Anarchista S.K. Neumann svým literárním výplodem „Socialismus a svoboda“ a „Satanova sláva mezi námi“ zblbnul část mladé generace ateistů. Úspěšně působil na studenty a nadané básníky (Seifert, Halas). Jeho obdivovatelé se veřejně hlásili k anarchismu. Nosili široké černé klobouky, černé široké a rozvláté kravaty a červené šály. Komunismus začal přitahovat mladé literáty nejenom jako politické hnutí bolševiků Ruska, ale především jako nový světový řád, kde se světový proletariát uchopí vlády nad světem a zavrhne Boha jako Stvořitele. Na vysoké školy se drali podivní pokrokáři ve stylu S.K. Neumanna, zastánce volné lásky. Vydával časopis anarchistů „Nový kult“ ve 100 výtiscích pro své obdivovatele. Opustil první manželku Kamilu i s dětmi a zanechal jí samé dluhy, které nadělal svým zhýralým životem, aniž by se tím nějak trápil. Věrní žáci pak na pokračování šířili rakovinu anarchie a komunismu na další generaci, a proto český národ je takový, jací jsou jeho učitelé, internacionalisté.

Mladý anarchista Josef Šoupal spáchal 5.1.1923 atentát na ministra financí Aloise Rašína, jenž mu podlehl 18.2.1923. Protože byl nezletilý, byl odsouzen, jaký měl věk v době atentátu, přesně i na dny. Cele se pak říkalo „Šoupalka“. Podle vězeňského strážce Bažanta, bývalého francouzského legionáře, jídlo mu nosili z hospody, nejedl vězeňskou stravu. Takovou měl za sebou mocnou ochranu. Každý měsíc dostával balíčky z ministerstva zahraničí. Vše bylo přísně tajné! Mladý anarchista Šťastný zase střelil na JUDr. Karla Kramáře, ale kulka naštěstí uvízla v Kramářově náprsní tašce.

V první porevoluční dny roku 1918 byl stržen Marianský sloup v Praze. Euforie spojená s porevolučním řáděním neznaly mezí. Proklamované heslo TGM „Kříže do škol nepatří“ bylo realizováno i v obci Lidice. Na dvůr Horákova statku sváželi kříže i z okolních obcí, aby je spálili. Místní farář Pater Štembera (absolvent jičínského Lepařova gymnázia) marně varoval místní občany před Božím hněvem. Nikdo z těchto revolučních lidí nebral vážně jeho varovná slova, která se naplnila za nacismu. Anarchista S.K. Neumann se účastnil budování osvětového oddělení na ministerstvu školství pod sociální demokracií a dal své dva literární časopisy „Kmen“ a „Červen“ do služeb literární propagandy ruského bolševismu na ministerstvu školství. Takto jsme si nasadili veš do svého národa. Těchto učitelů bylo povícero, patřil mezi ně Karel Teige a Franta Gelner.

T.G. Masaryk volil vždy sociální demokracii a sváděl národ doleva. Ministerstvo školství po revoluci proto bylo v rukách sociálních demokratů. Profesor Zdeněk Nejedlý nadbíhal Olze Masarykové, a proto začal psát životopis TGM. Když to Masaryk viděl, nechal přešetřit minulost Z. Nejedlého. A byl překvapen, když se mu doneslo k uchu, že Nejedlý má nemanželské dítě s pradlenou Jiskrovou. Nejedlého odmrštil a ten přešel od sociálních demokratů ke komunistům, aby organizoval komunistické srazy v hostinci v Podháji u Budislavy, na okrese Litomyšl.

Po 1. světové válce se prodávala půda Pozemkovým úřadem, převážně šlechty a Církve, ale ne zrovna levně. Lidé si museli často peníze půjčit a tak se zadlužili a těžce spláceli dluh. Za obilí se platilo málo a když se neurodilo, zbylo peněz sotva na splácení úroků. O oddlužení se politiky po 20 let jen žvanilo. Pozemková reforma přišla státní pokladnu na více než 500 milionů předmnichovských korun. Svozil dostal za ty dva roky úřadování doživotní rentu 30 tisíc korun ročně. Vyměřila mu ji ministerská rada (ruka ruku myje). Páni poslanci ve znamení hesla „Šetřit“ zvýšili si platy o 11 milionů, tj. z denních 100 Kč na 167 Kč, zatímco učiteli musel stačit plat 20 Kč denně. Ministerstvo zahraničí pod ministrem Benešem dostalo pro rok 1922 o 58,5 milionů více. Hodnota jedné koruny – koupil se za ni párek s rohlíkem!

Ve volbách r.1922 vyhrála agrární strana a Antonín Švehla se stal ministerským předsedou. Začal dělat pořádek na ministerstvech. Když začal dělat pořádek na ministerstvu zahraničí u Beneše, dostal se s ním do křížku. Žádal proto prezidenta TGM o jeho odvolání, protože národní socialisti byli se sociálními demokraty a komunisty v opozici. U Masaryka neuspěl. To proto, že oba, jak Masaryk tak Beneš, dělali světovou zednářskou politiku, ke škodě českého národa. Společnost národů jako Velká a Malá Dohoda byly k ničemu a nezastavily nástup komunismu ve světě, jako později nacismu, protože se z politiky vytratila poctivost. Jen se o ní politiky žvanilo.

Z obrany proti bolševizaci národa a vzniku KSČ vzniklo na začátku dvacátých let minulého století několik pravicových uskupení. Byli to „Červenobílí“, jejichž představitelem a spoluzakladatelem v r. 1922 byl Čeněk Gibiš, generál italských legií, potom to byl univ.prof. MUDr. František Mareš, nedávno rektor KU. Klub Červenobílých měl především vliv na vysokoškoláky. K jejich zviditelnění došlo po atentátu na ministra financí Rašína (5.1.1923) na Václavském náměstí. Souběžně s Červenobilými vzniklo „Národní hnutí“, které zveřejnilo svůj program na očistu českého národa od cizáků a zvýšení úlohy národní inteligence, proti uznání SSSR na mezinárodním kolbišti, a tím odmítnutí zahraniční politiky dr. Beneše. Komunisty označili za vřed na těle národa, jenž je třeba odstranit z těla národa, neboť to jsou vlastizrádci. Prezident Masaryk toto hnutí označil za patologickou sedlinu.

Nezapomínejme, že komunisté měli svou III. internacionálu a socialisté svou mezinárodní II. internacionálu. Proto z obrany proti bolševismu a komunismu vznikla u nás „Liga proti bolševismu“. Ve znaku měla rudou pěticípou hvězdu s vraženým klínem. Jejím sekretářem byl generál Jan Horák (1868-1948), jenž byl pak ubit komunisty. V roce 1927, po propuštění z čsl.armády vrchním velitelem ozbrojené moci TGM, stal se Radola Gajda vůdcem NOF a prohlásil mimo jiné: „Bojoval jsem proti komunismu již jako divizionář v Košicích (pod ním sloužil v Košicích jako plukovník Jan Horák) či ve hlavním štábu československé branné moci. Znám bolševiky stejně dobře, jako oni znají mně. Proto boj byl, je a bude bez slitování.“ Všechny škváry, které byly napsány tzv. historiky až po dnešní dobu na Gajdu, nejsou zcela pravdivé, jsou živeny nenávistí, jakou měli Masaryk s Benešem proti pravicovosti v českém národě. Tento stav vyhovoval komunistické propagandě marxismu-leninismu.

Vysokoškoláci, organizovaní ve „Vlajce“, si proti sobě popudili jako obhájci Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského prezidenta Masaryka. Na svých schůzích se dovolávali odkazu K. Havlíčka Borovského a Františka Palackého „Nic než národ“. Levice řvala: „Pryč s fašisty!“ Nezdá se to podobné s dneškem?

Do SSSR se jel školit v r. 1935 i komediant z Kampy Jan Werich a přijel celý nadšený z „ráje na zemi“. Přitom marxistická leninská ideologie není česká a nemůže tudíž být nikdy základem našeho národního státu, ale je základem diktatury mezinárodního otroctví.
 
Pro odstranění kulturní bídy je zapotřebí vzdělaných lidí ve všech směrech, s ekonomicky pevným státem, dávající záštitu v pravdě. A o to šlo v boji našeho národního studentstva za naši Karlovu univerzitu. Vycházeli proto do ulic s hesly: „Vyhostěte cizáckou emigraci, Bojujeme za slovanskou Prahu, Pryč s marxismem!“ Emigrantský tisk „Prager Mittag“ štval do boje proti českému národnímu studentstvu, měl své poskoky i mezi studenty, například komunistu Sinkule, současného rektora KU prof.dr. Karla Domina nazýval fašistou, ačkoliv jím nikdy nebyl. Všude, kde byly podkopávány a rozvracovány základy národního státu, viděli jsme emigranty v řadách komunistických rozvracečů. Několik tisíc marxistických emigrantů z Německa si dokonce vydávalo v němčině rudý plátek „Rote Fahne“, Ing. Formisovi s jeho štvavou vysílačkou v sázavském hotelu „Záhoří“ se udržovalo spojení s „Černou frontou“ v Německu. Žilo se zde jako v ráji. Vyvražděním Röhmovců v „noci dlouhých nožů“, po ideologickém rozchodu s Hitlerem, byl konec jejich nadějím na vybudování lidově socialistického státu.

Karl Kautski, spoluzakladatel dvou a půlté internacionály, uprchl po nezdařeném puči proti rakouskému kancléři Dollfussovi do ČSR, kde dostal azyl. Poslední rezervací marxistů, mimo SSSR, se stalo po roce 1933 Masarykovo a Benešovo Československo. Dokonce zde byl založen ústřední výbor Komunistické strany Německa. Bylo nám toho zapotřebí?

Mezi komunisty, sociálními demokraty a národními socialisty vznikly dohody jednotného postupu proti pravicovosti v českém národě. V r. 1933 prohlásil Gajda, že je třeba realizovat národní koncentraci opozice proti Hradu. Masaryk dokonce uvažoval dát vyhnanému ze SSSR Trockému-Bronsteinovi azyl, když přijel do Prahy. Pro národní odpor pravicových ruských legionářů od záměru upustil. Psaly o tom jedině „Fašistické listy“, ty však byly zkonfiskovány, aby se národ nedozvěděl pravdu. Trocký musel odjet z republiky.

Zákonem z r. 1882 vznikla Karlo-Ferdinandova univerzita s výsadními právy Němců. Špatná politika Habsburků byla příčinou, že vznikl za 1. sv.války odpor v národě proti Habsburskému trůnu. Zákon z r. 1920 to měl změnit, aby majetek, sbírky, starobylé insignie, archiv a ústavy byly dány do správy národní. Vrátil jí je jen na papíře, v důsledku vládnoucí kliky kolem Masaryka. Dne 6.3. 1920 přednesl rektor německé univerzity v Praze prof.dr. Naegle k sedmdesátinám TGM na Pražském hradě projev, kde mimo jiné řekl, že německá univerzita je hrdá, že první a nejvyšší místo ve státě přísluší muži, jenž vděčí za svoje vychování a vzdělání německým kulturním kruhům.
V listopadu 1920 rektor Karlovy univerzity prof.MUDr. František Mareš (1857-1942), řádný profesor fyziologie na lékařské fakultě, zaslal ministerstvu školství urgenci, aby bylo provedeno vyklizení Karolina (kde sídlila německá univerzita) pro českou univerzitu. Osmá urgence se uskutečnila v květnu 1930, kdy vrcholil boj německé univerzity proti zákonu z r. 1920, za zrušení univerzitního zákona, označovaného jako „Lex Mareš“. V květnu 1933 byl zvolen akademickým senátem rektorem KU prof.dr. Karel Domin. Levicový tisk (Lidové noviny, České slovo, Národní osvobození, Přítomnost) včetně židovské Bohemie označil rektora Domina za fašizujícího rektora, protože bojoval za starobylá práva KU v době, kdy se ve státě vytvořila široká levicová fronta intelektuálů (Teige, E.F.Burian, bratří Čapkové, Haas, Halas, Seifert, Majerová, Pujmanová, Ježek, Voskovec, Werich, S.K.Neumann, Honzl, Biebl, Konrad, Fučík, Záhorský, Filipovský, Vančura, F.X.Šalda, Nezval, Hora atd.).
 
V červnovém čísle „Vlajky“ je úvodník s nadpisem „Boj o rektora Karlovy university“. Profesor Domin byl jmenován čestným předsedou Vlajky, v době, kdy Hitler byl zvolen německým národem za „Vůdce“ a NSDAP vyhrála volby. Pak se nedivím, že prvorepublikoví vysokoškoláci pravicového smýšlení neměli v lásce prezidenta Masaryka. Byl to Masaryk, jenž k nám do vlasti vodil tuto marxistickou pakáž Evropy a dal tak základy k tragedii národa po 2. světové válce, protože neměl kořeny svého rodokmenu v národě českém a slovenském.

Prof.MUDr. František Mareš byl též členem komise na zkoumání pravosti rukopisů. Mareš vystoupil jako Jan Vrzalík (autor spisu „Poučení o nepadělaných rukopisech“) za pravost rukopisů, doloženou chemickým zkoumáním Ing. Karla Andrlíka, prof. Chemie (po r. 1945 učil chemii na Střední průmyslové škole chemické v Praze, Betlémské ulici). Tak si Vlajka popudila proti sobě Masaryka i vystupováním proti udělování azylu antifašistům-marxistům z Německa, v době hospodářské krize, kdy nezaměstnanost dosahovala 800.000. Domovské právo v Proseči, okres Vysoké Mýto, dostal spisovatel Heinrich Mann přes socialistu Fleischmanna, jenž se znal se socialistou Benešem, a to vymohl i pro jeho 7-člennou rodinu. Jeho bratr Thomas Mann, nositel Nobelovy ceny za literaturu, zase dostal domovské právo v Litomyšli přes Arne Nováka, syna spisovatelky Terezy Novákové. To se to debužírovalo za státní peníze! Když pak oba dostali vstupní vízum do USA, když přišel Mnichov, zapomněli nám přijít na pomoc. Zůstali jsme opuštěni jako klátící se třtina ve vichřici hněvu. A tak to jde neustále, neponaučeni historií!

V říjnu 1936 vznikl v polobolševickém státě „Výbor na pomoc demokratickému Španělsku“, v jeho čele stál zednář a sociální demokrat Emanuel Voska, přítel TGM z 1. sv.války, podporován „Sdružením pokrokových herců“, kdo táhli později káru komunistům (Filipovský, Werich, Záhorský atd.). Básník Jaroslav Seifert napsal báseň „Kdo brání Madrid, brání Prahu“. Českoslovenští interbrigadisté nenáviděli prvorepublikový katolicismus. To byla základna, na které se sjednotili ve španělské občanské válce (1936-1939) všichni odpůrci Falangistů a Tradicionalistů, kteří bojovali za národní, katolické Španělsko. V r. 1937 se konal mezinárodní kongres tzv. pokrokových spisovatelů. Vše se dirigovalo z Moskvy, NKVD řídila ve Španělsku interbrigády, kdo neznal Marxovo dílo, byl zlikvidován. O tom se nikde nepíše. Ani o tom, že v první dny občanské války vzplálo ohněm jen v Madridu na 140 kostelů a ve Valencii na 120. Bylo zavraždno republikány přes 100.000 katolíků, několik set řeholníků a řeholnic, kněží a biskupů. Kolik žen a dívek bylo znásilněno rudými, o tom je ticho v tzv. pokrokovém tisku. Českoslovenští interbrigadisté se na těchto zvěrstvech podíleli. A přesto po r. 1989 několik z nich ještě žilo a bylo vyznamenáno na Pražském hradě.

Bez vzdělanosti není duchovních vůdců a elity národa, která jí schází. Zlo nenávidí spravedlnost, pravdu a křesťanství, základy pravicovosti. Kde je spravedlnost, tam není třeba charity.