Je třeba neustále se navracet k době po Mnichovu 1938 a k událostem z protektorátu Böhmen und Mähren a pokračující tzv. květnovým osvobozením 1945 a Benešovými retribučními dekrety, kdy se začalo krást ve velkém v českém národě. Tyto zlodějny se podepsaly na morálce národa a přetrvávají až do dnešních časů tzv. křehké demokracie, jak ji označují lidé typu Václava Havla.

Na tyto ostudné dekrety doplatili ponejvíce dvě kategorie nevinných českých lidí: dělníci, za II.sv.války totálně nasazení na práce do Říše a vydávající o tzv. bolševickém blahobytu v SSSR svědectví PRAVDY. Jejich dopisy z Reichu byly zadržovány na českých poštách Benešovými agenty. Po skončené válce byly dokonce zneužity československou justicí, aby jejich pisatelé byli odsouzeni za protisovětskou propagandu k vysokým trestům vězení spojeným s ponižováním lidské důstojnosti a nemožností odvolání se proti rozsudku podle §3 odst.I a II za protisovětskou propagandu. Byli to jediní přímí svědci za války, jež se dostali do přímého kontaktu s deportovanými Rusy. Do druhé kategorie patřili ti katoličtí kněží, kteří poznali hrozící nebezpečí v samém komunismu a statečně varovali z kazatelen lidi před totalitním ateismem. Mnoho z nich složilo kosti v dolech. Je politováníhodné, že ani katolický tisk se o těchto kněžích nikdy nezmínil. To proto, že v redakcích tohoto tisku sedí lidé s máslem na hlavě a neschopní jít do důsledku za každou pravdu, neboť teplé místo jim vyhovuje v redakcích.

Neznáme-li historii z těchto let, stáváme se snadnou kořistí lhářů a podvodníků, kdo vylezli v době sametové revoluce z kanálů, žump a hnojníků na Boží světlo, aby opět lhali, podváděli a kradli za bílého dne. Nemluvme o mládeži, ta si nepamatuje veřejné soudní procesy z let 1945-1949, kdy jsme jako národ ihned po skončené II.sv.válce ztratili na 45 let lidskou tvář. Začal nový hon na čarodějnice s novou dobou temna, tentokrát nevylhaného, na rozdíl od Jiráskova Temna, napsaného Aloisem Jiráskem na zakázku nepřátel katolicismu. Ruští legionáři, jež 20 let za první republiky až do Mnichova 1938 nahlas mluvili o zvěrstvech bolševiků, duchovní, kteří varovali před komunismem, fašisti za korporativní uspořádání státu, udavači a zrádci, ti všichni dle Benešových dekretů šli do vězení a s nimi nevinní na udání ze msty a závisti.

Zapomnělo se na ty tzv. vlastence, kteří se za války oddlužili a začali keťasit a neštítili se stáhnout za kousek masa a pytlík mouky i poslední košili z městského lidu. Je minula msta, i ty horlivé dělníky, kteří do posledního dne II. světové války vyráběli granáty a bomby pro pár cigaret. Za 500 cigaret by šli s nacisti i do samého pekla. Všichni tito hrdinové, jak se za ně vydávali, vítali nadšeně Rudou armádu jako Osvoboditelku našeho národa a uklízeli nepohodlné svědky PRAVDY do šera kobek na základě Benešových retribučních dekretů. Satanovy mlýny se rozjely na plné obrátky, vinen nebo nevinen, všechno jedno. Stačilo v hospodě říci: Beneš je zrádce, zaprodal nás Rusům! Trest ho neminul – 5 let vězení.

Za trvání revolučních tribunálů byly popravy veřejné, každý chtěl soudit, plné dvory těhotných žen a těch, co měli máslo na hlavě, aby demonstrovali své vlastenectví pokřikem „Pověsit!“, jako v Chrudimi, kde věšel kat Herzán matku od 7 dětí a třikrát se s ní přetrhl provaz a matka křičela, že je nevinná. Pak ji na zemi uškrtil. Zanedlouho se ukázalo, že je bez viny. Byla to paní Dvořáková z České Třebové. Napsal retribuční vězeň, kovářský dělník Václav Bureš.

Rozčarování z těchto let přišlo u politiků, neoblíbených komunisty. Byl to zejména Ota Hora a dr. Koželuhová, manželka ministra zdravotnictví dr. Procházky, první vyloučená ze strany Národní fronty, na základě Plojharova rozhodnutí, že odejde z lidové strany, jestliže nebude vyakčněna dr. Koželuhová. První čistka tak proběhla nikoliv v KSČ, ale v lidové straně, a to už v r. 1946, před prvními porevolučními volbami v rámci NF čtyř povolených politických stran.

Čím je pro nás Benešův dekret o národní cti, cituji slovy dr. Koželuhové: Abychom mohli posoudit jeho nutnost, v jeho prvním paragrafu stojí napsáno: Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán – nejde-li o čin soudně trestný – ONV vězením do jednoho roku. Paragraf třetí říká, že neplatí na Slovensku. Jenže, vztahuje-li se na minulost, jde o směšnou anomálii v soudnictví. Je nesporné, že by se Slováci vůči němu ohradili, ale Češi si dekret nechali líbit. Velmi zlé je v něm přenášení trestné moci na samosprávné orgány, tedy Národní výbory, vzniklé za květnové revoluce 1945, bez patřičné odborné a nestranné úrovně, dobrých morálních vlastností vykonavatelů soudní moci. A chce-li někdo z tohoto dekretu vyvodit, co je národní cítění, pak je kouzelník a fantasta. Většina má povinnost nejen k vlasti, ale i k rodině a dětem. Tím, že se někdo stal partyzánem, protože nechtěl na nucené nasazení na práci do Říše, vydal do nebezpečí nejenom své rodinné příslušníky, ale často i celou obec za války. I takové případy se vyskytly a bylo jich podle dr. Heleny Koželuhové dost.
Podívejme se na Mnichov 1938 z hlediska národní cti. Měli jsme armádu oddanou vlasti. A přesto prezident Beneš dobrovolně podepsal Mnichovský diktát. Nemusel ho podepsat a dal by tak na vědomí národu svoji čest. A tak si myslím, že nejde měnit názor jako rukavičky a jednou tvrdit, že je v zájmu zachování národa nutné uzavřít kompromis a jindy tvrdit, že jde o trestný čin. A je-li míněn jen na výjimečné případy, pak se táži, proč to nebylo v Benešově dekretu o národní cti přesně formulováno?

Paní JUDr. Helena Koželuhová, sestra Karla Čapka, byla energická žena s citem pro spravedlnost. V roce 1997 jsem měl možnost vidět dokument Revolučního národního výboru v Jičíně z roku 1947. Vlajkař Karel Brož měl tímto Revolučním výborem ještě navíc zpřísněn trest: po každém uplynutí 3 měsíců tři týdny temnice s půstem. Nikoho neudal za války, jen byl vlastencem jako Jan Rys Rozsévač, jenž skončil za války v koncentračním táboře na příkaz K.H.Franka a po válce popraven za knihu „Židozednářství metla světa“, která vyšla za první republiky. Ještě dodávám, že o Dušičkách 1945 bylo přísně zakázáno opatrovat a navštěvovat hroby kolaborantů, Němců, Maďarů a byl vydán pro NV zvláštní příkaz, jak tyto narušovatele nových pořádků trestat. Dnes nám tito pohrobci vládnou. Proto nejsme na tom morálně o nic lépe nežli v roce 1945. Neznalost minulosti dělá z člověka pitomce!