S vědomím, že stav zvaný normalizace je dočasný, a že je tedy možné v zájmu urychlení jeho konce přistoupit v zaměstnání sem tam na nějaký kompromis, se dalo žít tak do poloviny sedmdesátých let. Ale to už bylo po řadě úhybných manévrů a také chybných úvah. Tou první bylo, že když se po škole schovám v okresním městě, budu méně nápadný. Stihl jsem dokončit filozofická studia v Brně až koncem roku 1970. Na poslední chvíli, neboť v tu dobu již na katedře filozofie probíhaly čistky, po kterých tam skoro nikdo nezůstal.

Bylo zrovna sté výročí narození V. I. Lenina, a tak se ta komise vesměs svých obětí tázala, jak by žákům, studentům, po krizových letech často pomýleným, přiblížily odkaz tohoto velikána. Což o to, o „velikánovi“ si dělali mnozí iluze i ve dnech po sovětské invazi 21. srpna 1968 – důkazem je jedno z hesel: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Kdyby „velikán“ procitl, moc by se divili. Komisi jsem nakonec řekl rovnou, že nechci působit ve školství, ale nakecal jsem jí, že budu dělat účetního v Jednotném zemědělském družstvu. To byla pravda jen částečná, protože šlo jen o hodně hypotetický příslib, ze kterého záhy sešlo. Tehdejší děkan mi po těch pohovorech řekl, že mne chápe, ale že jsem to nemusel tak vyhrocovat. Třem stalinistickým babiznám z krajského národního výboru, které komisi tvořily, jsem totiž na otázku, proč jsem tedy studoval učitelský obor, odpověděl, že filozofii u nás jinak studovat nešlo. Ale pan děkan se za mne přimluvil, a tak mne komise pustila ke státnici s podmínkou, že po ní nebudu moci působit ve školství.

 Nakonec jsem v roce 1973 po různých peripetiích na okresních kulturních zařízeních (slovesné obory, kina) skončil v okresní knihovně. Bylo to z těch horších nakonec to nejlepší řešení. Na celých osm let.

Důvody, proč jsem jako křesťan nemohl v komunistickém školství učit filozofii, ale ani literaturu, byly celkem jasné. V knihovně jsem byl přece jen v závětří, a to poměrně dlouhou dobu. Až někdy v roce 1979 jsem v rámci tzv. komplexního hodnocení obdržel doporučení, abych se „vyrovnal s náboženskou otázkou“. „Vy tomu jako filozof věříte?“ zeptala se mne šéfka knihovny. Tehdy jsem jí odpověděl, že nový papež je také filozof. Hodnocení jsem podepsal, s výhradou ke zmíněnému bodu, již jsem zpracoval písemně. Teprve tím se, přísně vzato, započala moje cesta k disentu, i když jsem se už delší dobu s disidenty, ať náboženskými, nebo politickými, neskrývaně přátelil a skrytě (pod pseudonymem) se podílel na různých aktivitách. Na moji výhradu k posudku ovšem nikdo oficiálně neodpověděl. Že se ze mne stala potíž, jsem se dozvídal jaksi „bokem“, od nadřízených a kolegů.

V knihovně mi stále víc vadilo rozdvojení mysli, byť ve srovnání se situací kolegů působících například ve školství nijak drastické, ale též členství v Revolučním odborovém hnutí (v SSM jsem je ukončil přesně v den svých třicátých narozenin) nebo v brigádě socialistické práce. Svou roli hrálo ovšem i platové zařazení: Byl jsem veden v nižší platové třídě, než na jakou jsem měl vzhledem k funkčnímu zařazení, dosaženému vzdělání a praxi nárok. V létě 1981 se mi naskytla příležitost pracovat v místním JZD v Lípě. Ne v kanceláři, jako před deseti lety, ale přímo v živočišné výrobě: pasení jalovic, výkrm býků. Nešlo o romantické představy, prostředí selského hospodaření jsem od dětství důvěrně znal. Velice brzy jsem si s myšlenkou jít pracovat do JZD přestal pohrávat a podnikl jsem všechny potřebné kroky. Z knihovny jsem odešel na vlastní žádost a dohodou – kdyby mne chtěli držet ve výpovědní lhůtě, tak bych prošvihl termín nástupu v kolchoze k 1. říjnu 1981. Šéfce knihovny se viditelně ulevilo – na rozloučenou se mnou vypila dva velké panáky vodky.

Zcela nezávisle na politické situaci měly pro mne necelé dva roky tvrdé práce nedocenitelný význam. Nešlo jen o mentální hygienu a vymanění se z rozdvojeného normalizačního stylu, ale o základní pročištění smyslů a koncentraci vůle na to, co chci skutečně dělat. Myslím si, že v určitém období života má svůj hluboký smysl, konáme-li těžkou fyzickou práci a jsme-li zároveň v přímém kontaktu s „živelným“ světem. Nechci si život v JZD za normalizace idealizovat, ale vážím si dodnes toho, že mne zde nikdo nešikanoval a nedával mi tak najevo svoji převahu příslušníka pracující třídy nad „běloručkou“ a nikdo se ani neposmíval mé počáteční nešikovnosti. Nebylo příjemné ráno vstávat něco po čtvrté, ale ani jednou jsem nezaspal. Byla to i doba zvláštní hojnosti: Jako jezeďák jsem měl někdy i více než dvojnásobný plat oproti knihovně a družstevní dobírky, to už nebylo sezení u okoralých chlebíčků a laciného vína, ale řízek přes celý talíř, salát a pivo, šampaňské proudem.

Ale nešlo jen o tuhle elementární hojnost, která byla koneckonců vykupována dost tvrdou prací. Byl jsem tady víc „mezi svými“. S některými kolegy jezeďáky jsem se znal jako se sousedy, s jinými z kostela. Jistě, kolchoz měl partajní organizaci, ale před předsedou jsem mohl mluvit stejně jako před ostatními, i když tu asi muselo fungovat něco jako „mafie“. Ale nedonášel na mne nikdo.

Jako jezeďák jsem totiž nepřestal být disidentem a na Havlíčkobrodsku byla situace podobná jako ve všech okresních městech. Estébáci i zde měli přesilu a dokázali se lidem navážet do soukromí bez nejmenších skrupulí. Možná se chtěli i více zviditelnit, vysloužit si ostruhy, být aktivnější než pražští „rutinéři“. Každopádně mne v JZD nenechali na pokoji a v roce 1983 jsem tedy opět musel měnit povolání. Po krátké peripetii u Stavební geologie v jižních Čechách jsem se ocitl v Praze a našel si místo v chladírně Pražské tržnice v Holešovicích. Konec normalizace byl sice v nedohlednu, třídní boj proti nepříteli uvnitř země se ještě zostřoval, ale mně se podařilo velice brzy splynout s davem. No, ten dav čítal nějakých pár stovek „ztroskotanců a zaprodanců“, ale ať tak či onak, fízlové tu neměli přesilu a dala se dělat spousta smysluplné práce.

Vyšlo 1. listopadu 2011 v Lidových novinách. Nekrácená podoba textu vyšla knižně ve sborníku Naše normalizace, který vydala společnost Člověk v tísni. o. p. s.