Otázka přímé volby prezidenta ve skutečnosti nemá s občany nic společného. Je to hra politických "elit", respektive doklad jejich selhání. Politici přehazují odpovědnost za stát a jeho vývoj na občany, kteří si to v dobré víře nechávají líbit. Přímá volba prezidenta není "pokrokem" politiky, je naopak výrazem její hluboké krize.

Snaha o prosazení přímé volby českého prezidenta se přes dvacet let zjevuje v české politice. A opět zaniká, aby se znovu zrodila a žila dál. Zítra nás však zřejmě čeká začátek definitivního konce tohoto archetypu naší politiky. Pokud se nestane něco mimořádného, Senát přímou volbu prezidenta schválí a příštího českého prezidenta již zvolí občané. Budeme mít, co jsme chtěli. Nebo nechtěli? Diskuse o způsobu volby prezidenta u nás je natolik zamotaná a iracionální, že málokdo pořádně ví, co chce, co vlastně přímá volba znamená a jaké budou její důsledky.

Je příznačné, že politická debata o přímé volbě prezidenta u nás nikdy nebyla provázena širší analýzou existující formy vlády, jejích pozitiv a negativ a případných systémových reforem.

Není pochyb o tom, že český parlamentní režim trpí řadou nedostatků. Naši politici však navzdory opakovaným varovným hlasům odborníků politické vědy a ústavního práva nikdy nezahájili věcnou diskusi o širších aspektech fungování našeho parlamentního režimu s cílem jeho zlepšení. Namísto toho se obsesivně předhánějí v násilném protlačování "spásné" přímé volby prezidenta. Varování, že přímá volba prezidenta nikoho a nic nespasí, neberou na vědomí. Snad v žádné jiné systémové otázce neexistovala tak fatální názorová propast mezi odbornou a politickou veřejností. Argumenty politiků, pokud je politici vůbec formulovali, byly vždy drtivou většinou politologů a ústavních právníků opakovaně vyvraceny. Není to nic platné.

Jdeme s dobou a po evropsku

Stoupenci přímé volby prezidenta se často ohánějí mezinárodním srovnáváním. Prosté mezinárodní srovnání je z hlediska zastánců přímé volby prezidenta jistě působivé. Na první pohled z něj plyne, že zavádění přímých a všeobecných prezidentských voleb je jakýmsi demokratickým trendem, protože ve většině evropských republik jsou prezidenti voleni přímo občany.

Problém spočívá v tom, že při používání těchto impozantních seznamů mnohdy zapomínají na lokální specifika a kvalitativní rozdíly mezi státy. V žádném případě přímá volba prezidenta není jakýmsi přirozeným vývojem soudobých evropských demokracií. Její důvody jsou různé: silná prezidentova pozice, historické okolnosti apod.

Přímá volba prezidenta je obvykle důsledkem nějaké konkrétní situace nebo něčemu slouží, ale rozhodně není samoúčelná. Zkrátka, pohled do zahraničí poslouží snad jen k poznání, že pro přímou volbu prezidenta mohou existovat různé důvody, nic víc.

V Česku chceme prezidenta s jasným "mandátem"

"Jasný", "silný" či jakkoli jinak pozitivní "mandát" je oblíbenou floskulí českého politického žargonu. Přímá volba prezidentův "mandát" jistě posílí, resp. normálními slovy řečeno zvýší jeho legitimitu. V tom mají zastánci přímé prezidentské volby pravdu. Zdá se však, že zapomínají na klíčový dovětek. Potřebuje instituce českého prezidenta zvýšenou legitimitu?

Je přitom prokázáno, že se zvyšující se legitimitou roste politický vliv jejího nositele. Jistě, můžeme mít vlivného prezidenta. Neměli bychom však zapomínat na systémový rámec, v jakém se pohybujeme. Parlamentní režim nedává prezidentovi reálnou výkonnou moc. Tu má vláda v čele s premiérem. Prezident v parlamentním režimu tedy nemůže svůj politický vliv využít pozitivně. Nemůže vládnout, protože nemá nástroje, jak prosazovat své politické představy. Jediné, co může aktivní prezident dělat, je snažit se omezovat skutečného nositele výkonné moci – vládu.

Česká republika má velmi slabé a nestabilní vlády. Je to její závažný a dlouhodobý systémový problém. Přímá volba prezidenta tento problém maximálně prohloubí, rozhodně nenapomůže jeho řešení. Opět jsme tam, kde jsme byli. Čeští politici se namísto snahy řešit reálně existující problémy věnují zástupným otázkám, které nejenže nic neřeší, ale mohou být potenciálně nebezpečné.

Chceme prezidenta nadstranického a sjednocujícího

V České republice je oblíbená vize takzvaně nadstranického prezidenta, tedy prezidenta nespojovaného s konkrétními politickými stranami. Jde o součást tradice sahající až k počátkům existence Československa, možná ještě hlouběji do minulosti. Přímá prezidentská volba má nadstranického a sjednocujícího prezidenta (opírá se o většinu voličů) zajistit. To je naprostá iluze.

Evropská politická praxe jasně ukazuje, že každé volební klání, včetně prezidentského, je víceméně vždy soubojem politických stran. Přímo volený prezident v drtivé většině případů bývá stranickým prezidentem, a to přestože není formálně členem žádné politické strany, protože mu to nedovolují právní normy nebo politické zvyklosti. Je to prostě důsledek podstaty přímých a všeobecných voleb.

Prezidentská volba na půdě parlamentu samozřejmě nemůže automaticky zajistit prezidenta nezávislého na politických stranách. Chcemeli však takového prezidenta mít, rozhodně jej v rámci hledání kvalifikované většiny politicky rozmanitých poslanců a senátorů nabídne spíše parlament než volební kampaní polarizovaní voliči.

Více demokracie

Voliči vůbec hrají v celé věci, pochopitelně nevědomě, důležitou roli. Stali se totiž prostředkem pro dosažení vznešeného cíle: zlepšit naši demokracii. Zabijeme přitom dvě mouchy jednou ranou. Dáme lidem "demokratickou" možnost zvolit si "svého" prezidenta a více je zapojíme do politického života země.

Odhlédněme nyní od nesmyslného chápání voleb jakožto ukazatele kvality demokracie ve smyslu čím víc, tím líp. Velká Británie má nevoleného monarchu, proto je zřejmě méně demokratickou zemí než například taková Ukrajina, kde lidé volí nejen prezidenta, ale třeba i starosty obcí.

Zajímavější je zde druhý zmíněný aspekt problematiky. Prostá aritmetika říká, že zavedením přímých prezidentských voleb se zvýší počet možností, kdy mohou občané hlasovat. Formální navýšení politické participace to tedy je. Nicméně tato prostá aritmetika nezohledňuje dávno známou skutečnost, že čím více je hlasování, tím nižší je volební účast. Formálně vyšší počet hlasování tedy tím, že snižuje volební účast, může reálně vést ke snížení politické participace občanů. Záměr je zde opět zcela v rozporu s realitou.

Kromě toho je dobré si uvědomit, že přímé prezidentské volby v zahraničí obvykle snižují účast především ve volbách parlamentních. Výsledkem je tedy situace, kdy voliči více hlasují v mediálně sice atraktivních, ale z hlediska důležitosti méně významných volbách výkonné moci zbaveného prezidenta než ve významnějších volbách do parlamentu – tedy instituce, která je základem parlamentního režimu.

Ozdravíme upadající politickou kulturu

Zatímco výše uvedené postoje jsou dlouhodobějšího rázu, spojování způsobu volby prezidenta s úrovní politické kultury u nás je záležitostí novější. Především souvisí s minulými volbami prezidenta v roce 2008, které byly provázeny různými zákulisními nepřístojnostmi.

Pohled na poslance a senátory, kteří tehdy volili prezidenta, skutečně nebyl pěkný. Otázkou zůstává, zda je nutné řešit situaci tohoto typu hned celkovou změnou způsobu volby prezidenta, což má mnoho dalekosáhlých důsledků, které překračují rovinu etiky parlamentního jednání. Způsob volby prezidenta a parlamentní kultura jsou totiž dvě různé věci. Sebereme-li parlamentaristům možnost volit prezidenta, pak sice zabráníme opakování roku 2008, ale nezjednáme nápravu parlamentní kultury jako takové. Poslanci a senátoři se mohou obdobně vyznamenat, a také to zhusta dělají, při jakékoli jiné příležitosti.

Kromě toho se můžeme ptát, zda pokusy o manipulaci parlamentních volitelů nebudou nahrazeny manipulacemi voličů, například čím dál sofistikovanějšími technikami politického marketingu.

Hlas lidu, hlas boží

Naprostým evergreenem je dovolávání se přání lidu. Zavedeme přímou volbu prezidenta, protože nám průzkumy veřejného mínění ukazují, že si to lidé přejí. Co k tomu říci. Lidé si přejí řadu nejrůznějších věcí. Mnoho lidí například volá po "vládě pevné ruky".

Přání obyvatel volit prezidenta přímo je jistě statisticky doložitelné. Problémem však je charakter průzkumů nebo spíše nakládání s takto získanými informacemi. Řada výzkumů sice volání po přímých prezidentských volbách potvrzuje, ale současně z nich vyplývá relativně nevýznamné zařazení tohoto požadavku v pořadí priorit.

Řečeno jinými slovy: na přímou otázku, zda lidé chtějí volit prezidenta přímo, většina z dotázaných samozřejmě odpoví kladně. Budeme-li se však ptát na to, co občany trápí, co by chtěli změnit, na způsob volby prezidenta si nikdo ani nevzpomene.