Hlídací psi na krátkém vodíku a s náhubkem
Vít Blaha

Před několika lety jsem narazil v mém oblíbeném plátku na zajímavý článek o italských žurnalistech.  O tom, že fašistický vůdce Benito Mussolini (v mládí novinář a člen Italské socialistické strany) zavedl pro novináře povinnost být v odborech. A jak říkají mí italští přátelé, některé jím zavedené věci se osvědčily a tak tu zůstávají i desítky let po tom, co fašismus, a s ním i Benito, padl.

Kouzlo spočívá v tom, že si tímto způsobem, přes členství v odborových svazech, mohou compagni novináři ohlídat, koho a s jakými názory mezi sebe, „hochy co spolu mluví“,  pustí. Že se to pak ve státních, nebo polostátních médiích jen hemží mediálními odborníky, co se na svět dívají jedním pohledem, nemusí nám, divákům ČT, sledujícím po dlouhá roky všechny ty Václavy Moravce a Daniely Drtinové  nikdo dlouze vysvětlovat.

>A včerejší informace o snížení státních dotací do italského tisku,  v nynějším objemu více než  4 miliardy korun ročně, dokresluje hádanku, proč působil Silvio Berlusconi na všechny ty levicové pseudointelektuály z italských novin jako rudý hadr na býka.Paradoxem je, že od státního cecíku, kterým do těch „hodných a správné názory prosazujících“ novin proudily po desetiletí prachy z veřejných rozpočtů, je nakonec, tváří tvář neúprosnému diktátu ekonomických  pravidel, bude muset odstřihnout socialista Mario Monti.

Uložit

Uložit