Češi za soumraku ráje
Josef Mlejnek jr.

Lidové noviny  12.12.2011

Zpátky do Evropy zněl volební slogan Občanského fóra z roku 1990, který v uplynulých letech často citovali zastánci evropské integrace v polemikách s takzvanými euroskeptiky. České země (Československo) byly přece komunismem násilně vytrženy ze své tisícileté příslušnosti k západnímu civilizačnímu okruhu, a sametová revoluce tudíž znamená především návrat domů z vyhnanství, z "babylonského zajetí". A poněvadž se Evropa integruje, musíme se - nikoliv nuceně, ale radostně - integrovat spolu s ní, byť EU samozřejmě není bezchybným spolkem.

Euroskeptici vždy zpochybňovali jednoduchost a bezvýhradnou platnost takto pojaté rovnice. O civilizační sounáležitosti a potřebě jejího posilování prý není pochyb, což ale nutně nesplývá přímo s integrací do EU, zvláště když EU některé prověřené civilizační principy, například volný trh, začíná neúměrně svazovat. Jejich postoj by se dal vyjádřit zkratkou "Evropa ano, EU ne" či v umírněnější verzi "Evropa ano, EU jinak".

Byť česká "eurodebata" nezůstávala bez vlivu na domácí politickou scénu, v praxi se české vlády zapojovaly do unijního mainstreamu. Vedl je k tomu mix slabosti i pýchy dotyčných ministrů a dalších úředníků na to, že náhle zastávají "místo nahoře". Navíc k nějakému složitějšímu manévrování v byrokratických a lobbistických bruselských houštinách české politice scházel a schází kvalifikovaný loajální personál. Tato slabina se zvlášť bolestně projevila při pokusech vybrat eurokomisaře. Jazykově i kontakty vybavený, a tudíž "kvalifikovaný", se ukázal být jen někdo z prostředí elitní svazácko-nomenklaturní zlaté mládeže, Vladimír Špidla pak tuto funkci dostal jako trafiku.

Brusel tedy představoval místo, odkud se (dosti neefektivně) dolovaly takzvané "evropské peníze", kam se jezdilo pro omamný pocit podílu na řízení zeměkoule a které tvořilo jednu ze zákopových, byť převážně jen rétorických linií domácí politiky. Ostatně i takový Václav Klaus, jenž české předsednictví v Radě EU shazoval též výrokem, že je to hlavně o "vyměňování propisek", se tetelil blahem, když mohl v květnu 2009 v Chabarovsku na ruském dálném východě řídit summit EU a Ruska.

Jeden z neúspěšných českých kandidátů na post eurokomisaře, jenž pohořel kvůli slabé jazykové výbavě, proslul větou "I am very optimistic". Což přesně vystihuje převládající český postoj k Západu, potažmo k EU po listopadu 1989: optimismus nejen vyjadřovaný, ale i myšlenkově zakotvený v "basic English".

V nedávném sociologickém průzkumu Češi na polistopadovém režimu nejvíce ocenili možnost volně cestovat a mnohem pestřejší výběr zboží na trhu. Západ jim převážně splývá právě s těmito širokými, zejména konzumními možnostmi. O hodnotách moc nedumají, a pokud lze v jejich chování i postojích "západní hodnoty" nějak vysledovat, převzali je spíše nevědomky či instinktivně. Zvláště mladší generace se dovedla na západní životní způsob dobře adaptovat, včetně znalosti jazyků, a ti talentovanější, pilnější nebo asertivnější se dovedou prosadit i v západní konkurenci. Dokázali se tedy "přizpůsobit", jedni aktivněji, druzí pasivněji, ale nic víc.

Nyní se však "krásný nový svět" Západu začíná hroutit. A nejen kvůli špatnému řízení EU či neuváženému a předčasnému experimentu s eurem. Báječná léta Fukuyamova konce dějin nenávratně mizí a v nastalém vlnobití si Češi, jak eurooptimisté, tak europesimisté, nevědí moc rady.

Oba tábory mají totiž překvapivě mnoho společného. Především jistou povrchnost. Detailnější analýzu chodu unijních institucí zvládají z obou táborů jen někteří, zbytek setrvává v příliš obecných popisech a polemikách, kde hrají velkou roli i emoce, přání, osobní averze a v neposlední řadě rovněž přezíravost k dlouhodobějším a hlubším dějinným proudům.

"Eurofilové" často odmítali kritiku EU argumentem, že Unie zabraňuje ničivým válkám mezi evropskými státy, což samo o sobě stačí. Ale obě světové války vedly hlavně k marginalizaci Evropy v globální politice. Před sto lety vrcholilo období, kdy evropské mocnosti kořistnicky budovaly vlastní globální koloniální říše, okolo roku 1970 byly už všechny de facto scvrknuté na svá původní kontinentální jádra, jež sovětská komunistická hydra nepozřela jen díky USA. EU vyjadřovala snahu tuto dějinnou depresi zvrátit, vytvořit alespoň jednu celoevropskou velmoc, chybí-li na víc síly.

Ale síly asi nejsou ani na tu jednu. Což je děsivé zjištění. Avšak (nejen) čeští příznivci i odpůrci EU nemají "plán B". Neví, co dál. Ti první bezradně těkají, ti druzí si neprozíravě mnou ruce, neboť došlo na jejich dlouho okřikovaná slova. Cítí tedy satisfakci. Jenže ta, podobně jako rozčilení, není program. A dlouhodobý deficit solidnější kritické debaty o Západu, kapitalismu, demokracii i Evropské unii si nyní teprve začne vybírat svou daň.

"Avšak (nejen) čeští

"Avšak (nejen) čeští příznivci i odpůrci EU nemají "plán B"." Předseda SaS Sulík se více méně přiznal v televizi k témuž, nemůže se tak svobodně vyjadřovat jako třeba Petr Robejšek. Ten srozumitelně popisuje, co brání Merkozy a ostatním v tom, aby vycouvali na předem připravené pozice.

S náznakem řešení přišel už v roce 2005 prezident Klaus: OES /Organizace evropských států/.

Uložit

Uložit