V dnešní době se musejí připomínat základní věci
Josef Mlejnek


Rozhovor s divadelní režisérkou Hanou Burešovou


Hana Burešová a její muž, dramaturg Štěpán Otčenášek tvoří nerozlučnou dvojici i jako divadelní tvůrci a v posledním desetiletí stojí za řadou úspěšných a oceněných inscenací nejen na své pražské domovské scéně Divadla v Dlouhé, ale i jinde. Letos na jaře zde měl premiéru „jejich“ Polední úděl Paula Claudela, v neděli 11. prosince se v Praze představilo Městské divadlo Brno s lidovou hrou o Mojžíšovi.


Mojžíš měl v Mětském divadle Brno premiéru letos na podzim. Znovu více než dvacet let po uvedení ve Středočeském divadle Kladno-Mladá Boleslav. Co tě původně přivedlo k této hře?

Na existenci té hry upozornil Štěpána profesor Jan Kopecký. Před dvaadvaceti lety hru objevil a zrekonstruoval liberecký herec a badatel v oblasti lidového divadla Vojtěch Ron - začali jsme si s ním dopisovat a on nám hru poslal. Okamžitě nás zaujala. Lidovými hrami, především vánočními a pašijovými, jsem se dost zabývala už předtím a tady jsem objevila zase nové kvality.
Čím byl tento text jiný?

Svou až gotickou strohostí. Je přímý, neokrášlený, možná proto, že jde o starozákonní problematiku. Je v něm prostota, velebnost, údernost, vroucnost i humor. V hlavní roli hrdina, který nechce být hrdinou. Mluví tu často Bůh, a Mojžíš se s ním někdy pře. A pak to Desatero! Při scénické poznámce: „Tu se bubnuje, hřmí, všichni padají na zem, Bůh volá Desatero“ mě až zamrazilo a řekla jsem si, že musím tu hru nastudovat. Chtěli jsme ji uvést už před revolucí, ale kladenský ředitel inscenaci naplánoval až na rok 1990, takže premiéra byla na jaře 1990.
Jak dlouho se potom udržela na repertoáru?

Něco přes rok. Tenkrát nastal odliv diváků ve prospěch politických debat a bohatšího života vůbec, i když zrovna na Mojžíšovi to ještě nebylo moc znát. Lidi téma hry zaujalo, neboť vypovídalo i o našem čtyřicetiletém putování za svobodou a národní identitou. Cítili tehdy velmi aktuálně spojnici našeho právě prožitého „exodu“ s tím izraelským z Egypta, i když už tehdy viselo ve vzduchu, že za chvilku začnou zase skuhrat a budou nespokojení.
Stesk po údajně plných egyptských hrncích.

Ony nebyly nijak plné, jen jakoby jisté. To je téma aktuální zrovna teď. K Mojžíšovi jsem se už nechtěla vracet, měla jsem pocit, že jsem tomu dala všechno a že už nemám co zlepšit. Ale po dvaceti letech se mi najednou zastesklo po prostotě jazyka a po nádherných písních Petra Skoumala. A také po tématu, stále živých myšlenkách, po archetypálních postavách a konfliktech. Říkala jsem si, že by to mohlo lidi znovu zajímat. Nabídla jsem Mojžíše do Brna Stanislavu Mošovi a ten ho okamžitě vzal. S Městským divadlem spolupracuji už nějakých osm let a tamní herce dobře znám.
Čím se brněnské představení liší od toho před dvaadvaceti lety?

Váhala jsem, jak na Mojžíše tentokrát. Dokázala jsem si představit řadu různých verzí, včetně úplně moderního hávu, a možná by se mně samotné líbilo vidět Mojžíše udělaného jiným způsobem, ale asi jsem tvaru už tehdy uvěřila natolik, že jsem to prostě nemohla dělat jinak. Byla tu velmi promyšlená a funkční scéna, navíc by bylo škoda neseznámit lidi se Skoumalovou hudbou, kterou tentokrát z velké části hraje živá kapela.
Scéna Karla Glogra je hodně podobná té původní.

Ta je opravdu stejná, kostýmy dělala nově Samiha Maleh.
Kontrast mezi svůdnou barevností Egypta a černobílými Izraelit je záměrný?

Z toho jsme vyšli už při první inscenaci. Lidové selské čili sousedské hry byly vždycky obřadem, kterého se účastnila celá obec, a u nábožensky založených her jde o obřad, který nemá daleko k bohoslužbě. Chtěla jsem, aby úvodní nástup kostýmovaných účinkujících na scénu vypadal tak, jako když vesničané přicházejí do kostela - vlastně civil, ještě žádné kostýmy. Dost jsme tehdy promýšleli vnější spojující prvek Izraelitů - Židů s českými křesťanskými sedláky. Nejvíce je nám spojoval jakýsi zastaralý nebo spíš dobově neurčitelný sváteční oblek, bílé košile, černá saka a kalhoty, klobouky... V době, kdy jsem Mojžíše režírovala poprvé, jsem ještě na vesnicích potkávala tak oblečené lidi cestou na nedělní mši. Teď chodí oblečeni různě.
Nejde tedy o střízlivý symbol lidu Izraele na cestě k vysvobození?

Ale v tom jsou zahrnuty obě konotace. Proto jsem výtvarnici i nyní nutila, aby toto rozlišení striktně dodržela. Uzdu své fantazii jsem mohla více popustit u Egypťanů, kde se barevností symbolizuje mámivost bohatství a nabubřelosti moci. Jistě, bylo riskantní uvést stejný tvar jako před dvaceti lety.Nedošlo na další krácení původního textu?
Vše jsem prokrátila už před dvaceti roky, ze 3000 veršů asi na 1700. Teď jsem už jenom dočistila nějaké drobnosti.
Egyptské rány by se asi těžko daly z deseti zkrátit na pět.

My je ale zkrátili!
Nepočítal jsem je, ale měl jsem dojem, že je jich tam všech deset.

Těch skutečně námi předvedených je tuším jen sedm. Pocit, že je jich všech deset, vyvolalo nejspíš obřadné až refrénovité, ale přece dramaticky se stupňující opakování. Je to charakteristický rys lidových her a v Mojžíšovi přímo stavební prvek, který se nesmí popřít ve snaze zalíbit se současnému vkusu - tím by se popřelo samo lidové divadlo. .
Mnohé dnešní režiséry by nejspíš svádělo, dělat si z Mojžíše legraci, vše relativizovat , ne-li rovnou shazovat. Ale ve tvém pojetí, nejenom teď u Mojžíše, humor obstarává, dá-li se to tak říct, pověřená osoba - zde Blázen, závažnost sdělení tím není oslabena, ale zdůrazněna, podtržena
.
Nechtěla jsem zesměšňovat lidi, kteří přistupovali s velkou pokorou a vroucností k námětu, kterému i vzdělaný člověk zcela neporozumí za celý život. Blázen jistě, ten může všechno, je skeptik, tzv. zdravý selský rozum, může parodovat i ironizovat, funguje jako karnevalový princip. Může tak zastoupit i pohled diváků, kteří se nechtějí s posláním hry ztotožnit a přihlížejí s povýšeneckým odstupem. Ale Blázen je také čiré dítě; nakonec, i když všemu nerozumí, je celým příběhem zasažen i dojat a právě on z povýšenců udělá blázny.
Analogie se čtyřiceti lety putování po poušti i s remcáním Izraelitů jsou vesměs světské. Ale když zazní Desatero v celé své kategoričnosti i s průvodními zlořečeními, tak se před námi přímo rozklene prázdnota, do které současný svět zabředl.

Musím říct, že „zlaté tele“ a toto místo zaznívají právě dnes nejsilněji, a i ti diváci, co tam vydrží...
Oni skutečně někteří odcházejí?

Ne, vážně nevím, že by někdo odešel. Jestli jsou někteří v první čtvrtině trochu ukolébaní zdánlivou idylou, pak zvlášť ve výše zmíněných scénách diváci sedí jako přikovaní, protože najednou je tu něco, co neslyší každý den, a přitom se jich to týká. Nic přitom nikomu nestrkáme „katecheticky“ pod nos, všechno je v síle příběhu, v síle jednoduchosti vyprávění. Vše je vloženo na váhu, aby si lidé uvědomili, že to, co platilo po tisíciletí, dneska už neplatí jenom zdánlivě. I v dřívějších dobách se vyskytla období, kdy jakoby nic neplatilo, kdy se před lidmi otevírala tlama prázdnoty. Všechno se do jisté míry stále opakuje, dnešní doba právě v tomhle zas tak výjimečná není. Ale musejí se čas od času znovu připomínat základní věci.
V souvislosti s brněnským Divadlem U stolu jsem slyšel vyslovit pojem „věřící divadlo“. Dá se tento pojem vztáhnout i na to, co děláš - nebo děláte? Mojžíš je samozřejmě více explicitní záležitost, Polední úděl je více uvnitř.

Každým setkáním s lidovým divadlem, s lidovými písněmi a poezií se vždy trochu vracím do krajiny svého dětství, kdy všechno bylo přirozené. Calderónovo Znamení kříže, které jsme v Brně nastudovali už před pár lety, a ještě více Claudelův Polední úděl, mají samozřejmě komplikovanější strukturu. Obě hry ukazují sofistikovaněji člověka v ohnisku různých vášní, pokušení a nemocí ducha, což souvisí i s naší současností. Už tam není jen otázka víry nebo boje o víru, ale i boje o duši.
Víra vyznávaná, ale i víra zkoušená v tahu, tlaku a ohybu.

Často to vypadá spíš jako záležitosti lidí nevěřících nebo pochybujících, narušených v pevnosti, ale jak Claudel, tak Calderón, respektive jejich hrdinové, vycházejí ze zkoušek posíleni. To mi vyhovuje, ale neřekla bych, že se tím vším zabývám programově. Můj muž není věřící, ale poté, co se mnou absolvoval všechny lidové hry a věci, které jsem sama chtěla režírovat, tak to byl právě on, kdo mi vnutil Polední úděl, a předtím i Znamení kříže. Já se toho dost bála, protože režijně nejde o nic jednoduchého. Jsou to svým způsobem nehratelné kusy, i když mi po duchu i liteře vyhovují. Štěpána ale těší dávat mi tvrdé oříšky k rozlousknutí. A musím přiznat, že při vší obtížnosti je to vždy dobrodružné, napínavé, a tedy i zábavné hledání. Mou výhodou u Claudela i u Calderóna, ostatně i u Mojžíše, byli herci. Mohu se už na ně spolehnout, rozumím si s nimi, vědí o čem mluvím. Vedení už není tak obtížné, jako kdybych s nimi pracovala poprvé.
O tobě je ale známo, že neděláš jen vážné divadlo. Má to být protiváha?

Ano, je to duševní hygiena. Dělat jen vážné kusy, to bych dlouho na tom světě nevydržela. Navíc neopovrhuji komediemi, naopak se snažím tříbit sebe i herce ve studiu komedií rozmanitých stylů. A je to vlastně náš cílený plán, střídat těžké a lehké hry... Tedy takzvaně lehké, protože udělat komedii dobře není vůbec jednoduché. Ale pravda je, že při tom lehčím - nebo říkejme radši veselejším - kusu se člověk na pár zkouškách s herci skutečně zasměje, a to je zdraví asi prospěšnější než trápit se například se sebevrahem Kirillovem z Běsů. I takový Mojžíš je jistá duševní očista, člověka práce na podobném díle zvláštním způsobem nabíjí. Dovolí ti dívat se na svět jinak, jasněji, s úlevnou prostotou. Nasávám z ní sílu zase k něčemu těžkému, jako pro mě byly Dostojevského Běsi, Senekova Faidra nebo naposledy právě Polední úděl.
Hana Burešová
se narodila v roce 1959 v Praze. Po maturitě na gymnáziu byla přijata na DAMU, obor činoherní režie. Během studií se seznámila se svým pozdějším manželem Štěpánem Otčenáškem, který je jejím nejbližším spolupracovníkem a dramaturgem jejích inscenací. Ještě jako studentka si zahrála dívku Aloisii v Menzelově filmu Báječní muži s klikou (1978). Společně s ním a režisérem Janem Bornou je od roku 1996 uměleckou vedoucí Divadla v Dlouhé. Spolupracuje také s jinými scénami, především s Městským divadlem v Brně. Za své inscenace získala řadu ocenění, mimo jiné prestižní Cenu Alfréda Radoka za inscenaci Grabbeho Dona Juana a Fausta a za Merežkovského Smrt Pavla I. V anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci za rok 2011 zvítězila právě se svou inscenací Claudelova Poledního údělu.

Rozhovor vyšel v druhém letošním čísle Katolického týdeníku v příloze Perspektivy.

___________________________________________________________________________________