Opožděné setkání
Aleš Knapp


(o knize Milana Kundery Setkání, která vyšla loni zjara)

O francouzsky psané knize Milana Kundery Setkání (Une rencontre), která vyšla v březnu 2009, odmítla Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky ČRo 3 – Vltava vedená ing. Antonínem Pfeiferem v deníku aktualit Mozaika/Spektrum referovat – se zdůvodněním, že deník je téměř na tři měsíce dopředu „rozplánován“ pro jiná témata. Po uplynutí oné lhůty se vedoucí nechal slyšet, že Mozaika a Spektrum jsou určeny pro aktuality, nikoli pro informace o měsíce „staré“ knize. Následující, rozšířená reflexe nad Kunderovou knihou měla ve Víkendové příloze Vltavy doplnit pásmo redaktora brněnského studia ČRo Tomáše Sedláčka o loňské kunderovské konferenci v Brně. Čekala tak na zveřejnění do 19. prosince 2009 a těžko jsem ji mohl nazvat jinak než „Opožděné setkání“. Z důvodů mně neznámých Sedláček svůj pořad vzdal. Rozhlasovou podobu „Opožděného setkání“ za doprovodu Beethovenovy sonáty Pro kladívkový klavír najdete zde
Hudba: ♪♫♫
V nové knize esejů, psané francouzsky a vydané letos koncem března s názvem Une rencontre čili Setkání, se Milan Kundera věnuje z hudebníků nejenom svému oblíbenému Leoši Janáčkovi a jeho operám. Zaujme, že v textu, jehož titulek se dá přeložit jako „Sen o integrálním dědictví u Beethovena“, je řeč rovněž o tématu řekněme „čistě“ muzikologickém, navíc o tématu vztahujícím se k tak zvaně absolutní hudbě. Čili ne k operám, nýbrž k hudbě jako takové, bez mimohudebních obsahů. Kundera upozorňuje, jak se v Beethovenových klavírních sonátách opus 106 „Für das Hammerklavier“ a opus 110 setkává polyfonní, tedy mnohohlasá hudba, pokrývající řadu století od středověku až po Bacha, s hudbou takřečeno homofonní: s hudbou, která se zrodila po Bachovi v Beethovenově epoše, v klasicismu. Beethoven tak jako by chtěl být dědicem celé evropské hudební kultury od jejích počátků.
Hudba: ♪♫♫
Ve chvíli, kdy se ode mne zřejmě čeká, že se ve svém referátu o Kunderově knize budu vyjadřovat i k záležitostem, které s ní přímo nesouvisejí, právě v této chvíli asi jednoho potěší a jiného zklame, že tak neučiním. Že začínáme právě Beethovenem, budiž chápáno coby pocta umění jako takovému, schopnému vzdorovat mimouměleckým intervencím a výkladům. Na brněnské konferenci o Kunderovi jsem nebyl. Informaci o jejím konání ani pozvánku neobdržel. A i kdyby ano, nepřijel bych. Mimo jiné z toho důvodu, že jsem Kunderovu novou knihu hodlal číst s čistou hlavou. Referáty z konference neznám, nic mi od textů, v Kunderově knize obsažených, neodvádí pozornost.
Překládat francouzský titul Une rencontre čili Setkání jako „Srážka“ – jak to učinila agentura ČTK a v souladu s ní odpapouškovala řada médií - je špatné. Situaci, vzniklou po loňském „případu Respekt“, se ale ani zkreslujícím překladem titulu vyhrotit nepodařilo. Srážka, o níž zřejmě někdo stál, se nekoná. Rovněž není pravda, že by se Kundera v některém z esejů v knize ptal „Kolikrát se Anna Karenina milovala s Vronským?“ A svěřuje-li se, že nečetl žádnou Solženicynovu knihu, není to Kunderovo kajícné přiznání. Je to zdůvodněný krok, se kterým těžko lze nesouhlasit. Solženicynovo halasné zaujímání stanovisek, jak Kundera napsal, totiž Milana Kunderu přivedlo k poznatku, že všechno, co chce Solženicyn ve svých knihách sdělit, vlastně víme už předem. Dodejme, že Milan Kundera v daném případě nejspíš uvažuje stejně moudře, jako kdysi Schopenhauer, který prohlásil, že není ani tak důležité vědět co máme číst, ale vědět, co číst nemáme.
Hudba: ♪♫♫
Kunderův soubor textů je knihou promyšleně komponovanou. Začíná úvahou nad – doslova  - „brutálním gestem malíře Francise Bacona“ a končí pojednáním o Malaparteho románu Kůže. Často se navracejícím tématem je téma humoru, ironie, smíchu, o kterém Kundera hovoří už v minulém souboru esejů Le rideau čili Opona, a které přímo vyzývá, abychom si oživili Kunderův román ze 70.let Kniha smíchu a zapomnění. „Komická absence komiky“ – tak je nazván text, ve kterém se s odvoláním na Dostojevského Idiota dozvídáme, že lidé, kteří se nejvíce smějí, mívají nejmenší, ba nižádný smysl pro humor. Kundera tak hovoří o „kolektivním bezdůvodném smíchu“. „Smíškové přijímají ostatní do svého světa smíchu bez humoru, ve kterém jsme odsouzeni žít.“ – To jsou slova Milana Kundery. Já za sebe pak dodávám, že po přečtení jeho sugestivního textu se mi v jedné zahradní restauraci nedaleko Prahy při pohledu na plnoměsíčný obličej muže, roztlemeného vlastními vtipy a vydávajícího skřeky zvané smích, udělalo poněkud nanic.
Louis –Ferdinand Céline. V loňském 11. čísle literárního obtýdeníku Tvar, v textu podepsaném porůznu se objevujícím jménem Ladislava Chateau, stojí: „Kompletní vydání Célinova díla bych si nepřála.“ Takto pohříchu jasnou výzvu k cenzuře tvorby jednoho z nejpozoruhodnějších světových spisovatelů nelze než s úsměvem odignorovat a odpovědět poukazem na text, který Kundera v knize nazval „La mort et le tralala“ čili „Smrt a tralala“. Francouzský výraz „tralala“ znamená česky cosi jako exhibicionistické stavění na odiv, okázalost. Célinova výhoda spočívá podle Kundery v tom, že na rozdíl od řady ostatních spisovatelů, kteří válku, týrání a utrpení viděli ze strany spravedlivých, ze strany budoucích vítězů, ze strany – doslova – „obětí ověnčených aureolou utrpení a nespravedlnosti“, že na rozdíl od nich vidí Céline totéž z pohledu nenáviděných. Z pohledu těch, kdo byli odsouzeni skončit na smetišti dějin. Céline jako jediný propůjčil hlas zkušenosti, které bylo zcela odebráno, zkonfiskováno sebeuspokojení spravedlivých, ona okázalá spokojenost. Bylo jí odebráno to, co se francouzsky nazývá ironicky výstižným termínem: „tralala“.
Zajímá-li někoho, jak je to vlastně s Kunderovými výpověďmi o Anně Karenině, pak vězme, že Milan Kundera se v knize neptá, jak jsme se mylně dozvěděli v Mladé frontě Dnes, kolikrát se Anna milovala s Vronským.  Ale jde mu o to ukázat, že zatímco v době Tolstého byl koitus v literatuře nepřekročitelnou bariérou, dnes nikoliv. Neděje se tak vždy ku prospěchu literárních kvalit, a stojí tudíž za to naslouchat hlasu předků. Kundera v samostatných pojednáních upozorňuje i na méně slavné světové autory jakými jsou Gudbergur Bergson, Marek Bienczyk nebo Oscar Milosz. V souvislosti s Márquezovým románem Sto roků samoty Kunderu napadá, že protagonisté velkých světových próz nemají děti. Děti nemá Don Quichote, Valmont, Markýza de Merteuil, ba z de Laclosových Nebezpečných známostí nemá děti ani ctnostná paní Prezidentová. Děti nemají ani postavy Stendhalovy, ani vypravěč Proustova Hledání ztraceného času, ani Goethův Werther či Fieldingův Tom Jones. Děti samozřejmě nemá Musilův muž bez vlastností Ulrich, ani Haškův Švejk. A u Kafky má děti jenom jedna jediná figura, Karl Rossmann, který ovšem utíká do Ameriky právě z toho důvodu, aby vymazal ze svého života dítě služky, kterou se mu za směšných okolností podařilo otěhotnět. Co ke Kunderovu zjištění dodat? Snad jen to, že mnozí čtenáři i čtenářky si absence potomků u hrdinů velkých světových románů ani nevšimli, a že kvalitní romány tedy nejsou o dětech. Děti v nich nikomu nescházejí a jejich neexistence nikoho neruší. Obavy, obsažené v Kunderově závěrečné otázce, zda se lidský jedinec v budoucnu přece jenom nerozplyne v jakémsi lidském mraveništi, proto tentokrát výjimečně nesdílím.
Ve stati o Juanu Goytisolovi upozorňuje Kundera na potřebný boj paměti proti zapomnění. Vybavuje se mi Kunderův poznatek z románu Kniha smíchu a zapomnění, ve kterém Kundera označuje Gustáva Husáka za prezidenta zapomnění a jedním dechem Karla Gotta za idiota hudby. Oba se vzájemně doplňovali. Do zapomnění – a dodejme, že u nás nejspíše i vzhledem k vydávání ve Státním nakladatelství dětské knihy - upadla i Tolstého próza Hadži Murad. Ta pojednává o válce Rusů proti Čečencům před 150 lety. Byli to totiž stejní Rusové, proti stejným Čečencům, kdo způsobili i masakr po rozpadu Sovětského svazu v 90.letech. Ani jeden politik, ani jeden intelektuál či redaktor se ovšem na Tolstého knihu neodvolal, a nikdo nebyl schopen v této souvislosti říct, že historie se opakuje. A stejně tak je nutno ke Kunderovu zjištění dodat, že u nás se nikdo neodvolal při loňském rusko-gruzínském konfliktu na socialistu Karla Kautského, který počátkem 20. let písemně zaznamenal okolnosti přepadení Gruzie ruskými bolševiky.
Hudba: ♪♫♫
Poučný je v knize rovněž Kunderův esej o frankofonní literatuře z oblasti Karibiku. Jména jako Patrik Chamoiseau či René Depestre jsou u nás známá. Česky vyšel v 90.letech Chamoiseaův román Solibo Ohromný, od Depestra byl v roce 2001 vydán česky soubor povídek Chvalozpěv na ženu zahradu, s doslovem Milana Kundery psaným exkluzivně pro české vydání. O to naléhavěji pak kladu otázku, proč ve slovníku francouzsky píšících spisovatelů, vydaném v Praze v roce 2002, není ani slůvkem zmíněna existence literatury z oblasti Karibiku. Jména Jako Depestre či Chamoiseau, nositel ceny Prix Goncourt, ve slovníku hledáme marně. Karibská literatura se svým estetickým zacházením s erotikou, zbavenou veškerých tabu, novým způsobem nasvěcuje tematiku francouzského libertinského písemnictví. O něm ale zřejmě kdosi v zákulisí rozhodl, že má být zameteno pod stůl.
A propos erotická literatura a erotické umění. Fotografie ženy, která močí, může někoho sexuálně vzrušit. Milan Kundera ovšem zároveň upozorňuje, že totéž vzrušení rozhodně nelze vyvodit z Picassova obrazu La pisseuse čili Močící žena. Umění se totiž musí mít vždy na pozoru před mimo-uměleckými emocemi: emocemi, ať už je to vzrušení, hrůza, hnus anebo šok. Zaujme oddíl knihy, který Kundera nazval příznačným výrazem: „Jinde“. Ve stati s titulkem „Osvobozující exil podle Věry Linhartové“ Kundera na příkladu francouzsky píšící autorky zdůrazňuje – doslova – že „spisovatel není vězněm jednoho jazyka“. A na základě právě této jeho výpovědi navrhuji, abychom debatu o pseudoproblému, zda je Kundera českým, či francouzským romanopiscem prohlásili s definitivní platností za ukončenou. V tomtéž oddíle knihy Kundera označuje Bohumila Hrabala za současného největšího českého spisovatele. Hrabalova apolitičnost byla pro Kunderu tou nejcennější hodnotou. A jedna jediná Hrabalova kniha, píše Kundera, poslouží za ruské okupace Československa lidem o poznání víc než všechny politické protesty. Hrabalův humor, jeho imaginace, jsou totiž pravým opakem mentality těch, kteří nám chtějí nasadit svěrací kazajku. Hrabalova apolitičnost se vysmívá světu, ve kterém řádí ideologie.
Hudba: ♪♫♫
Všechno vypadá tak, že podle Milana Kundery je nejlepší zbraní proti ideologii apolitický výsměch. S odvoláním na srbského spisovatele Danila Kiše Kundera nevidí důvod, proč by se nám měl líbit Orwellův román „1984“, ve kterém je totalitaristické chvastounství redukováno pouze na jednu jedinou, a to politickou dimenzi. Dodejme, že pokud je Hrabalův humor za ruské okupace v totálním protikladu s mentalitou těch, kdo se snaží nasadit okupované zemi svěrací kazajku, pak stojí za pozornost nové postřehy, které Kundera vkomponoval do své starší stati o skladateli Ianisi Xenakisovi. Naše beznaděj – napsal Milan Kundera  v roce 2008 – nebyl komunismus. Režimy přicházejí a zase odcházejí. Ale hranice civilizací přetrvávají. Byli jsme spolknuti jinou civilizací. Uprostřed ruského impéria se už tolik jiných národů ztratilo – až po ztrátu svého jazyka a ztrátu vlastní identity.
Centrum Kunderovy knihy tvoří obsáhlejší stať nazvaná „Černé listiny aneb Divertimento na počest Anatola France“. Proč černé listiny? A proč divertimento? Autoři se jednou objevují na černých listinách zavržení, jindy jsou titíž autoři oslavováni. Dějiny udělují umělcům jednou růže a podruhé – píše Kundera doslova – udělují stejným umělcům „merde“ čili: hovno. A proč divertimento? Divertimento je hudební skladba spíše jednodušší, pro pobavení. Zdá se tedy, že Milan Kundera se nad zavrhováním autorů, které se může v souvislosti s loňským trapasem Respektu dotknout i jeho, docela dobře baví. Na černé listině se svého času objevil také Kunderův oblíbený romanopisec, autor prózy Bohové žízní, Anatole France. Bohové žízní byla pro Kunderu jediná kniha, která mu kdysi dokázala říct cosi o světě, jenž směřoval na dno propasti diktatury. Anatola France odmítali, čili umístili na černou listinu nikoliv romanopisci, ale básníci: Louis Aragon a Paul Eluard mu vytýkají přílišnou ironii; André Breton pak – doslova  - „nedostatek srdce“. Gamelin, protagonista románu Bohové žízní, nadaný umělec, ctnostný soused a nesmlouvavý soudce poslal ovšem za francouzské revoluce na smrt každého bez výjimky, jelikož: „soudil srdcem“.
Žijeme v období prokurátorů, soudců, vyšetřovatelů. Na tento Kunderův zásadní postřeh upozornil v recenzi knihy velmi jasnozřivě švýcarský frankofonní deník Le Temps. Jedna ze závěrečných statí souboru Une rencontre (Setkání) se jmenuje „Co z tebe zůstalo, Bertolte?“ Co znamená život, a obzvláště život známého umělce, známé osobnosti v epoše prokurátorů? Životopisec, aby našel Provinění s velkým „P“, aby vystopoval Vinu s velkým „V“,  musí mít k dispozici následující: musí mít talent detektiva a k tomu síť špiclů, fízlů, čmuchalů. Aby neztratil své vysoké postavení vědmy, vševěda, musí se přitom odvolávat na konkrétní zdroje, musí citovat jména udavačů. V životopisné knize od jednoho amerického profesora, věnované Bertoltu Brechtovi, se dozvídáme, že Brecht měl kromě řady těch nejodpornějších vlastností prý i nepříjemný tělesný zápach. Profesor – a dodávám, že mi jeho metoda silně připomíná metodu provozovatelů takzvané „orální historie“ – onen profesor zde doslovně a přesně cituje výpověď, datum výpovědi i jméno Brechtovy spolupracovnice, která tuto skutečnost na slavného divadelníka prozradila. A právě takto se drby a klepy mění v pravdu - napsal Milan Kundera. Ptá se tedy a odpovídá: Co z tebe zůstalo, Bertolte? Tvůj nepříjemný tělesný odér, který si v sobě celých třicet roků po smrti smraďocha uchovala tvá věrná spolupracovnice, aby jej poté převzal vědec, jenž jej pak moderními metodami zintenzívnil v laboratořích univerzit, a pak jej vyslal vstříc budoucnosti našeho nového tisíciletí. Dodat ke Kunderovu textu o epoše soudců a prokurátorů můžeme závěrem jenom to, že Milan Kundera předběhl dobu a ví, že pokud by napříště měla být v literárních příručkách a učebnicích řeč o jakýchsi zjištěních ústavů orální historie, pak nejlepší bude, kvitovat je už v této chvíli ironií a výsměchem. Výsměchem stejným, jaký Kundera adresoval zmíněnému životopisci Bertolta Brechta.  
Hudba: ♪♫♫

Kundera může poučovat

Kundera může poučovat Francouze, ti o něm vědí jen to, co jim sám řekl. V Česku to má složitější.
Důvodů je víc, tak jen stručně: nebyli to Češi (jen komunisti), kdo "odvrhl" Kunderu, ale Kundera, kdo odvrhl Čechy. Stále odmítá dát svolení k překladům do češtiny (kolik je výjimek?) a sám se k tomu nemá. Takové pohrdání vlastním národem hraničí s nenávistí (proč?!) a je hodno opovržení, i kdyby už neexisoval jediný další důvod Kunderovi něco vytýkat. Jenže existuje nejeden.
Připomenu ještě "drobnost", údajné (ale už mu pomalu začínám věřit) Kunderovo udání spolužáka v padesátých letech a Kunderova reakce na zveřejnění. Stačilo, aby řekl: nic takového se nestalo. Ale neřekl to, obviňoval. To nesvědčí o čistém svědomí (což by mi ani tolik nevadilo) ani o Kunderově "vyrovnání se vlastní minulostí" (což mi vadí hodně - mimochodem stejně hodně jako mi vadí Pernesova lež o VUMLu a tím pádem i jeho volba místo Žáčka).

Kunderovy rozbory jsou zřejmě

Kunderovy rozbory jsou zřejmě stále dokonale přesné a kruté a překvapivé. V českém prostředí, které v podivuhodně široké míře dokáže splácat do jedné kategorie Rusy s Američany i Paroubka s Topolánkem, klidně zapomíná na svou minulost a nechápe její drtivý vliv na přítomnost, v takovém prostředí samozřejmě jakákoli přesná analýza čehokoli zůstane neoslyšena a neoceněna snad kromě hrstky zasvěcených, kteří ovšem musí Kunderovy knížky shánět málem jak za bolševiků. Je zřejmě smutnou skutečností, že český národ masivně blbne, pokud už není dokonáno.

Vážený Pete a to nejsou na

Vážený Pete a to nejsou na trhu oslavné eseje na soudruha Stálina. To se soudruh vyřádil....jen co je pravda.

Uložit

Uložit