Let kolem lampy
Tomáš Haas

Tento článek vychází ve své první části z článku "Strana která není", který jsem publikoval na jaře roku 2005 . Problém ČSSD, který jsem tehdy popsal, dostal příchodem Jiřího Paroubka do čela strany novou dimenzi.

----
"Sociální demokraté, jejich stoupenci i odpůrci, a vlastně celá naše politicky aktivní veřejnost, si v poslední době kladou otázku, po jakých cestách se Česká strana sociálně demokratická vydá v nastupujícím 21. století, jaké místo a poslání jí připadne v rámci českého státu i v krystalizující se euroatlantické konstelaci a jejích dalších globálních kontextech".

Tak začíná přehled historie strany Josefa Tomeše a Jiřího Malínského publikovaný na Webu ČSSD, a není to nová otázka, je to otázka, kterou ČSSD nejenže nedokázala vyřešit, ale kterou si za celou dobu své obnovené existence nedokázala ani, kromě tohoto zahajovacího odstavce svých zkrácených dějin na stránkách svého serveru, položit.

ČSSD musí sama pro sebe definovat svou úlohu. Bylo by dobře pro celou společnost, kdyby přijala tu, kterou jí přisoudila historie, a ve které zatím úplně zklamala. Historickou rolí ČSSD bylo stát se silnou demokratickou stranou, která by na levé části politického spektra nahradila komunisty. Zatím se zdá, že opak je pravdou. V každých polistopadových volbách, s výjimkou období koaličních Klausových vlád, KSČM pomalu, ale jistě získávala další a další voliče a větší vliv na politiku našeho státu.

Sama o sobě Sociální demokracie tvrdí, že je pokračovatelkou slavné tradice sociální demokracie v českých zemích:
"Jde o jedinou vlivnou sociálně demokratickou stranu v postkomunistických zemích, která nevznikla transformací komunistické strany, ale v návaznosti na integritní vlastní, více než stoletou tradici."

Podle mého názoru má její problém své kořeny právě v tom, že dnešní ČSSD takovou stranou není. Není tou stranou, jejíž základy byly položeny v roce 1878. Její "návaznost na integritní vlastní, více než stoletou tradici", je iluzorní. Její návaznost na KSČ z jara 1968 je faktická, personálně i ideově.
 
Ta beze sporu slavná tradice skončila někdy mezi lety 1938 a 1948, zanikla napřed spojením s ostatními levicovými stranami v protektorátní Národní straně práce, a bohužel se nepodařilo na ni navázat po obnovení Československé republiky v roce 1945. Ano, byli zde staří sociální demokraté, mnoho z nich se vyznamenalo v odboji, mnoho z nich se snažilo o navázání kontinuity, ale strana jako taková, i když opět pod starým jménem, se nikdy nedokázala vyrovnat se ztrátou posice v levé části politického spektra a nikdy se nedokázala vyrovnat s tím, že její místo dominantní levicové politické strany zaujala strana sice vzniklá ze stejných historických kořenů, ale která už od svého vzniku tyto tradice bořila a nahrazovala svou ideologií. Strana, jejíž ideologie byla založena na odporu k tradicím, na kterých sociální demokracie stála.

Nebylo to jen vinou Sociální demokracie, její vlastní popis historie na jejích internetových stránkách, popisuje toto období docela přesně:

"První kroky obnovené strany po osvobození byly poznamenány určitou váhavostí a improvizací: koncem války se totiž šířily pověsti a nálady, že se i čeští sociální demokraté sloučí s komunisty, případně že se všichni socialisté spojí v jediné velké socialistické straně. Neblaze působila i generačně diskontinuitní ztráta značného počtu zkušených předválečných funkcionářů, kteří se stali obětí nacistické perzekuce, úbytek části členů a voličů z řad dělnictva a výrazná aktivita kryptokomunistické agentury ve straně zastoupené ve vedoucích stranických orgánech a eliminující z vedení staré sociálně demokratické politiky z generace budující první republiku, kteří přežili válku."


S tímto hodnocením se těžko dá nesouhlasit a v jeho světle se nelze divit, že poválečná Sociální demokracie krátce po Únoru skončila tak, jak skončila - pohlcena Komunistickou stranou.
 
Další čtyřicetileté období neexistence znamenalo definitivní ztrátu kontinuity a faktickou smrt staré tradiční Československé sociální demokracie. Její jediná přežívající odnož, exilová sociální demokracie, trpěla, stejně jako všechny ostatní exilové politické organizace, postupnou ztrátou kontaktu s domácím děním a nezájmem mladších generací exulantů. Stala se, stejně jako všechny podobné exilové organizace, politickým skanzenem.
Podobnou váhavostí a improvizací jako poválečná sociální demokracie byla postižena i po roce 1989 obnovená sociální demokracie. Byla však postižena daleko více a daleko vážněji. Jestliže ČSSD byla v poválečném období, jak samy její dokumenty přiznávají, decimována ztrátou značného počtu předválečných členů a funkcionářů, byla v době své obnovy postižena jejich téměř úplnou absencí. Jestliže byla po roce 1945 infiltrována komunisty, dá se o obnovené straně říci, že "bývalí" komunisté se stali největším, nejdůležitějším a nejvlivnějším blokem její členské základny a jejího vedení.

Znovu cituji z historie ČSSD publikované na internetových stránkách ČSSD:


"Postupně rozšiřovala svoji členskou a voličskou základnu; po roce 1991 zde nalezli útočiště jak bývalí reformní komunisté z klubu Obroda, tak nedávní leví liberálové z Občanského fóra. Profilovala se jako moderní levicová strana, bránící program demokratického sociálního státu proti náporu liberalistických a konzervativních koncepcí, těžících z profanace socialismu v éře komunistické diktatury."

Vztah ČSSD ke KSČM připomíná let mouchy kroužící kolem lampy. Velká část její "elity" strávila větší část svého politického života v KSČ a jejich myšlenkový obzor se dá charakterizovat slovy bývalého senátora Františka Vízka: "Užitečnější jsou mi ti, kteří měnili svět k lepšímu ve straně, pak mimo stranu a posléze proti straně". Strana - ne ta jejich současná, ale ta komunistická, ve které se jejich myšlení formovalo - pro ně zůstává politickým orientačním bodem, pevnou referencí a ideovým východiskem. Jsou připraveni spolu se "Stranou" měnit svět k lepšímu i dnes. Tito lidé dnes tvoří nejen největší blok členské základny, ale hlavně to, co by se v Sociálně demokratické straně dalo nazvat intelektuální elitou - a sociálně demokratické tradice v jejich myšlení hrají velmi malou, pokud vůbec nějakou, roli. Celé toto křídlo ČSSD připomíná daleko více " reformovanou" komunistickou stranu, než tradiční sociální demokracii.

Poslední zbytky staré sociálně demokratické tradice byly eliminovány vstupem Miloše Zemana do ČSSD a jeho bleskovým nástupem do vedení. Miloš Zeman vybudoval velkou politickou stranu, a dokonce ji dokázal přivést "hlavním vchodem do Strakovy akademie". Nebyla to ale pokračovatelka sociálně demokratických tradic, nebyla to silná, levicová, demokratická strana, byla to silná populistická strana Miloše Zemana vybudovaná na struktuře ČSSD. Silná osobnost Miloše Zemana byla její jedinou jednotící silou a jeho odchod z aktivní politiky byl počátkem její finální ztráty orientace. Po jeho odchodu se ČSSD dokázala zbavit těch několika jedinců, kteří mohli sloužit jako zárodek nové sociálně demokratické elity. Proklamovala smělé ekonomické reformy a zahájila je tím, že se zbavila jediného renomovaného ekonoma ve svém vedení, Jiřího Rusnoka.
 
Sociální demokracie je v hluboké ideové krizi a je symptomatické, že kdykoliv tomu tak je, v jejím vedení sílí touha přimknout se ke "Straně" s velkým S. Symptomatické je i to, že příklon ke KSČM mnozí její vrcholní funkcionáři presentují jako "návrat k tradiční sociálnědemokratické politice".
 
Je tento postoj, tato fascinace komunistickou stranou, vlastní široké členské základně sociálních demokratů, nebo je to jen projev rostoucího vlivu komunistického křídla v jejím vedení a v členské základně?

Bohužel se zdá, že tento postoj nemá ve vedení ČSSD reálnou opozici. Sociálně demokratické tradice jsou jen klackem, kterým se sociální demokraté čas od času vzájemně mydlí po hlavě.
---
Toto byl, trochu zkrácen, text, který jsem napsal na jaře 2005. Česká sociální demokracie byla v té době v hluboké krizi. V čele strany a vlády stanul po odchodu Miloše Zemana Vladimír Špidla, engimatická osobnost, postrádající nejen charisma, ale jak se později ukázalo i autoritu a vůdčí schopnosti. Jeho nejproslulejším činem bylo podříznutí Miloše Zemana během presidentské volby  - volby, do které Zemana (pokud Zemanovi budeme věřit), sám "dostrkal". Ve funkci premiéra vydržel do chvíle, kdy se zjistilo, že zdroje nejsou. Byl nahrazen Standou Grossem, ministrem vnitra a stavitelem "Mlýnů", sympatickým klukem, který rád citoval Lenina a který to s námi "myslel upřímně". Napřed se na nás smál jen z plakátů ČSSD. O několik skandálů později náhle zbohatl a smál se nám všem z dobrovolného exilu na Floridě. Špidla se smál celé Evropě z plakátů EU, byl totiž stranou, jejímuž dalšímu rozvoji již jen překážel, odsunut do exilu Bruselského, kde mu byla svěřena klíčová funkce komisaře přes opalovací krémy a sociální problematiku. ČSSD se octla v hluboké krizi a musela konsolidovat své vedení. Konsolidovala je povoláním Jiřího Paroubka, do té doby obskurního náměstka pražského primátora, známého jen pozorným čtenářům normalizačního Svobodného Slova, zájemcům o pražskou komunální politiku a pamětníkům začátků polistopadové ČSSD, kdy byl jejím tajemníkem a oponentem Miloše Zemana. Stanislav Gross jej krátce před svým náhlým zbohatnutím a odchodem do USA  jmenoval ministrem pro místní rozvoj.

Nebylo by spravedlivé říkat, že Paroubek zahájil spolupráci ČSSD a KSČM. Její historii jsem popsal výše, a již Stanislav Gross se chlubil tím, že před každým zasedáním poslanecké sněmovny vedou ČSSD a KSČM jednání o společném postupu a koordinaci. Sociální demokracie zajistila návrat komunistů do vrcholných ústavních funkcí v předsednictvu sněmovny. Obě strany již mnohokrát prohlásily, že jednají na základě programové shody, kterou nedávno předseda Filip ohodnotil jako více než devadesátiprocentní. Proklamované ekonomické reformy, které byly označeny za nepotřebné, byly zapomenuty.

Jiří Paroubek svou stranu skutečně konsolidoval. Dokázal to pomocí metod, které mu i mezi jeho přáteli v ČSSD přinesly přezdívku "Buldozer Paroubek". Rychlou konsolidaci strany někteří jeho spolupracovníci ocenili, mimo jiné devótními chvalozpěvy, jako byl například pozoruhodný článek poslance ČSSD Váni o Paroubkovi, který jako Golem sejmul starosti nás všech, aby je naložil na svá bedra.

Některým členům strany se sice příliš nelíbily Paroubkovy metody, kterými ČSSD zcela podřídil své vůli, ale jejich nesouhlas byl zcela odsunut na okraj zájmu jak ČSSD tak medií. Sociální demokracie se vrátila zpět na vysoká čísla v průzkumech Nevrátila se ale k těm tolikrát citovaným sociálně demokratickým tradicím. Rozhodující vliv ve vedení ČSSD získali, vedle již přítomných bývalých obrozených komunistů, takoví tradiční sociální demokraté jako David Rath a Vlastmil Jandák, kteří oba prošli snad všemi stranami politického spektra, aby nakonec zjistili, že jsou vlastně sociálními demokraty. Jejich náhlé probuzení bylo odměněno vysokými stranickými posty a poslaneckými mandáty. Paroubek se obklopil lidmi, kteří projevovali stoprocentní disciplinu a souhlas se vším, co jejich vůdce říkal a konal. Hlavně pak lidmi, kteří mu byli zavázáni za své posty a od kterých proto mohl očekávat stoprocentní loyalitu. Obklopil se i množinou podivných přátel, jako rodina Kočků a Bohumír Ďuričko. Na křtu Paroubkovy knihy Ďuričko Kočku mladšího zastřelil, podle policie proto, že propukla hádka o to, kdo z nich má u sebe více peněz. Ďuričko se chlubil, že má u sebe milion v hotovosti. Kolik měl Kočka, noviny nepíší. Jisté je, že celá věc, podle pana Paroubka, neměla co dělat s ČSSD

Tady bych panu Paroukovi téměř věřil. Nosit po kapsách miliony a vraždit v opilosti, je možná přijatelné v okruhu jeho přátel, jistě to ale není něčím typickým pro tradičního sociálního demokrata. Se  sociálně demokratickými tradicemi nemá ovšem co dělat ani politika jeho strany pod jeho vedením. Pokud nám něco připomíná z historie Sociální demokracie, pak je to smutná role těch sociálních demokratů, kteří spolupracovali s KSČ na přípravě komunistického puče v únoru 1948 a prodali svou stranu Klementu Gottwadovi a jeho komunistům.

Byl to Jiří Paroubek, kdo ze spolupráce s KSČM učinil základní kámen sociálně demokratické politiky. Prokázal při tom neuvěřitelný talent pro překrucování faktů. Bohumínské usnesení, které zakazuje Sociální demokracii spolupráci na vládní úrovni, Paroubek nejen že ignoruje, ale udělal si z něho alibi právě pro takovou spolupráci. Usnesení spolupráci na vládní úrovni zakazuje. Podle interpretace Jiřího Paroubka se to ovšem vztahuje jen na koaliční vládnutí, nikoliv na spolupráci KSČM při podpoře vlády ČSSD a společný postup poslaneckých klubů ve sněmovně. Menšinová vláda ČSSD podporovaná komunisty není spolupráce. Ať už je podpora KSČM podmíněna a zaplacena čímkoliv. Media mu to spolkla, jak se říká, i s navijákem. Jiří Paroubek, jak nám oznamuje český tisk, s komunisty nespolupracuje.

Vrcholem drzosti je ovšem jeho požadavek, aby se mu omluvili političtí vězni za to, že zástupce ČSSD nemohl pronést projev u památníků obětí komunismu. Nejsou to političtí vězni, kdo by se měli omlouvat. Omlouvat by se měla dnešní ČSSD. Jim a všem obětem komunistického režimu, obětem všech demokratických politických názorů, včetně těch sociálních demokratů, kteří byly zavíráni a často i popravováni za obhajobu sociálně demokratických tradic, přesně těch, které pošlapali a zneuctili hrobaři sociální demokracie jako kdysi Firlinger a jeho dnešní následovatelé, kteří se rozhodli navázat ne na tradice sociální demokracie, ale na tradice KSČ a kteří svázali budoucnost ČSSD s budoucností KSČM.

Jak taková spolupráce končí, víme.      

Vážený pane Haasi, jistě víte

Vážený pane Haasi,
jistě víte Vy, bezpečně vím já a pravděpodobně spousta lidí v této zemi. Většina z nich ani volit nepůjde, protože není koho volit ?! Pěkný den a hodně slunce, nejen v duši.....

Co je to za kecy? To vážně

Co je to za kecy? To vážně chcete nechat Paroubka vládnout?

Zásadní problém je jmenován

Zásadní problém je jmenován brzy po úvodu: pro politiku tradiční ČSSD nejsou u nás voliči. Jsme ohnuti komunismem ať už tím či oním směrem. Proto mohou nad tradičními hodnotami tak snadno vyhrávat populistické výkřiky okořeněné hulvátstvím, což nechává v klidu i proslulé "hlídací psy". Asi k němu mají taky hodně blízko.

___________________________________________________________________________________