich mohl vyloupnout jádro, na němž pak postavil rozsudek. Ve ztraceném čase by se jinak mohl věnovat dalšímu řízení.

Tři obžalovaní museli prožít téměř rok plný zbytečného napětí, než se dočkali zproštění. Za způsobené nepříjemnosti je nikdo neodškodní, ani se jim nikdo neomluvil. Tento výsledek svědčí v neprospěch státního zastupitelství. Jeho obraz navíc poškodil státní zástupce Radim Kadlček, který na jednání dne  26.srpna 2011 doslova oddrmolil z papíru závěrečnou řeč, kterou si přinesl již připravenou předem, tedy nezohledňující dokazování až do konce.

V řízení se projevila také problematičnost působení příslušníků tzv. „starých struktur“ v orgánech dnešního rádoby demokratického a právního státu. Miroslava Dvořáka poznamenalo v dobrém i zlém smyslu dlouholeté působení u bývalé Veřejné bezpečnosti. V té době byly bezpečnostní složky neformálně podřízeny aparátu komunistické strany. Poslušnost požadavkům aparátčíků byla samozřejmostí. V takových podmínkách si Miroslav Dvořák nemohl vypěstovat imunitu proti vlivu politických činitelů. Když z krajského státního zastupitelství unikla nepravdivá zpráva o zahájení policejního vyšetřování proti Martinu Seppovi, tehdy kandidujícímu do krajského zastupitelstva za ČSSD, a europoslanec Robert Dušek požádal Miroslava Dvořáka o prověření její pravdivosti, obžalovanému samozřejmě nepřipadla jeho žádost nepatřičná a snažil se vyhovět: kdyby se na něj s něčím takovým obrátil před Listopadem 1989 tajemník státostrany, možná by se při převzetí požadavku i postavil do pozoru a zasalutoval (přeháním pro názornost). Ostatně z laického pohledu se taková zvědavost europoslance zdá být pochopitelná: nemělo by smysl kandidovat někoho, proti komu bude v brzké době zahájeno trestní stíhání. A od toho by se mělo odvíjet posuzování společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného. Miroslav Dvořák nakonec nic nezjistil, protože jeho podřízení  se drželi předpisů, odbyli ho a nejníže postavený z nich si popílil se sepsáním úředního záznamu o nemístné zvědavosti nadřízeného, s kterým jej pak „práskl“ Inspekci PČR, a spustil tím lavinu.  

Podobnou „sníženou imunitu“ mohou vykazovat všichni příslušníci orgánů činných v trestném řízení, kteří začínali kariéru v té době, a jejich „svůdci“ nemusí být nutně jen politici, ale také bývalí kolegové a různé jiné „staré struktury“. Zvlášť významně se tento vliv může uplatňovat ve státním zastupitelství, kde bývalí prokurátoři, vesměs členové KSČ, drží většinu vedoucích míst. Státní zastupitelství je nejlépe zachovaným skanzenem výkonné moci předlistopadového režimu.

Nemá smysl hodnotit rozsudek bez znalosti písemného vyhotovení. Ostatně nepravomocný rozsudek nestojí příliš za námahu. Nicméně z obsahu celého jednání vyplývá pochybnost, zda bylo správné, že se řízení proti Miroslavu Dvořákovi a spoluobžalovaným vedlo u Okresního soudu v Liberci, byť se prvoplánově jedná o věcně a místně příslušný soud. Liberec je poměrně malé město, v němž se zná každý s každým a policejní ředitel patří k místním celebritám. Policejní ředitelství pořádalo řadu společenských akcí zčásti i mezinárodní povahy, jichž se zúčastňovali místní veřejní činitelé. U IPČR, která jej vyšetřovala, slouží i jeho bývalí podřízení. Vznikla pak  např. absurdní situace, když se obžalovaný domáhal svědectví ve svůj prospěch od okresního státního zástupce, jehož úřad dozoroval vyšetřování proti němu, a když se obrátil i na jeho manželku-místopředsedkyni soudu, který ho soudil. V podstatě po nich chtěl, aby dosvědčili, že se dobře a zdarma najedli a napili na společenských akcích PČR, které organizoval za peníze od sponzorů, jež si dle rozsudku měl nechat pro vlastní potřebu..

 Mimo to nelze dát ruku do ohně za nepodjatost předsedy senátu, který byl za nevhodné vystupování v tomto řízení potrestán výtkou místopředsedkyně soudu. Dále zpochybňuje nepodjatost celého soudu skutečnost, že místopředsedkyně soudu byla v souvislosti s tímto řízením potrestána výtkou předsedkyně Nejvyššího soudu ČR za překročení pravomoci. Soud, izolovaný od místních vlivů, by měl  pro objektivní posouzení věci pohodovější postavení.

Ve dvou věcech však jednoznačně odporuji obžalobě i rozsudku: především v nadhodnocení společenské nebezpečnosti části popsaných skutků. Žaloba viní Miroslava Dvořáka z takových „zločinů“ jako je použití civilních zaměstnanců PČR k práci na zařízeních Sportovního klubu policie a Mezinárodní policejní agentury IPA, oprava zdarma získaných šlapadel v policejních dílnách rovněž pro Sportovní klub policie, či dovoz darovaného piva na společenské akce PČR, hodnocený dokonce jako dovoz pro osobní potřebu obžalovaného. Samozřejmě, po formální stránce došlo k pochybení, ale nepřímo šlo o službu policistům. Jsem přesvědčen, že společenská nebezpečnost takového jednání nedosahuje intenzity nutné pro to, aby skutek byl uznán za trestný čin. Dále se soud u jednotlivostí nezabýval výší způsobené škody, která je rozlišujícím kritériem mezi přestupkem a trestným činem. Platí to pro „zločiny“ takového typu, jako je příležitostné odvezení pračky do bytu švagrové odsouzeného policejním autem a další.

Ale nezaskočilo mě, že soudce Richard Skýba i v tomto směru vyhověl žalobci: vždyť už dříve jsem ho viděl vynést na návrh žalobce rozsudek na základě důkazu, předtím označeného Nejvyšším soudem ČR za nepoužitelný. Rozsudek pak zrušil Nejvyšší soud ČR, který ve veřejném jednání  zprostil obžalovaného viny.

Pochybuji o tom, že tento rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Netvrdím ovšem, že v konečné fázi dojde k úplnému zproštění viny všech obžalovaných, protože soud má právo „uvěřit“, tedy vyložit skutková zjištění účelově tak, jak potřebuje.