Petr Nečas: Bezprecedentní obstrukce ČSSD jsou nelegitimní a nepřiměřené


(www.ods.cz)

Spolu s českou veřejností jsme svědky bezprecedentní obstrukční praktiky, jejímž cílem je ve skutečnosti paralyzovat chod Poslanecké sněmovny a legislativní činnost vlády.

Obstrukce je podle premiéra a předsedy ODS za určitých okolností přípustný nástroj parlamentní demokracie, se kterým se můžeme setkat i v jiných parlamentních systémech. Současný postup ČSSD již však není pouhou obstrukcí, ale pokusem paralyzovat Poslaneckou sněmovnu jako jednu z klíčových ústavních institucí v České republice. 
 
Podle kritérií legitimity a přiměřenosti nelze aktuální obstrukční praktiky ČSSD srovnávat s postupem ODS před volbami v roce 2010, konstatoval předseda občanských demokratů. ODS tehdy legitimně blokovala přijetí čtyř legislativních návrhů, které sociální demokraté prosazovali v rozporu s názorem vlády, kterou společně s ODS a Stranou zelených podpořili a umožnili její vznik. 
 
Obstrukce ČSSD považuje Petr Nečas také za nepřiměřené. Zatímco se ODS v roce 2010 zaměřila na blokování 4 návrhů legislativy předložených sociální demokracií, dnes ČSSD blokuje celou vládní agendu a obstruovala i projednávání návrhu státního rozpočtu v prvním čtení. 
 
„Je tady zjevný pokus paralyzovat fungování Poslanecké sněmovny a tomu se zodpovědná většina poslanců podle mého hlubokého přesvědčení má postavit,“ konstatoval Petr Nečas a upozornil, že jde současně o pokus blokovat celý program vlády, který byl veřejně prezentován a na základě kterého vláda ČR získala důvěru Poslanecké sněmovny. „Takže jsme z tohoto pohledu oprávněni použít všechny přiměřené části zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a některé z nich použít možná i méně tradičně,“ dodal.   
 
Nečas také připomněl, že ODS nikdy ve své historii, ani jako opoziční strana v letech 1998-2006, neuplatnila metodu parlamentní obstrukce vůči legitimní vládě, která vzešla z výsledků voleb. A to ani v politicky vypjaté době, jako byl například závěr volebního období 2002-2006 spojený s vládou Jiřího Paroubka, kdy v Poslanecké sněmovně dominovala hlasovací koalice ČSSD a komunistů.