Jistě. Spíše se divím všem těm, kteří stále ještě tvrdí, že dnešní EU může spasit „více Evropy" a realizace konceptu „stále užší Unie".

Byla-li EU kdy jednotná (o čemž osobně silně pochybuji), pak naposledy v říjnu 1993. Prvního listopadu vstoupila v platnost maastrichtská smlouva. Ta nejenže Unii formálně vytvořila (do té doby existovala jen ES, Evropská společenství), ale současně umožnila, aby se některé státy integrovaly rychleji než jiné. Příklady? Euro a Schengen. Fajnšmekři si možná vzpomenou ještě na vznikající spolupráci v oblasti jednotné patentové ochrany.

Pokud bychom šli do důsledku, mohli bychom za „vícerychlostní Evropu" při troše fantazie označit i některá přechodná období, jimiž se EU dlouhodobě bránila před novými členskými státy, včetně ČR (typicky sedmileté omezení volného pohybu pracovních sil), nebo různou míru akceptace liberálních pravidel vnitřního trhu (zde je tomu nezřídka naopak: Česko například patří mezi špičku v liberalizaci trhu se službami a nechává za sebou i řadu „starých" členských států).

Zkrátka a dobře: EU navzdory všem bruselským Potěmkinům jednotná nebyla a není. A jestli někdy bude, tak rozhodně nikoli v řádu let. Oponenti samozřejmě namítnou, že pokud se Evropa nesjednotí, zůstanou na ni ve světové ekonomice přinejlepším druhé, spíše však třetí nebo čtvrté housle. Jenže by měli říct i B. I Václav Klaus vám potvrdí, že jádrem problému není integrace samotná, ale způsob, jakým je realizována.

Kdyby si Evropská komise s Europarlamentem jen nehonily triko a členské státy se doma nevymlouvaly, cože jim to bájný bůh Brusel zase naložil, neřekl by proti EU nikdo ani popel. Dnešní unijní „elity" ale žijí v iluzi, že pokud co nejrychleji vytvoří legislativu na každé upšouknutí, dočkáme se brzy světlých zítřků. Nejpozději zítra nebo popozítří. Jenže to je hluboký omyl. Jen v reakci na finanční, hospodářskou a dluhovou krizi daly unijní instituce vzniknout 68 legislativním textům čítajícím 2575 stran. A k čemu to bylo, všichni víme.

Větší a jednotnější není automaticky lepší. Rozhodně je mi milejší EU sedmadvaceti rychlostní, ale funkční, než zglajchšaltovaná a sešněrovaná. Otřepané klišé říká, že evropská integrace je jako jízda na kole: cyklista musí šlapat, nebo spadne. Jen blázen ale šlape, když se nezadržitelně řítí z kopce.

Text vyšel jako součást ankety časopisu Reflex 2/2012.