Brněnská scéna Buranteatr má pevné jádro svých příznivců, vesměs mladých lidí, a za poměrně krátkou dobu své co do vnějších podmínek nesnadné existence si právem vydobyla pozornost i přízeň kritické obce. S dnes již zavedenou brněnské scénou Divadlem U stolu má při odlišném zaměření i zcela rozdílné genealogii společnou snahu o maximální divadelní účinek z minima (divadelních) prostředků. A v minimálním prostoru někdejšího rozhlasového studia ve „Stadecu“ v Kounicově ulici. V loňském roce jsem zde viděl Ibsenovu Hedu Gablerovou a Walczakovu Amazonii. Jestliže jsem právě tuto scénu v anketě SaDu uvedl jako „divadlo roku“, nebylo to z nedostatku jiné příležitosti ani z marnivé choutky si zaprovokovat.

Původně jsem si, nejsa znalcem westernové problematiky, myslel, že název Spálená země je převzat či odvozen z nějakého klasického díla tohoto žánru, ale kupodivu žádná kovbojka se tak nejmenuje. V bláhové předtuše jsem také čekal něco po duchu třeba jen vzdáleně podobného Plachého a Šimáčkovu Nepohodlnému Indiánovi. Chyba oslích lávek. Spálená země je zcela původní dramatický počin režiséra Adama Doležala a herce Michala Isteníka a měla premiéru, dokonce světovou, už 17. prosince loňského roku. Její název bude nakonec ozvěnou volební ražby Miloše Zemana, blahé nepaměti, z roku 1998. Spálená, vytunelovaná země, hřímal tehdy odevšad jinak oblíbený autor bonmotů. Dílo zmíněné autorské dvojice chce být moralitou nejspíš více nadčasovou než kovbojka či gangsterka, se závěrečným naučením, že tam, kde pokrytecká “mravnost nade vše“ zavládne, sedm krát sedm let žádná tráva neporoste. Všechno je však přepálené, neuměle poslepované nebo šité horkou jehlou.

Přitom začátek vypadá slibně. Děj je situován do městečka Pulaski ve státě Tennessee na americkém východě, koncem devatenáctého století. Otec Jared (Igor Ondříček) s wojtylovským úsměvem zbožně spíná ruce, po mši žehná farníkům, Šerif Steve Jacobson (Zetel) občany zpravuje o tom, že v kraji řádí jakési vražedné mravnostní komando bičující a posléze dekapitující prostitutky, starosta Lynn MacAdam (Pavel Novák) líčí světlé zítřky, neboť městečkem povede železnice. Při jedné z dalších scén se ovšem objeví tři postavy v kápích jako od kukluxklanu, leč černé barvy, a téměř názorně předvedou vraždu padlé ženštiny. A nastojte, jsou to přesně oni tři výtečníci z úvodní téměř idyly! A jsou tak rafinovaně podlí, že vraždění chtějí hodit na krk trojici bří Warlocků, jejichž ranč stojí v cestě plánované železnici a mezi nimiž, co do mezilidských vztahů, to dost skřípe. Je škoda, že herci známí ze svých lepších rolí se mohou jen jakž takž stylizovat do podob drsných chlapíků a vystačí si s několika vtípky nebo westernovými bonmoty - jeden z bratrů, Francis (Lukáš Rieger) odsekává po každém nesprávném oslovení „a neříkej mi Frankie“. A bez už otřepaných vulgarit také nikdo nedá ani ránu. Všechny drastické, přímo snad „hrůzostrašné“ scény mají nakonec zcela necíleně opačný účinek. Třeba když se Sally Warlocková (Bára Jelenová) přijde za otcem Jaredem vyzpovídat z nezákonného obcování se svým švagrem, jež se neobešlo bez následků (před zpovědí stihne přednést hodně pitomou modlitbičku), zlotřilý páter jí při udílení rozhřešení vypíchne oči a nakonec uřízne i hlavu (Ale možná jí jen podřízne, abych nepřeháněl.). To už se vše zvrací, jak říkáme my dialektici, přímo ve svůj protiklad. Autoři se do toho sami pěkně zamotali a nakonec si musejí vypomoci „nebíčkem“, pravda jenom paralelním, hned za rohem (naznačeno světlem vpravo), odkud se mrtví vracejí a vstupují znovu do děje. Nakonec se v onom nebíčku sestoupivším na zemi bratři znovu shledají a pobratří, s nimi i Sally s robátkem v povijanu. Přes své drobné lidské nedostatky byli přece dobří, to jen zlá společnost ztělesněná výše popsanými třemi zloduchy je přinutila krást a zabíjet, nebíčko na zemi jim tudíž náleží právem. Taková by snad měla být závěrečná filozofie, poslání. Člověk jen zkoprněle zírá, a jindy svou prostotou působivá scéna právě v tomto divadle je protivně prázdná. Jako kritik nemám pochopitelně co komu radit, ale čím dříve v Buranteatru na tento „úlet“ zapomenou tím pro ně lépe. Shlédl jsem první reprízu, kde bylo plno mladých příznivců této scény, ono pevné jádro, ale potlesk byl jen zdvořilý, vlažný.

Bueanteatr, Brno - Adam Doležal - Michal isteník: Spálená země. Scéna Pavel Nesvadba. Kostýmy Babka. Psáno z reprízy 9. ledna 2012.
Hodnocení: 30%

(Vyšlo v Divadelních novinách 3/2012)