Proboha, co se dnes všechno vydává za českou pravici, které dnes schází bezúhonný štít z minulosti, nepošpiněný kolaborací. Pokrytecky se dnes mluví a píše jen o zločinech nacismu a komunismu a přitom sametem byly zameteny pod koberec zločiny spáchané Košickým vládním programem, uvedeným do praxe po tzv. květnovém osvobození v r. 1945.

Organizátoři poválečné psychózy, politicky organizovaní pod Národní frontou čtyř povolených politických stran, byli po válce postaveni před rozhodnutí: co, jak a kolik vyvlastnit, aby se mohla rozjet „reforma“. Za tím účelem byl zřízen „Fond národní obnovy“ (jako obdobně Fond národního majetku“ po sametové revoluci). Špatnou roli zde sehrála touha zmocnit se cizího majetku ze závisti. Fond byl nakonec rozkraden politickými dobrodruhy, jako byl Alexej Čepička, jenž měl z nakradených malířských obrazů galerii, kterou měly jen šlechtické rody Západu. Benešovým „malým“ retribučním dekretem (o národní cti) byli postiženi nepohodlné osoby nastupující komunistické garnituře před volbami 1946. Výše trestu malým retribučním dekretem byla do jednoho roku. Takto potrestaný se ale nesměl účastnit voleb, neboť byl zbaven občanského práva. Tímto malým dekretem tak bylo postiženo na 300.000 osob. Benešovými retribučními dekrety nebyli postiženi jen kolaboranti s nacisty a zrádci, ale nevinní lidé, především nacionalisté organizovaní ve VLAJCE. Ze všech českých organizací jediná Vlajka se pokusila hájit ohrožený český národ Benešovou politikou, která ho dovedla k Mnichovu a pak k okleštění republiky, až k protektorátu. Antibolševismus byl hlavním rysem činnosti vlajkařů. Pakliže se vytýká antisemitismus, pak byl namířen nikoliv proti Darwinovi, Freudovi, Einsteinovi, ale proti Marxovi, Engelsovi, Leninovi, Stalinovi, Trockému – bacilonosičům bolševismu.

Majetek, který byl dán pod národní správu, to se fakticky rovnalo vyvlastnění. Krátce po zatčení R.Berana, bývalého agrárníka, byl komunistickým ministrem zemědělství Ďurišem dán příkaz zkonfiskovat majetek i s polnostmi jeho manželce, ačkoliv se ničím neprovinila. Za tím účelem byla z příkazu ministra vnitra provedena domovní prohlídka a nalezeno 12 dolarových bankovek a jeden belgický pětifrank. Za neohlášení těchto valut byla odsouzena justicí na 6 let do vězení.

Retribuční dekrety neusilovaly o spravedlnost a soudce u retribučních lidových soudů navrhovaly národní výbory. Jak byl tento výběr „soudců“ prováděn, dokazuje případ Petra Růžičky, krajského revolučního prokurátora v Hradci Králové, rezouna, jenž se po návratu z koncentráku vydával za politického vězně. Kdo mu dal zlato k vykoupení, byl propuštěn z vazby. Vše se provalilo, až když se Interpol začal zajímat o zatčeného plk. SS JUDr. Raaba, kterého Růžička za zlato pustil na odsun do Západního Německa. Zjistilo se, že Růžička je recidivista, kasař, jenž byl vykastrován a dán nacisty do koncentráku jako zločinec z povolání.

V letech 1946 a 1947 přicházely do Kartouz nové a nové transporty odsouzených Němců a kolaborantů, že nebyl dostatek dozorců. Úřady práce začaly dělat nábory. Stav se doplnil z příslušníků vládního vojska protektorátu a z příslušníků zahraničního odboje. Tak se dostal do Kartouzské věznice desátník západní armády Kolář z Kolína. Byl to dobrý chlap. Po čase ho dislokovali do trestnice Bory v Plzni. Borské lesní komando pod jeho velením na Šumavě uteklo přes hranice do Západního Německa i s hrabětem Thun-Hohensteinem (zástupce Jana Rysa-Rozsévače ve Vlajce), kde požádali o politický azyl. Hrabě Thun-Hohenstein se hlásil k češství i za protektorátu, protože členem studentské Vlajky mohl být jen ten, kdo se hlásil a měl národnost českou. Nacistům odmítl přijmout německou národnost. Proto dostal zákaz pobytu v protektorátu a byl po dobu války internován na statku svých příbuzných. Přesto byl po válce odsouzen k 15ti letům žaláře.
Když byla po válce zničena politická svoboda, došlo k ničení svobody sociální, nebyl nárok na spravedlivou mzdu, bylo vše na libovůli těch, kdo měli po válce moc a spravedlnost ve svých rukách. Tyto národněfrontovní povahy politických darebáků dovedly český národ k propadu morálních a mravních hodnot. Byli postupně likvidováni ruští legionáři-starodružiníci, jež stáli při zrodu České družiny v Rusku na začátku 1.sv.války, neboť se v r.1945 zmocnili vedení československé obce legionářské přátelé Sovětského svazu a jmenovali předsedou legionářské obce Josefa Davida, se kterým se spojil generál Hasal, bývalý ruský legionář. Změnil se i význam Zborova 1917 a vyzvedla se činnost legionářů v Rudé armádě (pod Trockým-Bronsteinem). Národní shromáždění pod komunistou Rudolfem Slánským (jeho syn byl jmenován po sametové revoluci prezidentem Havlem velvyslancem) 25.9.1946 přijalo a schválilo beze změny vládní návrh, kde se vyzvedla činnost legionářů v Rudé armádě, na podkladě doporučení branného výboru NS (předseda R.Slánský). Pak se satanská mašinerie zla rozjela proti ruským legionářům-antibolševikům. Ve valdické věznici jich bylo mnoho uvězněno k vysokým trestům nad 10 let. Význam Zborova úplně zanikl po únoru 1948, jako zanikla mohyla padlých Zborováků u Cecové, kterou dal Stalin po Mnichovu 1938 srovnat se zemí.

Komunisti dostali své oběti a Beneš si umyl ruce jako Pilát a dál by prezidentem Budovatelem a vrchním velitelem branné moci ve službě kremelského belzebuba. Benešismus se stal vážnou chorobou českého národa a je špatné a neprozíravé na něm budovat dílo, které by mělo přežít zlo. Generál Vladimír Klecanda byl v celém rozsahu žaloby osvobozen, ale už 22.4.1947 „vypadl“ z okna svého pražského bytu v Loretánské ulici čp.177. Paní Anna Klecandová svým důvěrným známým sdělila, že šlo o vraždu na zakázku. Za rok poté „vypadl“ z okna svého bytu v Černínském paláci ministr zahraničí Jan Masaryk. Generál Václav Petřík byl po válce dán na vedlejší kolej. Zbyl ještě generál Karel Kutlvašr, se kterým si to komunisti vyřídili po únoru 1948. Byl odsouzen na doživotí. V roce 1948 zemřel generál Gajda, velký odpůrce bolševiků.

Za pět let nového řádu satanova mašinerie nabyla zvyky kanibalů. Soudruzi se začali požírat mezi sebou. V lednu 1954 na tábor Bitýz u Příbrami přibyl odsouzený prominentní komunista Josef Smrkovský. S ním přišli dva slovenští poverenici, poverenik pro kulturu a poverenik pro zemědělství Ing. Langer, kterému při výsleších soudruzi rozdrtili varlata. Smrkovský byl vyhublý a byl přidělen na náraziště šachty 10, která byla propojena se šachtou 11, kde jsem pracoval. Byli jsme na něho zvědavi a tak jsme šli spojovací chodbou k nárazišti prohlédnout si bývalého prominenta režimu, jak vypadá. Jakoby nic, dal jsem se s ním do hovoru jako rovný s rovným, když nastoupil na odpolední směnu. Požádal mě o cigaretu, že už dlouho nekouřil. Dal jsem mu ji a zapálil. Tak zatáhl, že rázem polovina cigarety v něm zmizela, přitom vykulil oči jako bulík. Dal se do řeči, odkud pocházím. „Ze Skutče,“ odpověděl jsem. A hned spustil, že tam má známého, dobrého soudruha, velkého odboráře Bohouše Novotného. Přitakal jsem a že je to můj příbuzný. Hned mi tiskl ruku a naklonil se k mé tváři svým bramborovým nosem, aby mě políbil. Měsíc jsem mu dával cigarety, než si vydělal na nákup v kantýně. Účel světí prostředky! Za těch pár cigaret jsem z Pepy vytáhl to, co jsem potřeboval. Za cigarety by prodal Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a další bolševiky, jaký to byl vášnivý kuřák. Vytáhl jsem z něho, jak komunisti to myslí upřímně s Církví. Řekl, že s černoprdelníky se zatočí, neboť studenti na teologii budou kádrováni při přijímacích pohovorech a s nimi i rodiče, zdali budou oddáni KSČ a její politice po únoru 1948, za účelem vytvoření národní církve pod dozorem státu a nikoliv Říma. Potom, že se zatočí s biskupy, neboť jim budou přiděleni kněží, oddaní novému režimu a ti budou bdít nad biskupy a podávat hlášení církevním tajemníkům. Za měsíc Pepa Smrkovský zmizel z pracoviště a já jsem byl ke konci roku 1954 propuštěn z vězení na základě amnestie prezidenta republiky A.Zápotockého, ačkoliv jsem byl v roce 1945 odsouzen na doživotí těmi, kdo potom po únoru 1948 šli do vězení, které pomáhali budovat komunistům organizovaným v Národní frontě.

Na Smrkovského jsem si vzpomněl v době Husákovy normalizace, jak se zatočilo s Církví a biskupy, oddanými Římu. Byly zlikvidovány dva pevné pilíře Církve – litoměřický biskup Štěpán Trochta a českobudějovický biskup Josef Hlouch. Oba po výsleších církevními tajemníky, bývalými estébáky, na následky zemřeli. Biskupovi J.Hlouchovi v roce 1968, když dostal státní souhlas být opět ve funkci biskupa, přidělili za osobního tajemníka novokněze Vlka, bývalého dělníka továrny Motor Union. Zmizel po Hlouchově smrti ze scény. Objevil se až po sametové revoluci jako českobudějovický biskup v roce 1990. V této funkci pobyl krátce, aby rychlokvašením se stal pražským arcibiskupem. Za jeho působení se Církev modernizovala, přizpůsobila se době svým ekumenismem, místo aby se odpadlíci od pravé víry navraceli do jejího lůna jako kajícníci s máslem na hlavě.

28.října 1991 byl Mons.Janu Šrámkovi udělen in memoriam Řád TGM „za zásluhy o svobodu ČSR“. Opět se lže! Byl to v r.1943 Jan Šrámek a exilový Beneš, jež nás v Moskvě zaprodali kremelskému belzebubovi a podepsali smlouvu na 20 let o bratrské spolupráci, bez vědomí národa, jako samozvanci, nikým nevolení v národě, aby od r.1945 v NF likvidovali svobodu všem, nejenom vyvoleným. Před Šrámkovou politikou varoval prof.dr.Josef Kalvoda vedení KDU-ČSL pod Ing. Josefem Luxem, neboť sám prožil na své kůži následky této politiky a USA se mu stala druhým domovem, lepším nežli macešská Česká republika. S ním udržoval jáchymovský vězeň Václav Bureš korespondenci.