Básník Job i Pelikán
Miloš Doležal

Knížka, která uzavírá mnohovrstevnaté a mnohotvárné dílo Czesława Miłosze (1911–2004), polského básníka litevských kořenů (či litevského básníka polského jazyka), se jmenuje Poslední básně a byla vydána dva roky po autorově smrti. Shrnuje verše z let 2002–2003. Při povrchním pohledu by se mohlo jevit, že se jedná o jakousi smetenou hromádku „odřezků“, které odpadly z krakovského stolu dvaadevadesátiletého nobelisty a po jeho smrti byly vydány jako jistá kuriozita. Opak je pravdou. Básník na svých textech důkladně pracoval, a přestože mu vyhasínaly smysly, nevyhasínala vůle ke tvaru, vnitřní básnické zanícení, drásavost otázek ani daimonium, kterému propůjčoval „hlas“. Podle svědectví jeho sekretářky Agnieszky Kosinské si Miłosz pravidelně zapisoval verše ráno plnicím perem zn. Pelikán tmavě modrým inkoustem. Většinou šlo o skicu, fragment, nápad, zřídkakdy napsal báseň na „první zátah“. Posléze texty přepisoval do počítače a dlouho nad nimi seděl. A když přestával vidět a ruce odmítaly sloužit, texty diktoval sekretářce, nechával si je znovu a znovu číst nahlas a vstupoval do nich po paměti, opravoval, zpřesňoval. A nutno dodat, že český překladatel Josef Mlejnek se s řadou náročně stavěných Miłoszových básní popasoval s neobyčejnou básnickou zralostí a citlivostí. 

    Czeslaw Milosz nestojí ani ve svých posledních verších v nějakém lyrickém závětří, kde by se těšil z vyšlapaných uměleckých pozic. Obtížený hrůzami 20. století, neobyčejně pestrým životem mezi Evropou a Amerikou i ztrátami nejbližších (v r. 2002 mu zemřela druhá žena Carol – viz jeden z vrcholů sbírky poéma Orfeus a Euridika), jako by byl neustále natahován na skřipec otázek po přítomnosti Boha v dějinách. Milosz byl homo religiosus a současně básník paradoxu – do konce svých dní nepřestal být trýzněn problémem existence Boha spravedlivého a milosrdného a Boha, který dopouští zlo ve světě. Básníkův neklid, jobovská rozedřenost a „pelikání“ sebemučivé rozdírání bylo tišeno či ukotvováno čistou senzualitou, živenou venkovským dětstvím, katolickou výchovou, zjitřeným vnímáním k tajemství světa a zkušeností s elementárním přírodním světem. V jedné z úplně posledních básní se Miłosz vyznává: „Když jsem bosý běhal v zahradách u řeky Neveže /.../ Pravdou je, že jsem cítil Přítomnost všech jich, bohů a démonů,/jako by se vznášeli uvnitř jedné obrovské/ nepoznatelné Bytosti.“

P.S. Básníkovo plnicí pero zn. Pelikán mu sekretářka vložila při pohřbu do rakve. Nebe nad Krakovem mělo ten den barvu tmavě modrého inkoustu.

(V anketě Lidových novin Kniha roku se Miłoszovy Poslední básně umístily na 7-14 místě.)

___________________________________________________________________________________