Svědectví o posledních minutách života libyjského diktátora Kaddáfího se značně různí - zřejmě podle gusta, těch falešných, či skutečných svědků...

Jedni nadšeně vyprávějí o Kaddáfím zalezlém v odpadní stoce, žadonícím o milost, druzí zase líčí tu zvrhlost, krvežíznivost davu…

Nemohu se v tomto ohledu tak zcela ztotožnit s názorem oblíbeného autora - Václava Vlka st. z Neviditelného psa, který v pondělním vydání píše o kňouralech a pokrytcích - ronících teď krokodýlí slzy nad mrtvolou odpudivého zločince…

Ty televizní záběry vláčeného lidského těla ulicemi, stovky Libyjců s mobily v ruce, předhánějících se v pořizování si osobních snímků s tělem zmasakrovaného diktátora, to tedy není nic pro mě! Nemohu se ubránit dojmu, že takové účtování s minulostí, cosi nepěkného naznačuje o budoucnosti Libye. (Ostatně, moc pěkně o tom na Virtually.cz dnes zpívá Jarek Nohavica)

Je to ale ještě složitější, neboť na druhé straně, se mi také ekluje, že zjevné zrůdy, mající na svědomí tolik lidského utrpení, neštěstí, životů - dnes, namísto trestu, obvykle dostávají příležitost předvádět se u mezinárodních soudů a v tom horším případě, skvěle zaopatřeni, trávit zbytek života v luxusních kriminálech…

Co už se stalo - stalo se. Není na škodu se o to pohádat, ale určitě nesrovnatelně větším problémem je další fakt, který ve svém komentáři Václav Vlk připomíná - totiž tragický stav nejrůznějších mezinárodních společenství.Vždyť tenhle Kaddáffí byl nejen nemilosrdným diktátorem Libye, ale rovněž i demokraticky zvoleným předsedou Organizace africké jednoty…

Co asi můžeme od takových vrcholných mezinárodních organizací čekat?!