Komunistům se jednalo o plné podřízení církví státu a tak ve své ideologické zaslepenosti nastolili řešení, které bylo nevýhodné pro občany této země. Tím byl již zmíněný zákon 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který stále platí od 1. listopadu 1949 a mimo jiné se v něm píše. „Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.“

Církevní restituce, to je velmi složitý právnický problém a je logické, že názory blogerů bez právnického vzdělání, nebudou znalci brát vážně a to se týká samozřejmě i mně. Jak se říká, co právník to názor a to platí to i v tomto případě. Právní expertiza z roku 1998 tvrdí, že církve žádný majetek nikdy nevlastnili.

Existují ovšem i jiné právní expertizy, mezi nimi i několik odborných stanovisek expertů Ústavního soudu, které budou při jeho případném rozhodování brány v potaz. Autor jednoho z nich je asistentem Ústavního soudu a externím vyučujícím na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Mgr. Petr Jäger. Ten se ve svém odborném stanovisku z 15. 12. 2009 odvolává na odborné expertízy zpracované odborníky Právnické fakulty UK v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, právnické fakulty Západočeské university v Plzni a Ústavu státu a práva akademie věd ČR. Všechny tyto odborné právní posudky se shodují v jednom, vlastníkem onoho sporného majetku je skutečně církev, tedy hlavně římskokatolická církev.

V několika článcích v MF DNES jsem se věnoval církevním restitucím a do ruky se mě dostal i výpis z katastru nemovitostí , kde bylo jasně uvedeno, že majetkem jistého pozemku je klášter premonstrátu v Teplé u Mariánských Lázní. A kdo je zapsán v pozemkové knize nebo v katastru nemovitostí, by měl být logicky vlastníkem. Ano je pravdou, že vlastníkem církevního majetku není katolická církev jako taková, ale řády, kongregace, diecéze a farnosti.

Jak to bylo za I. republiky

Československá republika vzniklá 28. října 1918 převzala rakouské církevní zákonodárství. Majetek katolické církve byl pod státní ochranou stejně jako ostatní užitečné nadace. Důkazem jsou například spory o kostely. Stalo se, že někteří faráři přešli do nově vzniklé Církve československé a chtěli si sebou vzít i kostely, ovšem soudy řekly jasně, že to není možné, protože tyto kostely jsou majetkem katolické církve a nikoliv jejich.

V roce 1919 byla zahájena pozemková reforma, která měla převést majetek velkých pozemkových vlastníků na bezzemky. To se týkalo i církevních velkostatků a na nové vlastníky bylo převedeno v Čechách 25 837 ha, tj. 25% církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5% církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16% církevní půdy.

Zabrány ovšem měly být v budoucnu i další církevní nemovitosti a polnosti a tak vznikl spor o to, kdo je majitelem sporného majetku. Vyřešil to svým nálezem Nejvyšší správní soud dne 14. dubna 1927, že záborem nepřešlo vlastnické právo na stát. Církev tedy zůstala vlastníkem těchto nemovitostí.

Z pozemkové reformy pak stát vyňal celkem 67 629 ha církevní půdy, která neměla být ani v budoucnu konfiskována a měla sloužit ekonomickému zajištění katolické církve. Ta ovšem i dále hospodařila i na majetku, který spadal do záboru, ale nebyl přidělen novým vlastníkům. V roce 1926 byl na základě dohody vládních stran agrárníků s lidovci přijat Národním shromážděním Republiky Československé tzv. upraven kongruový zákon, který přiznal platy duchovním státem uznávaných církví a náboženských společností za veřejné služby, které prováděly v jeho zájmu. To se týkalo například vedení matrik.

V roce 1928 pak upravila vztahy mezi katolickou církví zastoupenou Vatikánem a Republikou československou mezinárodní dohoda Modus Vivendi, na které se významně podílel tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš.

Po II. světové válce

I komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý ocenil církev za chování v době nacistické okupace. „Katolické duchovenstvo obstálo v této zkoušce opravdu skvěle,“ řekl s uznáním. Podobně se vyjádřil i prezident republiky Edvard Beneš, který prohlásil na setkání s katolickými knězi v roce 1946. „Vím, že katolické duchovenstvo obstálo za nacistické okupace ve své většině se ctí.“ Je pravdou, že mnoho kněží bylo uvězněno v koncentračních táborech, někteří i popraveni, známou je mučednická smrt lidického faráře Josefa Štemberky, kterému nacisté chtěli dát milost, on však šel dobrovolně na smrt s ostatními lidickými muži.

Pražským arcibiskupem se stal bývalý vězeň z nacistického koncentračního tábora v Dachau Josef Beran, pozdější kardinál. U něj je třeba ocenit jeho prohlášení na II. Vatikánském koncilu v roce 1965. „Tak se mi zdá, že i církev v mé vlasti trpí za to, čím se kdysi sama proti svobodě svědomí provinila. Mám na mysli osud Mistra Jana Husa a dobu pobělohorskou.“ To bylo velké gesto, když uznal, že komunistické pronásledování je pro katolíky zaslouženým trestem za minulé zločiny.

Je pravdou, že zákon č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy byl přijat Ústavodárným Národním shromážděním 11. července 1947 a katolické církvi po něm mělo i zůstat jen 5 203 ha. K převodu pozemků však do února 1948 nedošlo.

Problém církevních restitucí je potřeba už konečně vyřešit. Zablokování sporného majetku vede k jeho chátrání a brání v rozvoji městům a obcím. Asi nejhorší situace je v Červené Řečici na Pelhřimovsku, které jsou obklopeny pozemky Arcibiskupství pražského a obec tak nemůže nabídnout mladým stavební parcely, kteří se proto stěhují pryč.

Řešení se nabízí dvojí, buď ponechat v platnosti komunistický zákon z roku 1949 a dávat tak miliardy korun ročně církvím nebo vrátit církvi sporný majetek a tento špatný zákon konečně zrušit. To druhé řešení je praktičtější, protože stát by ušetřil. Na druhé straně si myslím, že je legitimní diskuse o tom, proč kromě majetku ještě dávat církvím finanční kompenzace.

Komunisté jako špatní hospodáři se dopustili těžkého zločinu tím, že se o převzatý církevní majetek pořádně nestarali i přes sliby a porušovali tak vlastní zákon, kterým se zavázali o něj pečovat. Výsledkem pak byly a mnohdy často ještě jsou často zpustlé hospodářské budovy a zdevastované cenné historické objekty. Otřesným důkazem je například ruina bývalého cisterciáckého klášterního pivovaru ve Vyšším Brodě a do roku 1989 byla chátrající budova benediktýnského kláštera v Rajhradu u Brna.

Je pravdou, že mnoho cenných budov církevní vlastníci po restituci v roce 1991 zvelebili. To se týká benediktýnských klášterů v Praze-Břevnově a již zmíněném Rajhradě, premonstrátského kláštera v Praze na Strahově a cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě.

V kauze církevní majetek by měli mlčet komunisté a vůbec ti, kteří se v životě na žádný majetek jako ukřičení povaleči a flákači nezmohli. Ve filmu Všichni dobří rodáci bylo jasně vidět, jak rudá lůza, které samo nic nepatřilo, během krátké doby zdevastovala statek nejbohatšího sedláka ve vsi zabraný pro menšinové družstvo. A takových komunisty zničených statků byly v Československu stovky a možná i tisíce.

Zkrátka holořitníci a holozadnice, kteří v životě nic nedokázali, by měli akorát tak držet ústa a nevyjadřovat se k majetku, jež jim nepatří a dokázali by ho akorát tak zničit. Jejich názory se nesmí brát vážně ani náhodou. Ono vůbec těm, kteří se flákají a parazitují na sociálních dávkách, by měla být výrazně omezena občanská práva, protože slovy spisovatele Durycha jsou služebníky neužitečnými.