Ministerstvo nespravedlnosti
Martin Stín

V době předlistopadové se ministerstvu vnitra přezdívalo „ministerstvo strachu“. Již za časů exministra Jiřího Pospíšila mě napadlo, že by v době polistopadové bylo vhodné jeho úřad přejmenovat na „ministerstvo nespravedlnosti“. V poslední době se mi tato myšlenka vrací stále častěji.

Nápad se může zdát mylný na pozadí mediálního vystupování paní  ministryně, která nedávno před televizními kamerami prohlásila: „...jsem tady od toho, aby se každému občanu tohoto státu dostalo stejné spravedlnosti…aby s každým bylo zacházeno stejně…“ Měřítkem hodnoty výroku je ovšem praxe, a ta jej dosti často zpochybňuje: hledači spravedlnosti většinou odcházejí z ministerstva spravedlnosti s prázdnou, a to mezi ně nezahrnuji ty stěžovatele, kteří sem přicházejí s nerealistickou vidinou ničím neomezené moci ministryně nad soudci, státními zástupci a exekutory, a nechtějí pochopit, že vyřízení jejich přání je mimo vymezenou kompetenci ministerstva a paní ministryně.

I tak není jasné, zda uvedený citát je upřímným vyjádřením filozofie paní ministryně, nebo jen reklamním sloganem, jenž má zvýšit její oblíbenost a pomoci jí zamést cestičku k setrvání v úřadě i po volbách. Optimální by bylo, kdyby tomu bylo tak i tak. Ministr spravedlnosti by neměl být členem žádné politické strany, neboť právo a spravedlnost jsou nadstranické, časté střídání ministrů v čele resortu je vysloveně škodlivé a paní ministryně si v čele úřadu vede docela dobře. Rozumný důvod pro ukončení její ministerské dráhy nevidím. Až na některé detaily…(o nich až jindy a nejraději vůbec)

Vzniká-li někdy rozpor mezi jejími slovy a jejími rozhodnutími, není to vždy jen její vina. V případě, jenž mě nyní znepokojuje, se na jistých nespravedlnostech podepsali zákonodárci tím, že jednorázově změnili hodnocení trestnosti jednání celých skupin odsouzených. Ve věznicích to má značný ohlas: někteří vězni se domnívají, že kdyby byli souzeni někdy jen o několik dní později, po začátku platnosti nového trestního zákona, odešli by od soudu s nižším trestem. Zvýšil se proto jejich zájem o obnovu procesu jakoukoli dostupnou cestou.

Jiným by se ovšem při hodnocení činu podle nového zákona vedlo hůře. Jde hlavně o pachatele násilných trestných činů. Ti se samozřejmě nového posouzení jejich viny nedomáhají, a když už, tak jde z jejich strany o nedorozumění. Nelze jim to zazlívat, neboť jednou ze zásad trestního práva je zákaz zhoršení postavení odsouzeného novým rozsudkem.

Většina z těch, kdo sní o mírnějším rozsudku podle nového zákona, by ovšem odešla od soudu zklamána. Změny rozpětí trestních sazeb u většiny trestných činů nejsou tak velké, aby se jejich starý trest do nových hranic nevešel.

Nejlépe z této situace vyšli pachatelé zrušeného trestného činu řízení motorových vozidel bez oprávnění: trestnost jejich činu zanikla, jejich rozsudky byly zrušeny, neměli-li ještě další trest, šli domů.

Zmatek ale vznikl zavedením nového trestného činu „zabití“. Toho se dopustí ten, „kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Rozpětí trestních sazeb od tří do osmi let je nesmírně příznivé ve srovnání se spodní hranicí trestu 10 let za vraždu, za kterou se výše popsané jednání soudilo podle starého zákona. Nová trestní kvalifikace je ještě přitažlivější také kvůli tomu, že o podmíněné propuštění lze žádat již po odpykání poloviny trestu, kdežto v případě vraždy to je přípustné až po dvou třetinách.

Množina odsouzených podle starého zákona,  kteří by mohli využít dobrodiní  nové právní úpravy, není velká. Příkladem mohou být některé ženy, odsouzené za vraždu, jimž soud uložil trest pod spodní hranicí sazby s ohledem na závažné polehčující okolnosti, např. kvůli dlouholetému snášení domácího násilí. Avšak tato skupina se vnitřně dělí podle dostupnosti  spravedlnosti.

Jejich základním problémem je, že zlepšení svého údělu mohou dosáhnout pouze tehdy, dostane-li se jejich věc znova před soud. Zákonodárci na ně nemysleli: nezařadili do přechodných a závěrečných opatření nového zákona ustanovení, jež by u těchto nepočetných vyhraněných případů připouštělo obnovu procesu na základě pouhého zjištění, že podle nové právní úpravy se snížila trestnost činu a při novém projednání lze dosáhnout významného zlepšení postavení odsouzeného.

Jen nemnozí mají naději, že by k obnově procesu s následnou rekodifikací došlo použitím klasického mimořádného opravného prostředku (např. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nebo ústavní stížnost), protože jejich procesní lhůty dávno vypršely. Výjimkou byla žena, odsouzená za usmrcení nemluvněte, jejíž trest byl vrácen Nejvyšším soudem ČR k novému projednání na základě dovolání v závěru r. 2009. Odvolací senát Vrchního soudu v Praze se její věcí zabýval 6. ledna 2010 a překvalifikoval její čin podle nového zákona. Prakticky jí tím umožnil, aby okamžitě žádala o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu.

Všichni ostatní odsouzení, jejichž činy by bylo možné kvalifikovat jako zabití, se rázem dostali vůči ní do nerovného postavení: měli by nárok na stejné zacházení jako ona, ale na výhodu nedosáhnou, protože k ní nemají klíč v podobě znovuotevření jejich věci. Zde se otvírají dveře pro paní ministryni k nápravě nerovnosti v přístupu ke spravedlnosti v souladu s jejím reklamním sloganem.

Pokusy o prolomení hráze cestou žádosti o povolení obnovy procesu na sebe nenechaly dlouho čekat. Jeden proběhl před týdnem. Šlo o vzornou vězenkyni, která usmrtila manžela po dvaceti letech týrání, manželských nevěr a finančního ruinování rodiny(viz  http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010031402) Senát odsouzenou a jejího obhájce zdvořile vyslechl, ale pak jim stejně zdvořile vysvětlil, že domněnka změny právního hodnocení skutku není důvodem podle trestního řádu k povolení obnovy procesu. Následoval smutný návrat do věznice. Kdyby senát využil svého práva na nezávislé rozhodování, a povolil obnovu procesu s přihlédnutím k tomu, že zákonodárce při formulování trestního řádu sotva počítal s možností vzniku mimořádné právní situace, která se utvořila zavedením trestného činu zabití, určitě by jej za to nikdo nepotrestal. Vynesl by průlomový rozsudek a vyvolal by živou právnickou diskusi. Vešel by do dějin. V obnoveném procesu by pak soud pečlivě přezkoumal, zda jsou skutečně dány věcné důvody pro to, aby čin odsouzené byl hodnocen podle nové právní kvalifikace. Neudělal to, protože naši soudci jsou většinou svázáni formalistickým pojetím práva a do průlomových rozhodnutí se příliš neženou. 

Zůstává třetí cesta: stížnost paní ministryně pro porušení zákona. Její přístup k podobným případům bude prubířským kamenem upřímnosti výroku o rovném přístupu ke spravedlnosti, citovaném v úvodu.

V první zkoušce zatím paní ministryni nerovnost odsouzených v přístupu k dobrodiní nové trestní kvalifikace nechává chladnou.  Spolek Šalamoun podal ve prospěch výše zmíněné odsouzené podnět ke stížnosti, v němž napadl vady dokazování v jejím procesu. Odsouzená tím nemá vyhráno, protože soudci Nejvyššího soudu ČR samozřejmě nemusí mít pochopení pro laické názory „šalamounů“.

Jenže do jejich rukou se věc vůbec nedostane. Narazila na nevůli úředníků ministerstva, kteří tuto agendu spravují. Poplatni názorům, formovaným v období sovětské okupace a na ni navazující tzv. normalizace (a přesto stále trpěni v ústředním úřadě rádoby demokratického právního státu), v domnění, že jsou chytřejší než soudci Nejvyššího soudu ČR, brání neprolomitelnost rozsudků ze všech sil, cítíce se silní a důležití, když mohou zmařit naděje odsouzených. Předstírajíce obhajobu neprolomitelnosti rozhodnutí ministra, v tomto případě ve skutečnosti hájí neprolomitelnost svého vlastního rozhodnutí, neboť před třemi lety zamítli již jeden podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch této odsouzené. Je to ovšem nesmysl, protože stížnost pro porušení zákona je osobním právem ministra, které není nijak omezeno rozhodováním předchůdce.

Od podání zamítnutého podnětu uplynuly více než dva roky. Odsouzená mezitím prodělala vývoj a dosáhla postavení vzorné vězenkyně. Byl podán úplně nový podnět ke stížnosti pro porušení zákona, na rozdíl od předchozího specifikující věcné důvody pro napadení rozsudku, zohledňující vývoj osobnosti odsouzené, to vše v nové právní situaci, dané vydáním nového trestního zákona. Přesto nebude dána soudu možnost, aby věc znova posoudil.     

Paní ministryně by podáním stížnosti neriskovala nic více než nevoli svých podřízených, kteří by se museli namáhat vypracováním stížnosti podle jejích pokynů. Riziko, že by se dostalo odsouzené nezasloužené úlevy, v podstatě nehrozí, protože o jejím osudu by nerozhodovala paní ministryně či dokonce ministerští úředníci, ale elita mezi českými trestními soudci. A jedné slušné ženě, která se dostala za mříže díky nešťastné souhře náhod, by byl uvolněn přístup k ústavnímu právu na soudní ochranu. Jenže řeč se vede, voda teče a ve skutečnosti hezká slova neplatí, všecko je jinak…Rovný přístup ke spravedlnosti je nedosažitelný sen a pravda a láska vítězí, jen když se osud splete…  

Uložit

Uložit