Jednosměrná (ne)spravedlnost
Martin Stín

V obecném povědomí se uhnízdil dojem, že novelizace zákonů má účinnost od jejího nabytí směrem do budoucnosti, naopak posuzování minulých právních vztahů podle ní je nepřípustné. Mimo to se udržuje víra, že nová právní úprava a ani nový právní úkon nemají zhoršovat postavení odsouzených. Pokud se po právní moci rozsudku změnil zákon, každé další rozhodování ve věci se vede buď podle původní, nebo podle nové právní úpravy, podle toho, která je pro odsouzeného výhodnější.

Učení právníci v talárech soudcovských i státnězástupcovských, s bílými límečky ministerských úředníků i v uniformách Vězeňské služby ČR vykládají ale pravidla složitěji, pro  nás laiky často nesrozumitelně, a v praxi se ukazuje, že tato v našem laickém pojetí někdy neplatí, nebo jsou naopak až přehnaně přísná. A – jak jinak –  jejich výklad častěji vyznívá v neprospěch než ku prospěchu odsouzených.

Nový trestní zákoník, který začal platit 1. ledna 2010, přinesl úlevu odsouzeným pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Tuto právní kvalifikaci neobsahuje, proto odsouzení buď opustili své cely, nebo v případě souběhu více trestných činů v jednom rozsudku šli znova před soud a jejich tresty byly úměrně (dle názoru soudu ovšem) sníženy.

Naproti tomu nový zákoník ohrožuje odsouzené za trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti. Podle dosavadní právní úpravy měli právo žádat o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Zákonodárce ale přeřadil odpovídající zločin do skupiny, v které lze o podmíněné propuštění žádat až po dvou třetinách trestu. Aby toho nebylo málo, připustil, aby odsouzení s nárokem na podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu směli  za jistých okolností žádat i dříve, zatímco u „dvoutřetinkářů“ žádnou úlevu neumožnil.

Část právníků ve státní službě soudí, že výše  uvedené změny se vztahují i na ty, kteří byli pravomocně odsouzeni za platnosti starého trestního zákona. Vykládají to tak, že lhůta přípustnosti nárokování předčasného podmíněného propuštění není součástí trestu, je samostatným opatřením, o němž se rozhoduje podle zákona, platného v době přípravného řízení. V některých věznicích rovnou přepsali odpovídajícím způsobem data přípustnosti žádosti o podmíněné propuštění  v osobních kartách odsouzených,  a našli se horlivci, kteří jim při té příležitosti sdělili, že případnou žádost, kterou by přece jen podali po odpykání poloviny trestu, vedení věznice soudu nedoporučí.

Kromě toho na předpokládanou lhůtu přípustnosti žádosti o podmíněné propuštění navazují některé prvky programu zacházení, jako například povolování vycházek s členy rodiny mimo prostor věznice. Odsunutí možného propuštění na svobodu je důvodem k znepřístupnění těchto výhod.

Změna k horšímu v důsledku zpětného působení nového zákona je přímo krutá. Oddaluje možnost předčasného podmíněného propuštění až o dva roky.

S tímto přístupem nesouhlasím: míra tíživosti trestu odnětí svobody pro odsouzeného je dána nejen jeho délkou a zařazením do určitého režimu výkonu, ale také dalšími okolnostmi, jež mají vliv na sílu prožitku uvěznění. Rozdíly ve lhůtách pro podmíněné propuštění samozřejmě odsouzení citlivě vnímají. Trest s možností propuštění po polovině odpykaného trestu je přece jen o něco „veselejší“ než „dvoutřetinový“. Náhlá změna pravidel  k horšímu je pro odsouzené nepříjemným, mučivým prožitkem. Odpočítávají dny do dosažení vytouženého bodu zvratu jejich osudu. Když náhle zmizí téměř do nedohledna, právem propadají zoufalství. Z lidského hlediska bych se přimlouval, aby i zde platil zákaz zpětného a navíc zhoršujícího působení změny zákona.  

Nejlepší na celé věci je její selektivní dopad na slušné vězně, kteří přijali trest a vzorným plněním povinností, vyplývajících z výkonu trestu,  denně dokazují, že po propuštění budou platnými členy společnosti. Těch, kteří se chovají ve výkonu trestu špatně, se opatření nedotkne, protože by stejně nezískali podporu vedení věznice pro jejich žádosti o podmíněné propuštění. Zákonodárce tedy vymyslel rafinovaný trest za slušnost.

Novým zákoníkem byl do sady trestných činů zařazen dříve neznámý zločin zabití, který zohledňuje působení různých stresujících vlivů na jednání obviněného v době spáchání zločinu. Patří k nim například silné rozrušení, úlek, stres, strach o život, vyprovokování útoku  poškozeným. Trestní sazba je proti trestu za vraždu podstatně nižší a v nejlehčích případech ji provází právo na podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Mezi odsouzenými za vraždu je několik takových, kteří by v případě hodnocení jejich skutku jako zločinu zabití dosáhli výrazně mírnějšího trestu.

Zákonodárce na tyto nešťastníky nepamatoval: nevsunul do trestního zákona přechodné ustanovení, které by odsouzeným umožnilo nové posouzení jejich trestného činu podle nového zákoníku. Neupravil odpovídajícím způsobem ani trestní řád tak, aby zásadní změna právních předpisů byla stejně závažným důvodem pro obnovení procesu jako předložení   dříve neznámého nového důkazu.

V prvních dnech r. 2010 stanula před Vrchním soudem v Praze obžalovaná, v předchozích etapách procesu odsouzená za vraždu. Jeho složitost  způsobila, že soud patrně neúmyslně promeškal o několik málo dní příležitost dovést její věc k pravomocnému rozsudku v době platnosti „starého“ trestního zákona. Podřídil se pak pravidlu, že v případě možnosti posoudit skutek podle dvou zákonů se má volit ten příznivější. Obžalovanou odsoudil za zločin zabití a snížil jí dříve uložený trest z osmi na šest let. Navíc jí tím přiblížil datum žádosti o podmíněné propuštění, protože jako odsouzená za vraždu  by musela čekat do dvou třetin výměry trestu, zatímco podle nové kvalifikace může žádat již po odpykání poloviny, a za jistých okolností dokonce i dříve.

Všichni ostatní, kteří by měli naději dosáhnout stejného výsledku, kdyby jim bylo umožněno přesouzení podle nového zákona, jsou vůči výše uvedené odsouzené v nevýhodném postavení, tím dle mého soudu kráceni v rovnosti práv: nemají prakticky žádný nástroj, jímž by nového posouzení jejich věci dosáhli.

Mohl by  jim pomoci ministr nespravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona, ale je téměř účelnější poslat si ho pro smrt než ho žádat o tuto laskavost, neboť je necitlivým obhájcem neprolomitelnosti soudního rozhodnutí.

Další cestou je obnova procesu. Lze o ni žádat, pokud se objevily nové důkazy nebo jiné skutečnosti, soudu dříve neznámé, které by mohly zásadním způsobem zpochybnit původní rozsudek.

V těchto dnech proběhla u pražských soudů hned dvě řízení o povolení obnovy procesu, u nichž obžalovaní označili za rozhodnou novou skutečnost pro vyhovění žádosti právě působnost nového zákona, jímž se zásadním způsobem mění hodnocení společenské nebezpečnosti jejich skutku. Již dříve proběhlo podobné řízení u Krajského soudu v Brně.

Ve všech třech případech soudy žádosti o povolení obnovy procesu zamítly. Soudci argumentovali především tím, že výše zmíněné nové důkazy nebo skutečnosti musí být skutkové či materiální povahy. Odkaz na nový trestní zákoník by byl podle nich použitelný, kdyby zákonodárce nezapomněl uzavřít zákon zahrnutím přechodného ustanovení, které by změnu zákona uznalo za činitel, opodstatňující obnovu procesu. Právní moc rozsudku, dosaženého před nabytím účinnosti nového trestního zákoníku je podle nich nepřekonatelnou překážkou.

Jediný ze tří předsedů senátu dal navíc jednoznačně najevo, že na původním rozsudku by nezměnil ani čárku, i kdyby došlo k obnově procesu. Překvapující je, že se tak tentokrát projevil jen jeden, protože většinově soudci dávají najevo, že žádost o povolení obnovy procesu vnímají jako útok na jejich více-než-papežskou neomylnost, který hodlají za každou cenu odrazit. Zde se projevuje systémová vada vymezení pravidel obnovy trestního procesu:  víra, že převažující většina soudců je natolik nestranná, že jsou schopni se podívat v obnoveném procesu na své dílo z nadhledu, je pošetilá. Proto je zdrcující většina pokusů o obnovu řízení neúspěšná. O žádostech o povolení obnovy procesu a v obnoveném řízení by měl vždy rozhodovat jiný než původní soud, jenž by neměl důvod obhajovat vady svého původního rozsudku.

Nový zákon tedy může přinést újmu odsouzeným za těžké ublížení  na zdraví s následkem smrti, ale nemůže přinést úlevu odsouzeným, v jejichž případě se výrazně zmírnilo hodnocení společenské nebezpečnosti jejich skutku. Z tohoto hlediska je jeho působení jednosměrné.

Také zákon o zabezpečovací detenci může přinést zhoršení osudu odsouzených, kteří byli před začátkem jeho účinnosti odsouzeni k ochranné psychiatrické léčbě po odpykání trestu. Neukojená pomstychtivost může inspirovat poškozené k podání podnětu k převedení pacienta psychiatrické léčebny do detenčního zařízení. Následně  může vyvolat revizi odpykaného rozsudku a jeho přeměnu na doživotí. Detenční zařízení není přece svou povahou léčebna, ale speciální vězení, v němž dochází k omezení osobní svobody chovanců.

Někteří právníci soudí, že umístění v detenčním zařízení lze nařídit, i když rozsudek, ukládající ochrannou léčbu, byl vydán před platností příslušného zákona. Tvrdí, že dodatková opatření po odpykání trestu, která soud ukládá současně s rozhodnutím o vině a trestu, nejsou součástí rozhodování o trestu a lze je tedy měnit. Nesouhlasím s tímto názorem, protože i tato opatření ovlivňují sílu prožitku trestu, čili jej činí snesitelnějším nebo méně snesitelným, těžším nebo lehčím.

Pochopil bych, kdyby se jednalo o změnu, nařízenou v novém trestním řízení kvůli porušování pravidel rozsudkem stanovené léčby. Ale návrhy, poplatné pomstychtivosti poškozených, odmítám jako obecné porušení práv odsouzených, kteří odpykáním trestu vypořádali svůj závazek vůči společnosti, a mají mít zajištěny podmínky pro léčení a resocializaci.

Naši zákonodárci zapomínají, že i odsouzení ve výkonu trestu a ti, kteří jej odpykali, mají také nárok na rovný přístup k právům a na zachování  právních jistot, týkajících se jejich osudu.

___________________________________________________________________________________