Michal Stehlík ministrem? Starostům a nezávislým smysl pro humor zřejmě nechybí...
Jana Dědečková

    Když jsem se dočetla, že mezi jmény, navrženými po rezignaci Jiřího Bessera na funkci ministra kultury, figuruje i jméno děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze docenta Michala Stehlíka, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tento pilný mladý (ročník 1976) historik se v průběhu uplynulého desetiletí dokázal neuvěřitelně rychle stát proslulým sběratelem členství v správních a dozorčích radách a výběrových komisích všeho druhu. Už ve svých jedenatřiceti letech, tedy v roce 2007, se propracoval do Rady Národního muzea, Správní rady Vysoké školy uměleckoprůmyslové, Dozorčí rady Masarykova ústavu – Archivu AV ČR, či do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Obdivuhodné!
 
     V akademickém prostředí a v humanitních disciplínách zvlášť je, pokud vím, poměrně neobvyklým jevem, když děkan fakulty teprve obhajuje docenturu. Ani absence docentury však Michalu Stehlíkovi nebránila v shromažďování dalších a dalších funkcí v správních a dozorčích radách. Nejnověji, už s docenturou, kterou obhájil teprve v létě 2010, pronikl letos také do Rady Českého rozhlasu a Vědecké rady Masarykovy univerzity v Brně. Ve svých pětatřiceti letech tedy zasedá ve správních, dozorčích a vědeckých radách minimálně osmi významných institucí. Vedle toho už pět let řídí Filozofickou fakultu UK v Praze, z toho čtyři roky jako odborný asistent.

     Nutno říci, že zejména do vědeckých rad obvykle bývají voleni badatelé, za nimiž stojí úctyhodné vědecké dílo. To o Michalu Stehlíkovi, jehož badatelská práce je zatím náležitě přehledná, nelze tvrdit ani při nejlepší vůli. Bylo by však zbytečné mu to vyčítat. Kde by také bral čas na vědeckou a badatelskou práci při odpovědném zasedání ve všech radách, v nich je členem? Při pohledu na Stehlíkovo angažmá v radách všeho druhu člověka maně napadá, že přinejmenším jednu zásluhu za českou kulturu si navzdory mladému věku již oprávněně může připsat. Polozapomenutému českému slovu mnohoobročník totiž dodal kvalitativně nový a dosud netušený rozměr.

     Buďme spravedliví: u uchazeče o ministerské křeslo je nutno jistou míru kariérismu předpokládat. Ale Michal Stehlík se už stihl proslavit také svým neotřelým mravním přístupem a inovativním vztahem k výběrovým řízením. Mimořádně hanebná byla jeho role při volbě a následném odvolání historika Jiřího Pernese do a z čela Ústavu pro studium totalitních režimů na jaře roku 2010. Michal Stehlík totiž nejprve Pernese do vedení ústavu velmi energicky prosazoval a stál i za jeho zvolením proti vůli části rady ÚSTR. Názor změnil až poté, co byl Jiří Pernes především z jeho iniciativy skutečně zvolen a 1. dubna 2010 do funkce nastoupil. Tehdy  na něj uspořádala část české mediální scény doslova hon. Michal Stehlík, muž pevných a neměnných názorů, tedy po několika týdnech rázně otočil. Abych nebyla obviňována, že čerpám informace pouze z jedné strany názorového spektra, doporučuji vylíčení celé události třeba na stránkách Deníku Referendum ZDE.

     Jenže, co čert nechtěl!  O tři měsíce později se ukázalo, že obvinění Jiřího Pernese z plagiátorství, které bylo hlavní záminkou pro jeho odvolání, bylo neoprávněné. Konstatovala to veřejně Komise pro etiku vědecké práce Akademie věd České republiky, viz např. ZDE. Poněkud hubená satisfakce pro Jiřího Pernese, jehož jméno bylo řadu týdnů vláčeno tiskem a jehož odvolání – bezdůvodné, jak se ukázalo – inicioval jeho někdejší příznivec a nadšený propagátor Michal Stehlík.

     Marně jsem hledala, kdy a kde se docent Stehlík za své jednání Jiřímu Pernesovi veřejně omluvil. Nějak se mi nechce věřit, že by byl natolik nestoudný, aby slušnou omluvu zůstal panu Pernesovi dlužen. Byla by to jistě jen chabá náhrada za nehoráznou skandalizaci, ale svědčila by alespoň ve prospěch lidských kvalit Michala Stehlíka. Obávám se však, že docentu Stehlíkovi podobná omluva ani nepřišla na mysl.

     Ve stejné době sehrál Michal Stehlík mimořádně zábavnou roli během nezdařeného výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze. Údajně snad byl i vynálezcem rozkošného hlasovacího systému, jehož účelem bylo dosadit Stehlíkova kolegu ze Správní rady Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jiřího Fajta do čela Národní galerie. Věnovala jsem tehdy této věci tolik pozornosti, že pokládám za zbytečné se k ní vracet. Kdo chce znát podrobnosti, nalezne je např. ZDE a v souboru článků s detailními rozbory a podrobnými odkazy ZDE. Manipulace byla tenkrát natolik neumělá, očividná a zároveň směšná, že celé výběrové řízení nakonec muselo být po dlouhých peripetiích zrušeno.

     Po takové ostudě by člověk s méně silným žaludkem z většiny správních rad odstoupil. Odpovědný akademický funkcionář, upřednostňující svůj vlastní obor a zaměřený na vědeckou dráhu, by po podobné zkušenosti patrně zůstal maximálně v těch radách, s jejichž náplní práce cítí silnou tematickou spřízněnost. Jinými slovy: ve vlastním zájmu by setrval jen v těch orgánech, v nichž by se mohl opřít o svou odbornou kvalifikaci a renomé. Ne tak docent Stehlík. Celý skandál přešel bez mrknutí oka a za rok opět zasedl ve výběrové komisi na generálního ředitele Národní galerie v Praze, viz ZDE   Vzpomínka na ostudu z předcházejícího roku však byla natolik silná, že spojence už ve výběrové komisi nenašel.

     Neumím posoudit, zda je Michal Stehlík dobrý či špatný historik. Možná se v něm někde hluboko skrývá nadšený badatel, který jednou v budoucnu svou erudici zhodnotí monumentálním dílem o vývoji českoněmeckých vztahů či o dějinách Dačicka. Zatím však tomu nic nenasvědčuje. Zato v oboru vzájemných úsluh, služeb a protislužeb, zkrátka spletitých intrik v rezortu kultury, dnes prakticky nemá konkurenta. Již z pouhého výčtu Stehlíkových členství v nejrůznějších správních, dozorčích a vědeckých radách je zřejmé, že pokud bychom hledali někoho, jehož jméno by se mohlo stát synonymem klientelismu v současné české kultuře, pak by to byl právě on. Zejména v oblasti vědy a výzkumu je to ukázka kariérismu, nad nímž oči přecházejí. Cestu k podobnému uplatnění přitom Stehlíkovi mohlo otevřít pouze a jedině obcházení běžných zvyklostí a obvyklých kvalifikační kritérií. Stehlíkova odborná kvalifikace, vědecké dílo a badatelské zkušenosti ho totiž dosud jen stěží opravňují k podobně výraznému zastoupení v tolika různých orgánech.

     Snad jenom nestor některého vědního oboru, univerzitní profesor, autor významných objevů a člověk, který po léta stál v čele špičkových badatelských týmů, tedy badatel, jehož reputace daleko přesahuje hranice České republiky, by v civilizovaném světě mohl dosáhnout podobného zastoupení v tolika správních, dozorčích a vědeckých radách klíčových vědeckých institucí současně. To však není Stehlíkův případ. Téměř pro každou ze zmíněných správních, dozorčích a vědeckých rad bychom totiž hravě našli v příslušném oboru mnohem kvalifikovanější a zkušenější reprezentanty, než je právě on. Jeho mnohoobročnictví – jak jinak to nazvat? - tak představuje bizarní anomálii českého veřejného života, směšnou a nebezpečnou zároveň.

     Pokud se o Michalu Stehlíkovi opravdu uvažuje jako o vážném kandidátovi na ministerské křeslo, pak je to velmi špatný signál pro českou kulturu. Automaticky by to totiž znamenalo, že  příští skandál v tomto těžce zkoušeném rezortu je jen otázkou krátkého času. S jeho jménem jsou v této sféře spojeny hned dva velké veřejné skandály jenom za loňský rok a další by na sebe jistě nenechal dlouho čekat. Bylo by jen možné uzavírat sázky, kde vypukne. Proto doufám, že to byly jen plané novinářské spekulace, kterých se v podobné situaci s železnou pravidelností vynoří tucty. V posledních týdnech se navzdory chmurným prognózám zdá, jako by v českém veřejném životě svítalo na lepší časy. Jmenování ministra kultury s podobnou reputací by ukázalo, že je to jen klamné zdání a marná naděje.

Jedním z důsledků koaličního

Jedním z důsledků koaličního typu vládnutí je i vysoký počet ministerstvev, protože každá partaj chce několik svých lidí odměnit spravováním nějakého resortu. Většina zemí spravuje školství, kulturu a sport jedním ministrem. Je to již několik let, co jsem měl oficiální údaj, že např. toto celé ministerstvo ve Švédsku mělo 38 zaměstnanců, což odpovídalo našemu oddělení pro jazyk český. Omlouvám se, pokud je dnes vše jinak.

Na tom něco je. Ministerstva

Na tom něco je. Ministerstva by měla být asi jenom pro základní funkce státu. Ještě mě nenapadlo nad skladbou ministerstev přemýšlet. Jediné, co mi kdy zatím vadilo, bylo ministerstvo informatiky.

Obávám se, že skandály

Obávám se, že skandály vypukají jen v případech, že objekt skandálu není na seznamu lidí na odstřel našich čubiček z Bakalapresu a jiných nezávislých sdělovacích prostředků, což zjevně není případ tohoto badatele.

Andělský oči? Representant

Andělský oči?

Representant všeobecké vzájemné pojišťovny Z Dobrých Pražských Rodin.

(jinak pan Hrbek)

Vážená paní

Vážená paní Dědečková,

nezlobte se na mne, chápu zcela Vaše rozčilení, ale takový je současný systém. Je možno na to upozorňovat, ale změnit to zatím nelze. Pan Stehlík musí být někde velmi dobře opřen. Nevíte náhodou kde?

Jinak je to jen další důkaz o naprostém úpadku našeho školství, když devětadvacetiletý odborný asistent je děkanem tak významné fakulty, jako je FFKU. Člověk, který má tolik drzosti, že si sedne na křeslo, kde seděl například František Lexa nebo dokonce Josef Pekař.

S přátelským pozdravem

Nu co, u nás je možný

Nu co, u nás je možný všechno. Když múžeme mít doktory s 3 - 5 úvazkem, tak možná aniž bychom to věděli, máme asi dny poněkud delší než jinde - proto toho tolik pan děkan stíhá :-).

___________________________________________________________________________________