Na světě docházelo, dochází a docházet bude k lidským neštěstím. Všichni víme, jak rudá sebranka, která se oháněla právem na práci, vyházela po roce 1948 a 1968 ze svých míst desetitisíce a možná i více lidí a nezajímalo je, co s nimi bude. To, že mnozí z těchto nešťastníků to neunesli a zabili se, je snad zbytečné dodávat. Ale to komunistům nevadilo!

Paní Hana, odborná asistentka na přírodovědecké fakulty brněnské univerzity, byla statečnější. Ze školy ji normalizátoři vykopli v sedmdesátém roce, protože se jaksi předtím angažovala v KAN. Jako vysokoškolačka práci ve svém oboru nesehnala a tak dělala uklízečku. Živit se nějak musela, a také ji hrozilo, že by ji komunisti zavřeli za příživnictví.

Člověk v nouzi vezme každou práci a třeba již zmíněný Pavel Tigrid dělal v New-Yorku číšníka v baru. A i v dnešní době jsou volná místa, třeba supermarket blízko mého bydliště pořád bere nové zaměstnance.

Takže nějaké pokrytecké komunistické výkřiky o ubohých obětech kapitalismu mně nechávají opravdu ale opravdu chladným. Beru skutečné humanisty, kteří se snaží opravdově pomáhat druhým, a na potřebných lidech jim záleží, ale nikoliv soudruhy, kterým jsou absolutně fuk.