Poválečný hon na čarodějnice 1945-1947
Jaroslav Lhotka

Ke vzniku Národních výborů po válce došlo na základě dohody mezi Gottwaldem a Benešem, při Benešově návštěvě Kremlu v prosinci 1943. Tuto dohodu pokládal Beneš za svůj úspěch, a proto odjížděl z Moskvy r. 1943 s pocitem vděčnosti, neboť požadavky KSČ – s komunistickou účastí v čsl. vládě – pokládal za jednotu hnutí v národně-osvobozeneckém boji. Beneš si za války v Londýně zajišťoval popularitu i mezi anglickými komunisty, zejména v redakci komunistického Daily Worker mu ji dělal Ludvík Freund (po válce se jmenoval Frejka), bolševický agent Moskvy, placený čsl. zahraniční vládou v Londýně.

Členové národních výborů začali po válce zuřivý boj za „očistu národa“. Vodítkem k zatčení byla často osobní msta, touha po rychlém zbohatnutí, závist po cizím majetku. Bylo organizováno udavačství a podle Dekretu o národní cti bylo prohlášeno za národní čest. Tito podlí lidé žili z lidského neštěstí. Při NV byly zřízeny vyšetřovací komise a bezpečnostní referenti. Komise připravovaly podklady pro lidové soudy a bezpečnostní referenti jako velitelé policie zatýkali nepohodlné osoby. Prezidentským dekretem č. 138/45 měli zvláštní pravomoc trestat provinění proti národní cti jako správní přestupky pokutou do 1 milionu Kčs nebo vězením do 1 roku. Nikde nebyl výklad, co je národní čest! Pod ministrem spravedlnosti, národním socialistou Jaroslavem Stránským se zahájilo „dílo očisty“. Kromě toho tento spoluautor retribučních dekretů šel dál a vtělil do § 31, že proti rozsudku lidových soudů není opravných prostředků a žádost o milost nemá odkladný účinek. Také nebyl nárok na advokáta.

Do 31.12.1945 bylo obžalováno na 38 tisíc lidí a dalších asi 50 tisíc bylo u vyšetřovacích komisí. Jestliže byl dotyčný lidovým soudem osvobozen, pak § 25 odst.2 retribučního dekretu umožnil ministru spravedlnosti vstoupit do hry a nebyl-li spokojen s rozhodnutím, mohl věc předat soudům řádným. A Prokop Drtina jako ministr to plně využíval, co už bylo paragrafováno předchozím ministrem Stránským, aby lidé přece jen neušli „lidské spravedlnosti“. Takto jsme se stali národem mstitelů v rámci „lidovosti“ soudní moci. Toto londýnské kanapové vlastenectví přineslo tisíce křivd, podnes nezrehabilitovaných. Mohli si komunisté přát lepší partnery v Národní frontě? V Kartouzské věznici se pro ministra Drtinu dělal nábytek z kavkazského ořechu s intarzovanými liliemi. Když pak přišel únor 1948, nábytek se dodělal pro okresního radu a šéflékaře věznice MUDr. Otto Roubíčka, komunistu, bydlícího v nedalekém městečku Železnice u Jičína. Roubíček coby ředitel nemocnice s poliklinikou byl jako komunista postrachem pro lékaře.

Dne 4.5.1946 skončila činnost lidových soudů a Národního soudu. Těchto „mimořádných lidových soudů“ bylo 24 v českých zemích. Dle ministra Drtiny bylo vyřízeno 130.114 trestních případů lidovými soudy, na 2.345 bylo postoupeno řádným soudům. Přes 40 tisíc případů pro nedostatek důkazů bylo pozastaveno, ale většina pak byla ONV podle malého retribučního dekretu (o národní cti) stíhána. Byla to druhá vlna represí po velkém retribučním dekretu. Jen v samotné Praze bylo už tehdá připraveno na 23 tisíc takových případů. A také tito lidé byli odsuzováni k otrocké práci, jako levná pracovní síla. Podle poslance Vojty Beneše (bratra prezidenta) postihla tato perzekuce na 300.000 lidí. Dne 10.6.1947 řekl: „Kdyby s každým případem bylo spojeno jenom pět příbuzných, otců, matek, synů, dětí, kteří společně trpí s odsouzeným, bylo by tu kolem 1,5 milionů trpících lidí. Jak veliký je mravní otřes a jak veliký je mravní rozklad. Kolik z nich je nařčeno nevinně, kolik z nich bylo trestáno nevinně? Můžeme být lhostejní k těmto věcem?“ Potom odjel z republiky a už se nikdy nevrátil, ponechal svého nevyvedeného bratra svému osudu. Prvními otroky se stali nejúhlavnější nepřátelé komunismu! Byli určeni tam, kam je státní moc určila.

Herec Vlasta Burian po květnu 1945 přišel o všechno, největší československý komik od dob Mošnových. Bylo mu zakázáno působit jako herec, ačkoliv za protektorátu poskytl zaměstnání a chleba nejenom hercům, herečkám a divadelnímu personálu, ale i několika českým spisovatelům. Chudáka se po květnové revoluci nikdo nezastal, ani Jaroslav Marvan. Zkrátka v Čechách se dýchalo po revolučním řádění špatně, přibývalo vražd a loupeží.

Skutečným kolaborantem nebyl ani Václav Talich, jestliže zachraňoval českou kulturu v nacistickém sevření. Podle Václava Petříka, aktivního pracovníka v kulturní oblasti už za protektorátu (syna generála V.Petříka), byl Talich doslova odvlečen rudými gardisty přímo do Pankrácké věznice, aniž by s ním bylo jednáno z pozice presumpce neviny. Ve vězení ho navštívil švédský vyslanec v Praze a nabídl mu, že ho dostane z vězení, když přijme švédskou státní příslušnost a bude šéfdirigentem opery ve Stockholmu. Talich jako vlastenec tuto velkorysou nabídku odmítl s tím, že si není vědom své viny na národu. Po čase byl propuštěn, aniž by se mu dostalo vysvětlení. Byl doslova vyhozen ze zaměstnání na dlažbu. Zpočátku se živil jako pouliční metař. Později jako katolík přednášel po farnostech v celém Československu o hudbě. Za vším stál rudý ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý, jenž jej pronásledoval po zemích českých se svými pacholky, kteří dodnes przní české školství a vzdělanost. Až nakonec dostal dirigentství Bratislavské filharmonie. Slováci pochopili velikost Václava Talicha, aby postavil od začátku Slovenskou filharmonii. Další hudebník a sbormistr K.B. Jirák musel po válce opustit Československo.

Když skončila 2. sv. válka, případ masakru polské elity v Katyňském lese u Smolenska se dostal na přetřes v Norimberském procesu s nacistickými pohlaváry. Hlavní sovětský prokurátor Ruděnko zde tvrdil, že jde o dílo zrůdnosti nacistů. Za války Wehrmacht náhodou objevil u Katyně hromadné hroby polských důstojníků a generálů. Ministr propagandy Josef Goebbels nařídil, že se exhumací musí účastnit také kulturní pracovníci ze všech okupovaných zemí nacisty. Letadlo dopravilo tým českých kulturních pracovníků i s lékaři (prof.soudního lékařství v Praze MUDr. Hájek) na místo činu. Známí čeští novináři Kříž, Vajtauer, populární Vladimír Krychtálek, dopisovatel Lidových novin ze SSSR za 1. republiky, potom o tomto hrůzném činu vydali brožurku, která šla v knihkupectvích na dračku. Část výpovědi ztýraných novinářů Kříže a Krychtálka před soudním tribunálem v r. 1947 ve starém filmovém týdeníku z téhož roku se dostala v devadesátých letech na televizní obrazovku a utvrdila mě, že byli velmi týráni ve vězení novými osvoboditeli. Za jejich kolaborantské názory se na Západě lidé nepopravovali, připomíná ve své knize „Dvanáct zastavení“ břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Kněz, jenž ho připravoval na smrt, řekl, že Krychtálek pod šibenicí vykřikl: „Ať zhyne bolševismus a žije český národ!“ Z Kremlu k nám dle historie nikdy nic dobrého nepřišlo. Krychtálkova knížka „Bolševici, Beneš a my“ ovlivnila po válce rozsudek nad Krychtálkem. Stojí za pročtení i dnes, kdy pětina občanů preferuje komunisty v českém národě.

Podle retribučního dekretu byl po roce 1945 odsouzen i katolický kněz, jezuita Čevela (z Moravy), protože chválil za války Mussoliniho. Pater Čevela byl před rokem 1938 v Římě na teologických studiích a viděl, jak zednáři infiltrovali po roce 1933 Vatikán. Proto Mussolini zakázal výuku dětí Církví.

Dle vzpomínek V. Bureše byl po válce ve vězení Kartouzy-Valdice taky ruský legionář, velitel jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa, podplukovník Arnošt Pořízka, moravský zemský vůdce NOF. Za protektorátu byl zastáncem lepších Cikánů a intervenoval za ně u nacistů. Když byl po válce ve vyšetřovací vazbě, tak Cikáni na něj nezapomněli a demonstrací si vyžádali, že mu každý den dosili do vězení jídlo. Byl odsouzen k 20 rokům. Byl zde vězněn také generál František Kryštof, legionář, ze srbské fronty, jenž se dostal přes Albánii na soluňskou frontu jako dělostřelec. Znal se dobře s generálem Gajdou, s nímž bojoval v Dobrudži. Byl odpůrcem Masaryka a Beneše a ve vězení litoval, že pomáhal rozkládat Rakousko, když se mu Vlast tak špatně odvděčila za prokázanou službu.
 
Podle retribučních dekretů, s nemožností obhajoby a odvolání se proti rozsudku, se soudilo ještě v roce 1949, tedy rok po Vítězném únoru. Podle něho byl odsouzen spišský biskup Ján Vojtaššák.V září 1947 byl zatčen opat břevnovského opatství Anastáz Opasek. Mnich bazilián Pavol Hučko byl obviněn ze styků s banderovci. Působil v Praze u Sv. Klimenta. Byl držen ve vazbě dlouho před únorovým pučem 1948. Odsouzen byl až po únoru 1948 na mnoho let vězení. Pomáhal nikoliv tlupám banderovců, ale kněžím a laikům, kteří utíkali před bolševiky z území jako byla Podkarpatská Rus, která byla po válce zabrána Sověty.

Na lágru v Práchovicích, kam byl mukl V. Bureš převezen z Valdic po r. 1948 na práci v Práchovické cementárně, setkal se s bratrancem prvorepublikového generála Josefa Zmeka, a ten mu vyprávěl, co se odehrálo těsně po Mnichovu 1938, kdy se proti prezidentu Benešovi a jeho kapitulantství vzepřela ta část naší generality, odchovaná ruskými legiemi, při poslední schůzi generálního štábu armády v r. 1938. Ostře proti Benešovi vystoupil generál Zmek, aby mu Beneš jmenoval spojence v této době, o které se opíral 20 let. Beneš reagoval slovy o zradě spojenců. Generál Zmek pak vykřikl na Beneše: „Podvedl jste nás!“ Když hádka vrcholila, přítomná Hana Benešová vytáhla z kabelky dámský revolver a střelila po Zmekovi a zasáhla levý hrot plíce. Nastalo zděšení, ale vše se jako obvykle ututlalo. Po uzdravení žil Zmek v ústraní, až v protektorátu byl zatčen a skončil v koncentračním táboře Oranienburg, kde zemřel. Do hry vstoupil nečekaně divizní generál Robert Rychtrmoc, do konce roku 1933 velitel litoměřické divize, která byla složena z 2. pěšího pluku Jiřího z Poděbrad, 42. a 44. pěšího pluku a z 3. dělostřeleckého pluku. Rychtrmoc žádal armádního generála Krejčího, že Beneš nesmí opustit republiku a třeba ho postavit před řádný vojenský soud jako vrchního velitele čsl. brané moci a odsoudit ho za vlastizradu. Za ni byl trest smrti.
V českém národě se nenašel člověk, jenž by odlet Beneše znemožnil. Generál Robert Rychtrmoc byl popraven už 21.1.1946 ve svých 71 letech, přestože nekolaboroval. Poprava oběšením byla vykonána v Pankrácké věznici, tam kde nacisti popravovali naše lidi. Vytištěná pohlednice s letadlem a pod ním nápis „Měl plán a zůstal z něho aeroplán“ je dnes v aukcích vysoce ceněna.

V roce 1968 bylo možné otevřít kauzu Mnichov 1938 alespoň částečně, kdy ještě žil armádní generál Ludvík Krejčí, náčelník generálního štábu. V r. 1972 zemřel a vzal si do hrobu své paměti. To vyhovovalo nepřátelům pravdy. Kdyby nebylo kapitulantsví Beneše, mohli jsme jako národ vstoupit do světových dějin. Takto se vypěstovala v národě povaha zaprodanosti a snah nejít s pravdou před únor 1948.

Pokud si pamatuji, tak

Pokud si pamatuji, tak generálové Bláha (četnictvo) a Rychtrmoc byli za války předsedové kolaborantského Českého svazu válečníků, což byla organizace, která sdružovala zejména bývalé příslušníky rakousko-uherské armády, svojí strukturou a složením se podobala německému Reichskriegerbundu. Organizace vznikla v roce 1940 ze Svazu vojáků z fronty a z části Českého svazu pro spolupráci s Němci (ČSSN).

Podle stanov svazu měli členové „pěstovati styky s kamarády říšskoněmeckými a objasňovati vlastnímu členstvu světový názor národa německého“. Pečovat měli o „upřímnou oddanost k Říši“ a „branné moci říšskoněmecké“. Členstvo se „stavělo výhradně a věrně za Vůdce a říšského kancléře Říše Velkoněmecké Adolfa Hitlera“, zdravit se měli „árijským pozdravem, tj. vztyčením pravé paže po celé její délce se semknutými prsty, dlaní otevřenou v prodloužené linii paže před tělem...“.

Během války vedoucí ČSV několikrát předkládali Němcům návrhy, aby se bojů na východní frontě zúčastnily také české jednotky a pokusili se i o výchovu mládeže v Protektorátu v říšském duchu. Svědčí o tom i výpověď K.H.Franka před soudem. Podle této výpovědi se generál Rychtrmoc zabýval myšlenkou postavit vojenský sbor použitím jeho Svazu válečníků za účelem nasazení na frontě a usiloval o to, aby dosáhl německého povolení. Německé orgány, se však bály a nedaly souhlas. Někteří členové ČSV měli i některé materiální výhody, například získali plnou penzi za službu v RU.

V roce 1943 rezignoval dosavadní vedoucí Otto Bláha na post vedoucího a na jeho místo nastoupil divizní generál v. v. Robert Rychtrmoc. Po válce byli oba odsouzeni za vlastizradu a popraveni dne 21. ledna 1946.

Divizní generál Robert Rychtermoc se narodil v roce 1875 a byl, jako starý rakouský důstojník, již za první republiky dán do výslužby. V roce 1938 byl znovu povolán a bylo mu svěřeno velení mobilizační skupiny "ČV-sever" v Bystřici pod Perštýnem. Patrně prošel obdobným vývojem jako Emanuel Moravec, tj. tvrdým zklamáním z Mnichova a příklon k Němcům. Ovšem Moravec byl legionář. U Rychtrmoce mohl určitou roli sehrát pocit ukřivdění, který měli staří rakouští důstojníci v československé armádě. Podobně, jako třeba polní podmaršálek Podhájský, kterému po roce 1945 byla odebrána hodnost a byl degradován.

Doufám, že se poválečný hon

Doufám, že se poválečný hon na čarodějnice uměle vyprovokovaný na tzv.kolaboranty, zejména na lidi z oblasti kultury(ačkoliv chování některých hereček bylo problematické), nezopakuje a justice odolá současné hysterii najít a odsoudit za každou cenu nějakého solokapra - korupčníka bez dostatečných důkazů. Zatím se to daří přes stálá napadání o zametání.

Vážený Gardnesi, doufám, že

Vážený Gardnesi, doufám, že se nebudete zlobit za můj příspěvek starého skeptika a rejpala.

Souhlasím plně s Vámi, že není nic horšího, než když chátra, která sama má máslo na hlavě, uspořádává na někoho hon aby odvrátila pozornost od sebe. Zažil jsem to v letech okupace, po roce 1945, po roce 1968, po roce 1989. A nějak nepozoruji, že by to končilo.

V českém národě se hluboce ujal starý izraelský zvyk - nejprve volat Hosana a pak Ukřižuj.

A jak známo, na všech sochách má Spravedlnost zavázané oči aby nic neviděla. Ten meč v druhé ruce se dá snadno odložit a nějaký ten pytlík stříbrných zase tolik neváží, aby jej neunesla.

Nerad to říkám, ale, i když často nesouhlasím, rád čtu Vaše příspěvky.

S pozdravem

Pane Hrbku doufáte správně,

Pane Hrbku doufáte správně, protože nemám důvod se na Vás zlobit. K Vašim příspěvkům přistupuji s respektem, jelikož svědčí o vysoké sečtělosti a vysokých odborných znalostech. Mám asi stejně dlouhé zkušenosti, rozdíl je v tom, že k projevům
života, než se zklamu, přistupuji pozitivně a vždy něčemu fandím, byť vím, že nic není dokonalé. Jinak řečeno oceňuji nejmenší zlo, protože vždy jsou síly většího zla, jejichž vítězství přináší tragedie, jak se dělo v dobách nacistické a později komunistické diktatury se ztrátou demokracie a veškerých svobod.
Zásadní a za všech okolností vyjadřovaný Váš kriticismus a skepticismus se snažím Vám vyvracet, přestože vím, že by bylo potěšilé očekávat změnu způsobu Vašeho vidění světa, jak jste k němu dospěl celoživotními zkušenostmi s vrozenou náturou. I ten největší brblal však často pouze skrývá svoji vnitřní radost z věcí, které považuje za pozitivní.
Zdravím

___________________________________________________________________________________