Ostatně je velmi zvláštní, že fakt, že jsme nepřistoupili k paktu o fiskální unii vyvolal daleko bouřlivější reakce a diskuse, než fakt, že dosud nejsme v eurozóně. Přitom právě eurozóna je dnes ten základní dělící prvek v Evropské unii. 

 

Nový italský premiér nepřímo vyzval ČR k přistoupení ke zmíněnému paktu s tím, že kde jsou výhody, je potřeba i solidarita. Otázka ale zní, kde se právě v této smlouvě projevuje ona v posledních měsících tak často skloňovaná solidarita? Ta je přece podstatou jiných opatření, například diskutované půjčky MMF. Nebo italský premiér solidaritou mínil solidaritu s ostatními členskými zeměmi, které již tento pakt podepsaly? V tom případě se ptám, co by takový druh solidarity měl těmto zemím přinést. Podobné otazníky vzbuzuje skrytá výzva nizozemského premiéra, že čím více zemí se připojí, tím lépe.  

 

A proč vůbec takový tlak na jednohlasná rozhodnutí? Doba si to žádá? Myslím, že z minulosti bychom měli být již dostatečně poučeni, že jde o nebezpečný přístup. Není sporu o tom, že není na závadu přijímat jednohlasná rozhodnutí u záležitostí, které jsou naprosto jasné a zřejmé. To ale není tento případ. V komplikovaných záležitostech může jednohlasnost naopak zanechat pachuť, že takové rozhodnutí bylo přijato ze strany smluvních partnerů buď lehkomyslně, anebo – a to je ještě horší - ze strachu před následky projevení vlastního názoru. V souvislosti s voláním po jednotě se mi proto vybavuje článek Ladislava Tajovského otisknutý v Hospodářských novinách 3. února nazvaný Virtuální signály Evropské unie, se kterým se naprosto ztotožňuji. Velmi trefný je závěr článku: „A jako tak často v minulosti hlasy kritického rozumu zanikají v křiku společenství nadšených, hloupých a prolhaných.“

 

Nejde však jen o formu rozhodnutí, ale zejména o předmět tohoto rozhodnutí. Nejenže obsahem paktu nepochybně je posilování pravomocí Komise a Soudního dvora, ale problematický je již samotný jeho právní základ. Materiálně se jedná o změnu zakládacích smluv Evropské unie, na jejichž změně se ale členské státy postupem tam stanoveným nedohodly. Postup zmíněný v zakládacích smlouvách se proto obchází a konstruuje se jakýsi další typ mezinárodní dohody, která bude stát vedle zakládacích smluv EU. Chápu, že se nyní hledá rychlé východisko z těžké situace, zvolené řešení ale není nejšťastnější.

 

Projevuje se zde obvyklý, avšak neblahý přístup. Když se nedaří naplňovat cíle, k jejichž splnění byly příslušné evropské normy přijaty, navrhuje Evropská komise přijímání dalších a dalších předpisů s cíli pokud možno ještě ambicióznějšími. Na místo toho, aby se kladl větší důraz na provedení, dodržování, případně zdokonalování předpisů již přijatých. Ve jménu naplňování těchto dalších cílů se potom čím dál více rozšiřuje okruh záležitostí, o kterých se má rozhodovat centrálně na úrovni Evropské unie a nikoli na úrovni členských států.

 

Domnívám se, že pokud by se důsledně vyžadovalo dodržování stávajících smluv, zejména maastrichtských kriterií, nemusela být dnešní situace v eurozóně tak vážná.