Na všechno buď připraven! (4) – Nemocnice
Petr Štěpánek

Strhující příběh z let, kdy šlo doopravdy a doslova o krk.

(Dvacetiletý Lubka Školoud spolu s několika kamarády ze skautského oddílu v roce 1949 odpálil v předvečer krajské konference KSČ podomácku vyrobenou petardu ve stranické propagační prodejně v Hradci Králové. Stalo se to v noci, nikomu neublížili, nikoho neohrozili. Měl za to návrh na trest smrti. Nakonec vyfasoval čtrnáct let. Po dvou útěcích si měl odsedět trest v celkové výši 36 let. Kniha Na všechno buď připraven! vyjde 27. října v nakladatelství Mladá fronta. V ukázce zastihujeme Školouda v okamžiku, kdy jej na prvním útěku z jáchymovského lágru rozstřílelo estébácké komando.)

Nemocnice

Když jsem začal zase vnímat, uvědomil jsem si, že ležím v nemocničním pokoji. Musel jsem se hodně namáhat, abych si vybavil, co se se mnou vlastně stalo. Cítil jsem se slabý a nemohl pohnout ani prstem. U mé postele na židli seděl nějaký chlap v civilu. Na prstech, kterými jsem nemohl hýbat, jsem si spočítal, že je to estébák.

Na pokoji leželo ještě šest dalších pacientů. Vedle mě vlevo padesátník, který příšerně řval. Později jsem zjistil, že mu uřízli nohy a má kruté bolesti.

Mě nic nebolelo. Všechno jsem měl otupělé, jen oči a mozek fungovaly. Byla noc a od chvíle, kdy mě rozstříleli, uběhl den. Vědomí se pomalu navracelo čím dál víc a k ránu jsem začal pociťovat obrovskou žízeň. Vizita zamířila rovnou ke mně. Ptali se, jak mi je, a já zablekotal, že mám žízeň. Vysvětlili mi, že ještě nemohu dostat napít. Domnívali se, že mám průstřel něčeho, čemu by tekutiny mohly uškodit. Na co se vyptávali dál, už nevím, ale byli na mě milí.

Zato chlap, co mi seděl u postele, se na mě díval nevraživě a začínal mě pomalu strašně štvát. Během dne to vyvrcholilo. Rozeřval jsem se na něj, co mi hlasivky stačily. Asi mi nějak přeskočilo v hlavě nebo jsem si uvědomil, že budu nadosmrti mrzák. Vyčetl jsem mu všechny popravené, jáchymovské tábory, politické vězně, prostě všechno, co mě napadlo. Potom jsem zase upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, zjistil jsem, že u mé postele již nesedí. V době mého bezvědomí jej doktoři vykázali na chodbu, aby mě neznervózňoval. Přecházel tam a občas mrkl do pokoje, jestli jsem se mu neodplazil.

První, kdo se se mnou dal do řeči, byl asi třicetiletý invalida. Měl zakrnělé nohy po obrně. Povzbudivě na mě mrkal a dělal významná gesta směrem k estébákovi, který přecházel po chodbě. Vida, i tady mám přátele. Donesli mi konečně napít.

Na pokoji jsem byl nejmladší a sestry, které mě ošetřovaly, byly mé vrstevnice. Říkali mi vojáku, protože na mé ceduli nad postelí nebylo nic napsáno. Moje jméno bylo státním tajemstvím.

Tři dny se se mnou nedělo nic. Během té doby jsem se dozvěděl, že mě museli operovat bez narkózy, poněvadž jsem ztratil spoustu krve. Matně jsem si vybavoval reflektor, který mi při operaci svítil do obličeje, a příšernou bolest, kterou jsem zakoušel, když mi nějakými dráty prošťouchávali rameno. Sestry mě každou chvíli přebalovaly a vždycky na to potřebovaly asi kilometr obvazů. Rychle jsem přicházel k sobě a brzy zjistil, že mohu hýbat levou rukou, levou nohou a pozvednout hlavu. Nic víc.

Fáči jsem měl obandážovaná prsa, pravou nohu a pánev. Ohmatáváním jsem přišel na to, že nad konečníkem mám asi pěticentimetrovou díru, do které se mi vejde celý prst. Přišla vizita a já jí oznámil, že mám vzadu díru.

„To my víme,“ odpověděli.

Myslel jsem, že nevědí, o kterou díru se jedná, tak jsem to upřesnil. Zase mi řekli, že to vědí, ale že to nejde nijak zavázat. Musí se to prý zavřít samo. Zeptal jsem se, kde všude jsem vlastně ještě rozstřílený, a jeden mi odpověděl:

„Člověče, vy jste jako řešeto.“

Řešeto jsem nikdy v životě neviděl a dodneška nevím, jak vypadá, ale asi tak, jak jsem tehdy vypadal já.

Další katastrofa nastala, když jsem potřeboval močit. Dlouho jsem to držel, ale pak už to nešlo. Požádal jsem sestru, aby mě dopravila na záchod.

„Vojáku, ty ses asi zbláznil,“ okřikla mě a příslušné zařízení mi sama obsloužila. Mohl jsem se propadnout studem. Podobně se to opakovalo i s velkou stranou. Příšerná bolest. Přicházel jsem už nějak k sobě a všechno mě začínalo bolet. Kdyby ty holky nebyly tak mladé, řval bych. Takhle jsem se styděl a dělal hrdinu.

Dalším zážitkem byly návštěvy. Mě sice nikdo kromě estébáků a doktorů nenavštěvoval, ale sledoval jsem ostatní. Návštěva vešla do dveří, mě si nevšímala a zamířila ke svému drahému. Ten jí honem vyoslil, co jsem zač, a hned si mě začali prohlížet jak nějaký vzácný exemplář. Asi jsem taky byl.

Estébáci se po osmi hodinách střídali. Ani pro ně to jistě nebyl žádný med courat osm hodin po chodbě a dávat na mě bacha. Navíc se na ně lidi dívali dost nevraživě. Po nemocnice se brzy rozkřiklo, že tu leží nějaký Kristus, kterému moc ublížili, a tak se na mě chodili dívat i z ostatních pokojů. Jednoho chlapa chtěl estébák vyhodit. Chlap se ale nedal a estébákovi ještě vynadal:

„Podívejte, co jste s tím klukem udělali! Vždyť jste jako Němci!“

A estébák se kupodivu zastyděl a oháněl se tím, že on mi to neudělal. To sice byla pravda, jenže některý z jeho kolegů, co mě ve skutečnosti rozstřílel, nejspíš dostal Řád Vítězného února nebo podobnou medaili.

Jednoho dne přijel obrovský chlap s nemocničním vozíkem, za pomoci sester mě na něj naložil jako kus dřeva, a že mě odveze na rentgen. Estébák se motal kolem a zřízenec spustil divnou řečí:

„Moc se s ním bavit nebudeme. Je to asi pěknej ptáček!“ A podobně.

Já si v duchu říkal:

„Ty seš ňákej blbec, na červeno vobarvenej!“

Vezl mě po chodbě a vyprávěl si s estébákem. Když dojeli k rentgenu, otevřel rozšupovací dveře a strčil mě s vozíkem dovnitř. Estébák se cpal taky, ale zřízenec ho svojí obrovskou rukou vystrčil za dveře.

„Sem nesmíš!“ povídá, „tady maj vstup jen nemocniční zaměstnanci. Ale neboj se, já ti toho gaunera vohlídám!“

Zabouchl dveře, podíval se na mě a docela vlídným hlasem mi řekl:

„Gauner je von, ne ty!“

Prostě sehrál to bezvadně a byl to můj člověk.

Do místnosti s rentgenem vedly ještě jedny dveře a těmi vešlo několik dalších lidí. Vyptávali se mě na všechno možné o lágrech a jestli znám z Jáchymova toho a toho. U hlavy mi stály dvě řádové sestry, jedna držela v ruce růženec a modlila se, druhá mne hladila po vlasech. Potom mě hranol odvezl nazpátek a před estébákem mi pochopitelně zase nadával.

Můj pobyt v duchcovské nemocnici však neměl dlouhého trvání. Už čtvrtý den přijeli estébáci, že si mě odvezou. Doktoři jim to nedovolili. Sedmý den tam byli znovu. Zas je vykázali, že nejsem schopen převozu. Nejdřív prý za měsíc. Desátý den v noci mě prostě ukradli. Sestra, která měla službu, se jim v tom snažila zabránit, ale nic nezmohla.

 

Mukl je tvor žijící odděleně od samiček. V přírodě se vyskytuje velice zřídka. Objeví-li se přece tu a tam, bývají na něho pořádány hony. (ilustrace Lubomír Školoud)



___________________________________________________________________________________