Oficiálním dnem ukončení digitalizace, tzn. 11. 11. 2011, vstoupila dle zákona v platnost liberalizace televizního vysílání. Vysílací licence je nyní nároková, vysílat může každý, kdo chce. Dodejme: když na to má peníze a uzavře smlouvu s příslušným operátorem. Záměrem zákonodárců bylo usnadnit vstup nových programů do éteru a divákovi poskytnout pestřejší nabídku. Nebyli bychom ale asi v Česku, kdyby nenastala fraška. První vlaštovkou liberalizace totiž není rozšíření nabídky, nýbrž obyčejný podfuk. Prima podfuk. Přesněji podfuk televize Prima. Podfuk, který v konečném důsledku možná opět zaplatí daňoví poplatníci.

Televize Prima vrací svoji historickou hlavní vysílací licenci a namísto ní chce od nového roku vysílat na licenci kanálu Prima family. Se stejným programem, se stejnými lidmi, ze stejných studií a na stejných technických prostředcích. Proč to chce Prima udělat? Protože stará licence ji licenčními podmínkami zavazuje sdílet svoji vysílací pozici s regionálními televizemi, kdežto nová licence je v tomto smyslu takzvaně očištěná.

Jenže! Prima svoji hlavní licenci získala právě a jen proto, že ve svém projektu sama nabídla a garantovala, že po celou dobu platnosti licence bude centrálním programem pro regionální televizní vysílání. Proto také mohla ke svému vysílání využívat i kmitočty vyhrazené pro regionální televize. Není proto pravda, jak s oblibou tvrdí zastánci Primy, že regionální televize svými připojovacími okny na Primě cizopasí. Z historického pohledu to totiž vždy bylo spíše naopak. Prima cizopasila na regionálních kmitočtech. A když už se uchylujeme do živočišné říše, vůbec nejpřesnější je vynechat cizopasnickou terminologii a hovořit spíše o symbióze. Regionální televize dostaly centrální program, Prima měla zase na čem vysílat, neboť kmitočtů – analogových – byl nedostatek. Suma sumárum: bez regionů by nebyla Prima a bez Primy zase regiony.

S nástupem digitalizace se ale Prima opakovaně pokouší své základní definiční licenční podmínky, totiž že je centrálním programem pro regionální vysílání, zbavit. Zkoušela to přes vysílací radu, přes parlament i přes soudy. Nikdy neuspěla. A dodejme, že po právu. Nebýt její symbiózy s regionálními televizemi, nikdy by vůbec nemohla začít vysílat. Neplatí ani tvrzení, že nyní v době digitální už existuje dostatek technických prostředků, takže Prima a regiony mohou jít každý svou cestou. Důvody koexistence Primy s regiony nikdy nebyly pouze technické, nýbrž také ekonomické. Ekonomický model malých televizí je od prvopočátku založený na předpokladu, že koexistují s centrálním programem. Nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu navíc potvrdil, že všechny licenční podmínky, jež platily v době analogové, platí i v době digitální. 

Společnost FTV Prima, s. r. o., nekrachuje, nikam neodchází, nepřestává vysílat. Neexistuje proto žádný objektivní důvod, aby musela či snad mohla vrátit původní licenci. Prima si jen chce trochu vylepšit svoji obchodní bilanci. A tak si vymyslela právní kličku a zneužitím liberalizace televizního vysílání se chce vysmeknout ze svých historických smluvních a licenčních závazků. Problém ovšem je, že za to někdo jiný bude muset zaplatit. Poškozené budou na prvním místě regionální televize, jež se ocitnou – obrazně řečeno – na suchu, a zároveň hrozí, že za jejich újmu nakonec zaplatí stát, respektive my, daňoví poplatníci. Neexistuje proto žádný důvod, proč by odpovědné státní orgány měly tenhle ryze účelový podfuk akceptovat. Pouze v mafiánské zemi je možné strčit licenci se závazky do pomyslné pračky a vytáhnout z ní čistý papír bez závazků. Ve slušné společnosti se naopak závazky, smlouvy i licenční podmínky dodržují. Koexistence s regionálními televizemi je věcné břemeno, které pomine až s koncem platnosti historické licence TV Prima v roce 2018. Do té doby ho musí společnost FTV Prima, s. r. o. strpět, ať už svůj hlavní program nazývá jakkoli.

Není účelem tohoto textu rekriminovat nešťastný příběh arbitráže spojené s televizí Nova, který vůbec nemusel dopadnout, jak dopadl. Faktem nicméně zůstává, že přestože Česká republika tehdy garantem smluv mezi pány Železným a Lauderem nebyla, platili jsme nakonec jako mourovatí. V případě Primy a regionálních televizí Česká republika prostřednictvím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání garantem jejich smluvního a licenčního uspořádání je. Černé na bílém si to ve všech dokumentech, které se k věci vztahují, může na webových stránkách Rady pro vysílání vyhledat úplně každý. Ani vteřinu proto netřeba pochybovat, jak by případná arbitráž dopadla.

Nástroje, jak primáckému podfuku zabránit, existují. Jen je odpovědné osoby a instituce musejí využít. Bude zajímavé je sledovat.