„Já bych chtěl bejt zvolenej prezidentem země, nebyl bych nikdy zhulenej a choval bych se jemně,“ zpívá Martin Kraus se skupinou Krausberry v písni Na Hrad!, vydané v roce 2002, tedy deset let před zavedením přímé volby. Nyní získala na aktuálnosti.
Každá legrace něco stojí a lidové rčení „bez peněz do hospody nelez“ se dá plně vztáhnout i na politiku. Pořádná celostátní kampaň v České republice stojí řádově desítky milionů korun, ba i víc. Nadto nás čeká supervolební tříletka: letos volby krajské a do třetiny Senátu, příští rok prezidentské klání a v roce 2014 pak volby do Poslanecké sněmovny, Evropského parlamentu, třetiny Senátu a volby komunální. Strany tak budou muset sáhnout hluboko do kapsy. Do kapsy, v níž nyní mají spíše nesplacené předchozí půjčky a kterou plní i „odklony“ z veřejných zakázek.
Odtud plyne volání po stanovení stropu, který výdaje na kampaň nesmí překročit. Ale ouha. Český prezident velké pravomoci nemá, jde však o funkci velmi prestižní. Těžko věřit představě, že když nějaký z kandidátů dosáhne stropu a bude ztrácet na konkurenty, čestně uzná porážku, svým dosavadním donátorů řekne „Sorry“ a pokorně se vrátí na své původní pracoviště. Zvláště když v prezidentských volbách platí kruté pravidlo, že vítěz bere vše a všichni ostatní získávají všehovšudy nic.
S přímou volbou jednoho člověka do jedné funkce nemají Češi v podstatě žádné zkušenosti. Zatím se u nás volilo pouze do nějakého zastupitelského sboru, a tedy do orgánu kolektivního. Jistý mezistupeň představují senátní volby, nicméně i při nich se vybírá 27 senátorů. Sice v jednomandátových obvodech, ale kandidáti musí v kampani prošlápnout území jen zhruba okresních rozměrů, kampaň trvá krátce a není zas tak nákladná. S pravidlem „vítěz bere vše“ se tak česká veřejnost historicky náležitě setká až při přímé prezidentské volbě.
Což o to, veřejnosti to může být celkem jedno, ale hlavně poražení kandidáti a jejich stranické či jiné centrály po prohraných volbách hořce zapláčou a budou patrně proklínat den, kdy parlament přímou volbu schválil. V parlamentních volbách stačí překročit pět procent, a jsou z toho alespoň nějaká křesla, plat, kancelář, společenská prestiž. U prezidentských voleb pět procent nestačí ani na postup do druhého kola. A zejména ten, kdo ve druhém kole prohraje, zažije po oznámení konečného výsledku hlubokou frustraci.
Rok se vláčel po městech i vískách, po televizních a rozhlasových studiích, protivníci na něj vytáhli kopu hříchů, včetně těch, co vůbec nespáchal, přičemž on sám se také neštítil na soupeře ledacos použít, rozdal tisícovky autogramů, stisků rukou i strojených úsměvů, a nyní je po volbách a... a nic. Nic, vůbec nic, žádný Hrad, jen prázdné kanceláře osiřelého volebního štábu s bednami neotevřeného šampaňského a padesát až sto milionů vyhozených za letáky, billboardy a podobné ptákoviny.
Přímé prezidentské volby jsou zkrátka jen pro silné povahy, a i proto by se měly konat pouze v případě, kdy má prezident silné pravomoci, a kdy je tedy o co hrát. U nás se začíná rozbíhat cirkus, v němž půjde hlavně o prestiž. Reálné pravomoci českého prezidenta, třeba právo jmenovat členy Bankovní rady centrální banky či navrhovat Senátu kandidáty na post ústavního soudce, voliče moc zajímat nebudou a kampaň na nich nelze stavět.
Na čem ji tedy postavit? Na frázích, emocích a planých slibech. Jak o tom ostatně již před deseti lety zpíval leader skupiny Krausberry: „Nebudu pít, nebudu lhát, budu jen číst a hodně psát. Budu mít rád babky, dědky, kluky, holky, strejce, tetky. Nebudu krást, nebudu zlej, budu čestnej a spravedlivej. ... A jestli si mě zvolíte, stanou se velký věci.“
Zdá se, že po celý rok neuslyšíme od různých „pretendentů trůnu“ jinou písničku, byť bohužel v mnohem horším podání než od Krausberry.
___________________________________________________________________________________
