Německo hlásí procitnutí
Rudolf Mládek

Když Spolková republika Německo v euforii z pádu východního socialismu a komunismu vyzvala k zavedení jednotné měny euro, ve skutečnosti se od počátku jednalo spíše o „euromarku“.  Ta v podobě měny „Euro“ měla mít několik funkcí. Poprvé umně skryla jednocení Německa, které se zpátky stalo evropským hegemonem.  Podruhé přilákala do Evropy nebývalé množství kapitálu, který se sám nabízel za levné úroky. To Německu, zemi s vysokým podílem exportu vyhovovalo, protože jeho výrobky se díky úvěrům staly dostupné na většině evropských trzích. Nezřídka na dluh, ale plány růstu eurozóny byly optimistické a východní trhy byly hladové po spotřebním zboží, které bylo možné dodávat i v řádově horších kvalitách, než na trhy eurozóny.


Špatné vlády a jejich nehospodárnost, která byla výsměchem Maastrichtským kritériím, Německo ponechávala klidným, protože si plýtvající státy u německých bank půjčovaly na pěkné úroky a banky vykazovaly tučné zisky. Denominovány v eurech pak zaručovaly německým bankám prostor pro další expanzi, která se realizovala hlavně v amerických produktech. Bohužel se jednalo o produkty toxické. Následná záchrana jenom sedmi zemských bank stála Berlín 600 miliard euro. Krize 2008 sice poodhalila jak je systém neřízeného eura rizikový, ale poodhalení zapadlo ve víru optimistických hesel.  Jenomže dnes se i pro Německo euro stalo přítěží.
 
Hlasy z Berlína, že Německo euro opustí, jsou sice jen z říše pohádek, ale němečtí ekonomové si uvědomují, že držet u moci korupční a nezodpovědné vlády dalšími euro půjčkami sice dává naději na splacení těchto dluhů v eurech, ale za cenu dalšího státního dluhu Německa a rizika ztráty prestižního ratingu. Je skoro jisté, že davy protestující v zadlužených zemích nakonec tyto zčásti zkorumpované, zčásti neschopné vlády vymění. Ať už volbou nebo jinak.  Rok 1968 se opakovat nebude. Doba je jiná. Krize se vrací a bude silnější, než ta v roce 2008.

Nová krize by mohla být navíc doprovázena vystoupením z eurozóny jakéhokoliv státu. Zatímco zadlužený stát vyloučen být nemůže, vystoupit může kdokoliv a kdykoliv. Otázku, proč tak Řekové dodnes neučinili, si každý asi zodpoví sám. Seriózní vláda by to udělala dávno. Řecké korupční kartely zachraňují, co mohou a před svým útěkem už skupují drahé nemovitosti v cizích zemích.
Je nesporné, že návrat některých zemí eurozóny k původním národním měnám (pokud se tak stane) povede k okamžité devalvaci vůči euru. Ekonomické důsledky jsou z toho zřejmé. Německo a jeho plán na kompaktnost eurozóny by sice zachránil vstup zemí, které tak velké problémy s dluhy nemají, třeba Švédska, Dánska, možná i Polska, ale dnes vstup do klubu eura není výsadou a potvrzením dosaženého úspěchu. Je jen nelákavou vidinou doprovázenou okamžitým splácením dluhů jiných zemí. Nikoliv zchudlých, ale vykradených a s papaláši žijícími si nad poměry.
 
Proto Němci už dnes vyhlašují plán na odpis 60% veškerých dluhů Řecka, čímž děsí Francii, která spadla do stejné pasti zdánlivě výhodných půjček a nákupu státních dluhopisů a vyděšena je i Evropská centrální banka (ECB).  Krizové jednání kancléřky Merkelové, prezidenta Sarkozyho a guvernéra ECB Tricheta stejně nic nového nepřinese a propagovaný euroval je jen fasáda na získání času do konce roku 2012, kdy ve Francii a Německu proběhnou volby. Jenomže Sarkozyho by dnes porazila i průměrná provinční politička a Merkelová už vyděsila Němce natolik, že její zdánlivě neotřesitelné postavení může nabrat neotřesitelnou nepotopitelnost Titaniku. I průměrný Němec ví, že nelze dluhy ostatních států uhradit a nelze ani vlády dlužných zemí postihnout, protože europrávo, právě v ekonomické oblasti, doslova vyšumělo, protože to všem euro hráčům vyhovovalo.
 
Pravidla bez sankcí jsou proklamace a přehlížení zlodějny vede k tomu, že zloděj nakonec nejvíce okrade přehlížejícího. Integrace Evropy bez morálky a idejí je proto zjevně nemožná. Místo sjednocování evropských národů jsme totiž svědky laciného kupčení a výprodeje politiky tzv. trhům.  Fangličky a líbivá hesla nezakryjí prázdnotu konání Evropské komise a její bezradnost. A pokud se tato prázdnota promění v ekonomickou propast, je marné postiženým lidem spílat do „nenažranců“, jak to někteří činí. Z přejedení se sebevraždy obvykle nepáchají. Z beznaděje ano.
 
Němci jsou si dobře vědomi, že zavedení eura přineslo právě jejich ekonomice výhody, že to byli oni, kdo nečinně přihlíželi a dokonce se sami podíleli na neplnění pravidel a nyní jsou to oni, kdo stojí před rozhodnutím, co dál. Navýšení dalších záruk i peněz už logicky odmítají.  EU je možné nabídnout ale jen dvě varianty. Tu, která se stále omílá a představuje další vršení záruk a další zvyšování rizik a zadlužení. Nebo realistickou, s pověstnou kázní a perfekcionalismem, který Němci tak dobře umí. To každému vyhovovat nebude. Nevadí. Evropská unie musí tak trochu znovu na start, nebo spíše se vrátit zpět na dráhu vedoucí k úspěchu. Schumanův efekt sněhové koule, kdy se na úspěchy Francie a Německa nabalovaly další přistupující státy, se ztratil a pomyslná koule evropského sjednocování taje a dělá za sebou ošklivé louže.
 
Bezbolestná cesta k nápravě neexistuje a zjevná dvourychlostní eurozóna se hroutí. Takže, buď si to Němci a Francouzi uvědomí, nebo ta jejich už skoro směšná eurovalová potěmkiáda pojede ještě pár let. Do roku 2013. Pak Sarkozyho a Merkelovou vystřídají jíní. Snad to budou více ekonomové, než populističtí politici. Pokud ne, konec Evropské unie bude možné začít odpočítávat.

___________________________________________________________________________________