Cestoval jsem vlakem do Rožmitálu pod Třemšínem ve středozápadních Čechách, bylo to ve čtvrtek 26. ledna 2012. Z Franz-Josef-Bahnhof ve Vídni jsem vyrazil vlakem v 7:25 hodin ráno, s plánovaným příjezdem do Rožmitálu v 15:53 hod. Cesta z Vídně je to daleká, a já jsem ji vážil proto, že jsem tam měl mít v 18 hodin večer přednášku. Nebýt té přednášky, kterou jsem si potřeboval ještě projít v mysli, únavy a několika dalších “maličkostí”, vydal bych se tam autem, což by bylo rychlejší, ale z již uvedených důvodů a kvůli riziku zavátých silnic druhé či třetí třídy mimo dálnici – je přece jen zima –, jsem se rozhodl cestovat vlakem, abych se zbytečně nevyčerpal.

Z cesty po železnici se však vyklubalo jedno velké dobrodružství, jaké jsem už dávno nezažil. Místo plánovaných čtyř přestupů jich nakonec bylo na trati sedm, zapříčiněných třemi nečekanými výlukami.

 První plánovaný přestup měl být v Českých Velenicích, druhý v Českých Budějovicích, třetí ve Strakonicích a čtvrtý v Březnici. Neplánovaný výstup z vlaku se konal ještě na rakouském území v městečku Gmünd, další na trati mezi Velenicemi a Budějovicemi a poslední někde mezi Budějovicemi a Strakonicemi. Všude čekaly přistavené autobusy, které nás cestující převezly do dalších obcí na trati, kde jsme opět přesedli do vlaku.
Ani přes tuto patálii jsem neztrácel dobrou náladu a užíval si český humor: průvodčí byly tak milé, že kvůli mně telefonovaly dispečerům a prosily je o zdržení dalšího spoje, abych jej pro zpoždění předcházejícího stihl. Před posledním přestupem se kromě průvodčí do případu vmísily ještě dvě další strany: organizátoři akce, kteří rovněž volali dispečerovi ČD v obavě, zda dorazím na přednášku včas, a přítel Vladimír, který na mě čekal v Strakonicích, abychom jeli dál spolu. Upozornil jsem ho mobilem, že můj vlak bude mít zpoždění a poprosil jsem, jestli by v případě velké časové ztráty mohl přijet na nádraží autem, abychom to do Rožmitálu stihli.

 Na strakonickém nádraží ke mně Vladimír přiběhl a povídá: “Pojď rychle, vlak na tebe čeká.” Byl jsem už jediný, kdo ještě dál přestupoval do motoráku místní lokálky. Strojvedoucí, který vyhlížel z okénka, si vydechl a povídá: “No ještě štěstí, že jste tady, už jsem chtěl odjet.” Zabouchli jsme dveře a vtom slyším Vladimíra: “Jé, já jsem si zapomněl koupit lístek!” Do poslední chvíle totiž netušil, jestli budeme pokračovat vlakem, nebo jeho autem. A už se hrnul z vlaku, aby si jej zakoupil v nádražní pokladně. Neslyšel, jak za ním křičím, že si jízdenku koupí ve vlaku, že už přece odjíždíme, a zmizel ve staniční budově. Dveře vagonu se elektronicky zavřely, vlak se pohnul. Rozběhl jsem se k strojvůdcově kabině a zabušil na ni. Otevřel mi a já křičím: “Prosím vás, pane, zastavte, ten pán, co na mě čekal, si šel koupit lístek.” Úplně se vyjevil: “Ježíš Maria, vy jste se snad oba zbláznili – tak já už mám dlouhý zpoždění kvůli vám, a vy se tady ještě promenádujete kvůli posranýmu lístku, kterej jste už dávno měli mít.” Ale přece jenom zastavil. Vladimír přiběhl, vagon plný lidí si vydechl a dokonce jsme se zasmáli, a já, třebaže od té doby už uplynulo několik dní, se tomu usmívám dodnes…

 Do Rožmitálu jsme dorazili včas, přednáška i následné debaty dopadly dobře. Mimochodem – šlo o velmi háklivé téma rakouských a německých reformních hnutí v církvi, demokratizace církve a většího zapojení laiků do její činnosti. Během celého dlouhého večera se ozývaly živé reakce, především překvapení až úžas nad tím, jaká je skutečnost a na jakém základě vůbec reformní hnutí vznikla. Jako by se lidem náhle otevřely oči. Ze strohých, polopravdivých až lživých informací, jaké o reformních hnutích oficiálně šíří církevní média v Čechách i na Slovensku, měli dosud úplně zkreslený a pravdě neodpovídající obraz. Zřejmá byla i jejich ochota připojit se k Výzvě ke svéprávnosti (Aufruf zur Mündigkeit); jako by účastníci besedy pochopili, že už jsou konečně i oni dospělí, zralí, svéprávní, a že i oni mají právo, ba co víc – potřebu připojit se k mottu: V církvi jsme všichni bratři a sestry, není mezi námi rozdílu, a po staletí uměle konstruované modely hierarchie, oddělené od reality života laiků, už musí jednou provždy skončit. 

Vnímal jsem tu nesmírně krásnou, živou a otevřenou atmosféru. Nebyla to marná cesta. O dva dny později jsem si – už zase doma – přečetl e-mail, ve kterém mi čeští organizátoři píší, že atmosféra při mém vystoupení předčila všechny dosavadní akce, jaké kdy uspořádali, a že se dá srovnat snad jen s pádem komunismu v roce 1989, kdy lidé v nadšené radosti oslavovali nabytou svobodu.

  Bible, hlavně Starý zákon, je plná obrazů o andělech či jiných bytostech, které nám jsou dány, aby nás doprovázely, aby nás ochraňovaly, aby nám pomáhaly. Pro lidi 21. století, příliš racionální a technicky zaměřené, však představují spíše už jen postavy z pohádek. Ale já vím svoje. To, co jsem zažil při své klopotné cestě do Rožmitálu za tím, o čem tam bylo potřebné hovořit a co bylo tak skvěle přijato, je pro mě osobně důkazem, že mě toho dne doprovázeli andělé. Někomu velmi záleželo na tom, abych tam byl….