Taky jsem mírně lapal po dechu, když jsem před časem poslouchal a četl o těch poměrech na plzeňských právech. Tak jsem si to tedy v tom Listopadu, když jsem tak odvážně cinkal na Václaváku klíči, nepředstavoval - cha, cha, cha….

Ale, popravdě, nedělám si zase velké iluze, docela věřím tomu, že podobným způsobem se patně dodnes studuje i na jiných vysokých školách, o těch středních, raději ani nemluvě. Čemu, ale naopak vůbec nevěřím, je to zjevně pokrytecké rozhořčení komunistů…

Přece jenom jsem značnou část života prožil v tom zločinném politickém režimu, na který pořád s takovým dojetím vzpomínají. Tedy v době, kdy o přijetí, či nepřijetí na vysoké školy rozhodoval především dělnický původ a politické ukotvení uchazeče. V časech, kdy se ze soustružníka bez maturity v průběhu osmnácti měsíců stal klidně soudruh prokurátor, či soudruh soudce. A prosím, to ještě v těch vzpomínkami hýčkaných šedesátých letech minulého století!

Je ovšem pravda, že v té době už ta ideologická zarputilost režimu poněkud tála a vysoké školy byly čím dál více infiltrovány nekomunistickými živly, dokonce jistou roli začal hrát i školní prospěch a znalosti uchazečů…

Někdy v té době jsem se také pokoušel vetřít na práva, alespoň tedy dálkově. Známý měl na studijním oddělení pražské právnické fakulty UK milenku - cynickou dcerku osvědčeného komunistického papaláše a tak jsme už dopředu věděli, že z přihlášených uchazečů bude přijatý tak každý osmý, přičemž polovina těch míst je už předem bezpečně obsazená kádrovými rezervami a nejrůznějšími známými.

Dodnes jsem hrdý na výkon kterým jsem se prezentoval ve zkušeních testech. Bravurně jsem zodpověděl i zákeřnou otázku - kdo to byl Béla Kun. Jméno bylo jasně maďarské a pokud ten člověk o jehož existenci jsem neměl ani ponětí, zajímal přijímací komisi, musel to být rozhodně nějakej podělanej bolševik. Opatrně jsem tedy do kolonky vepsal - významný maďarský revolucionář! Doma jsem si později nalistoval encyklopedii, kde jsem se pod heslem Béla Kun dočetl - původním jménem Béla Kohn - významný maďarský revolucionář…

Exceloval jsem i v ústní zkoušce, nikoliv snad, že bych byl až natolik našprtanej, ale ta otázka o vztazích mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy mě tehdy osobně moc zajímala. Dával jsem si jen pozor, abych snad neujel ideologicky. Soudružku profesorku jsem svou přednáškou ale evidentně nenadchnul. S nesrovnatelně větším zájmem listovala mou upatlanou občankou. Namísto doplňujících dotazů ve věci Blízkého východu, s neskrývaným zájmem pokládala otázky týkající se výhradně devastované občanky. Jak vlastně došla k té újmě?!, jestli jsem už za ni nebyl pokutován?!, zda tenhle přístup k úřední listině o mně něco důležitého nevypovídá…

Ani mě proto nepřekvapilo to následné písemné vyrozumění, že s ohledem na velký počet uchazečů jsem nebyl přijatý, ale mohu se odvolat….

Naštěstí tu však byla ještě ta zmíněná milenka a tak jsme přece jenom začali na UK studovat v rámci jakéhosi mimořádného studia.

Mnohé zkoušky tady byly opravdu náročné. Nevím, jak bychom dopadli, nebýt té zlaté ženské ze studijního, která nás na zkoušky směrovala k osvědčeným soudruhům profesorům s přesným návodem, co nejraději konzumují. Takže před takovou zkouškou jsme se pochopitelně také trochu učili, ale hlavně  nakupovali ve francouzské prodejně v Jindřišské, případně v Tuzexu, ale o tom snad až zase někdy příště…

Málem jsem už na to zapomněl, ale když teď sleduju ty rozhořčené soudruhy zvracet nad těmi současnými poměry, pár těch vzpomínek na ty jejich staré dobré komunistické časy se mi přece jenom vybavilo…