Lidové noviny, 17.12.2011

Po dlouhé době byly alespoň nakrátko zasypány hrozivé příkopy mezi politiky a občany. Politici, prozatím alespoň ti v Poslanecké sněmovně, vyslyšeli hlas lidu, o němž si namlouváme, že je to současně hlas Boží, a schválili změnu téměř stoleté praxe volby prezidenta naší republiky.

Prezidentský úřad se u nás těší nebývalé vážnosti. Ta je tak velká, že institut prezidenta u nás nebyl zrušen ani po nástupu komunistů, a to jako v jediné středo- a východoevropské zemi v sovětském područí. Naši prezidenti nebyli a nejsou tiší, nenápadní úředníci či vědci. Byly a jsou to výrazné postavy s ambicemi na úlohu vůdčích osobností národa. A vždy dokázali vzejít z volby parlamentní.

Protože ale změna je život, po dvaadvaceti letech diskusí se v tomto týdnu přímé volbě podařilo překonat jednu z nejzávažnějších překážek – dolní komoru. Většina to byla impozantní – jen je škoda, že se politická scéna takto nedokáže sjednotit na podstatnějších věcech pro celou společnost.

Zbývá už jen najít tři pětiny senátorů. A vlastně se nelze divit, že pevnost nepřímé volby padla. Soustředěnému útoku líbivých politických proklamací a hesel o údajné větší demokratičnosti přímé volby, o tom, že lid si takovou volbu žádá a zaslouží, se dá odporovat jen obtížně.

Minimální důvody pro systémovou změnu

Přesto ale jde o zásadní a nedomyšlený zásah do struktury ústavních institucí. Důvody jsou přitom minimální. V zásadě bývají uváděny pouze dva – podivné tance kolem volby poslední a lidová podpora přímé volby. To je, popravdě řečeno, pro systémovou změnu dost málo.

Ano, leckdo si vzpomene na nedůstojnost volby poslední. V živé paměti jsou zasílané náboje, výhružné SMS. Anebo ponižující kontrola zákonodárců skrze veřejné hlasování. Ale skutečně jsme přesvědčeni, že při přímých volbách budeme nadšeni jejich důstojným průběhem a férovou volební kampaní? Je to pět šest let, kdy probíhala naprosto vyostřená kampaň před parlamentními volbami 2006 plná podpásových útoků a očerňování konkurentů. O legálnosti stamilionů vynaložených některými stranami na kampaň o čtyři roky později si nechme vyprávět pohádky. Proč by to mělo být při volbách prezidenta jiné?

Ze čtyř prezidentských voleb parlamentem, jež prozatím Česká republika zažila, pouze jednou nebyl prezident zvolen v termínu a nastalo měsíční období mezivládí. A to máme extrémně vysokou laťku pro prezidentovo zvolení ve třetím kole. Stačila by jednoduchá změna – stanovit, že ve třetím kole vítězí ten, kdo má prostou většinu hlasů – a nedůstojnost minulých voleb se nebude v takovém rozsahu opakovat, prezident bude zvolen nejvýše ve třetím kole.

Nedávno vydaná kniha tří brněnských politologů Politické systémy dokládá, že průvodním jevem přímých prezidentských voleb nezřídka bývají přehnané a nerealistické sliby prezidentských kandidátů a orientace kampaní na zdůrazňování osobních kvalit. Přímé prezidentské volby snadno otevírají cestu "amatérským outsiderům" bez většího politického zázemí, kteří těží z momentální politické či ekonomické krize, případně z protistranického naladění voličů. Prezident vzešlý z takového klání má přirozeně větší tendence být v ostrém sporu s parlamentem.

Kombinace, která nepovede k ničemu dobrému

Zdá se, že chceme-li se vyhnout velkému napětí mezi ústavními institucemi, mezi vládou, prezidentem, parlamentem, Ústavním soudem, máme v prezidentských volbách jedinou šanci. Zvolit si někoho podobně nevýrazného, politicky nevyprofilovaného a slabého, jako je současný slovenský prezident. Zvítězí-li například kandidát typu Miloše Zemana, který má všechny jiné charakteristiky, jen ne ty právě uvedené, budeme v době války institucí s nostalgií vzpomínat na poklidnou éru prvních dvou českých prezidentů. A nešlo by přitom primárně o prezidentovo osobnostní založení. Důvodem by byl odlišný charakter jeho mandátu, přímá podpora voličů, která novému prezidentovi bude dodávat mnohem pevnější pozici. Jelikož se jeho pravomoci fakticky nezmění (ony dvě změny – imunita a nutnost kontrasignace pro zastavení trestního řízení – nejsou faktickým omezením jeho reálných pravomocí), zůstane stále prezidentem spíše slabým. Nicméně kombinace silná politická postava, silný mandát, slabé pravomoci nemůže vést k ničemu dobrému.

Atak zřejmě jediný argument ospravedlňující změnu způsobu prezidentské volby lze parafrázovat slavnými slovy Milouše Jakeše z Červeného Hrádku: "Ne my si to přejem, to lid si to žádá." Dokáže se takovému způsobu argumentace a uvažování vzepřít alespoň Senát? To v tuto chvíli neví asi nikdo. Přesto právě nastala chvíle, kdy by měla horní komora splnit svoji roli ústavní pojistky. Ano, je to těžké, vzdorovat tak jednoznačné voličské náladě. Skutečný politik a státník ale právě toto umí – přijmout nepopulární opatření (nebo zamítnout opatření populární, ale nebezpečné), které je k dobru systému.