Argumenty zdejších rudých poblouzněnců jsou o ničem, protože mají hodně slabin a jejich vyvrácení je velmi snadné.

Za prvé, nabízí srovnání s dobou minulou, a je jasné, že ta novější z toho vždy vyjde vítězně. Říkám si tedy, proč se nechlubit úrovni komunistické dopravy v porovnání s dobou panování císaře Rudolfa II. v 16. století, kdy cesta kočárem z Prahy do Brna trvala dva až tři dny, kdežto rychlíkem za komunistů necelé čtyři hodiny. No to je přece paráda.

Já nyní jako důkaz daleko lepšího života v současné době uvedu, že v roce 1989 vlastnili Češi cca dva miliony aut, kdežto nyní jich mají přes čtyři miliony, čili více než jednou tolik!

Za druhé, rudí podvodníci se raději nesrovnávají s vývojem ve stejnou dobu se srovnatelnými zeměmi. To je totiž katastrofa, které se právem bojí. Pusťme se rovnou do údajně skvělého socialistického zdravotnictví. Statistika je jasná, v roce 1988 se v Česku provádělo 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel, v západní Evropě a USA pak 700 až 800 na milion obyvatel. Česko za bolševiků zaostávalo i v perinatální, tedy porodní a časné novorozenecké úmrtnosti. V roce 1976 byla u nás perinatální úmrtnost 19 ‰ a do roku 1989 došlo k jejímu poklesu až na 9,9 ‰. To soudruzi vydávali za skvělý úspěch, ovšem ze světového hlediska nic moc, protože lepší výsledky vykazovalo stále 23 vyspělých zemí, takže jsme v posledním roce socialismu obsadili v této disciplině podprůměrnou 24. příčku. To samo o sobě dokazuje, že nárok na údajně nejkvalitnější dostupnou zdravotní péči obyčejní lidé tehdy neměli, pouze soudruzi v SANOPZech, a kdo tvrdí něco jiného, je mluvka a lhář.

A za třetí údajně skvělá čísla z éry socíku mají jednu velkou vadu na kráse, protože sama o sobě nic neříkají. Tak třeba ohromující miliony nových bytů mně fakt netrhají žilou, když vím, že mnoho lidí čekalo na byt roky, a tak třeba v bytě 3+1 žilo i osm lidí, rodiče, dcera s manželem a dítětem, syn s manželkou a dítětem.

Jeden z předních českých komunistů neblahé paměti Alois Indra, který jinak rozumu moc nepobral, v jedné ze svých světlejších chvilek prohlásil, že k čemu jsou obyčejným lidem miliony tun vyrobené oceli, když pak v obchodě nedostanou obyčejné nůžky. A tak to bylo se vším, rekordní výroba cementu mně spíše rozčilovala, protože když jsem jej potřeboval na opravu domu, ve stavebninách jej neměli. A počet růstu telefonních přípojek si můžou ruďoši strčit - však víte kam. Co z toho obyčejní lidé měli, když někdy i desítky let čekali na telefon. Asi rekordmanem je můj kamarád z Kosoře u Prahy, který si podal žádost o zřízení domácí telefonní stanice v roce 1956 a dočkal se ji až po konci bolševika v roce 1990. Takže rudá čísla fakt nic neznamenají.

Vnitřní dluhy za komunistů vzniklé zanedbanou údržbou dosáhly sta miliard korun. Rudí se totiž snažili udržet alespoň jakous takous životní úroveň, ovšem dělo se tak na úkor investic do nutných modernizací. Výsledkem pak byla zastaralá infrastruktura, z vodovodů se ztrácela polovina vody, kanalizace na tom nebyly o moc lépe a do železnic nebyla na zásadní modernizace investována ani koruna.

Staré často památkově chráněné domy se neopravovaly a tak nyní krásný Český Krumlov s tehdy ovšem typickými zdevastovanými fasádami se měnil v ruiny. Výmluvná je fotografie pražské Spálené ulice někdy z počátku osmdesátých let, kde řada domů mocně chátrala a před zřícením je chránila pouze podpůrná dřevěná lešení.

Když se v roce 1990 vrátil po dlouhé době do Zlína Tomáš Baťa mladší, tak ve Svitu nalezl stále funkční obuvnický stroj vyrobený kolem roku 1930. To sice svědčí o kvalitě prvorepublikových výrobků, ale zároveň o komunistické neschopnosti.

Federální ministerstvo spojů v režii soudruhů také opakovaně zvolilo ideální cestu modernizace telefonních ústředen, jednoduše administrativně prodlužovalo jejich životnost.

Ono nedělat dluhy za cenu zchátrání vlastního majetku, není žádné umění, to dokáže každý hlupák.